Pavel Landovský opustil Prahu a odstěhoval se do malé vesnice Kytín poblíž Mníšku pod Brdy. Svůj venkovský azyl opouští málokdy – naposledy přijel na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště, kde se mu holdovalo s souvislosti s uvedením dokumentu Hoteliér, který nejenom o něm natočil Josef Abrhám ml.
Nepřehlédněte |
Návštěva u Pavla Landovského může proběhnout všelijak: někdy je naladěn dobře a neopouští ho ani jeho sarkastický humor, jindy bručí a nadává víc, než je jeho norma. Myslím, že se všemi příchozími včetně své početné, milující a pečující rodiny hraje své vlastní hry, třeba schválně předstírá, že si nic nepamatuje, a nechá si vyprávět to či ono, řeč vyslechne a nic nekomentuje. Ale za chvilku jen tak mimochodem dodá detail, který se k předchozímu vyprávění vztahuje. A v tu ránu je jasné, že si nejenom pamatuje, ale má na vše i vyhraněný názor.
Není úplně zdravý, především ho trápí cukrovka a to je docela potíž, protože ta vyžaduje pravidelný režim a to zrovna není Pavlova silná stránka. Nikdy se nenechal usměrňovat nebo někam vměstnat, a že by to měl dělat v zájmu svého zdraví, ho strašlivě popouzí. Nesnáší, že by se měl omezovat a podrobovat. Jakkoliv. Je i trochu zahořklý, a tím pádem naštvaný, má pocit, že byl především jako autor odstaven. Což je vlastně pravda, jeho hry se neuvádějí a je to škoda, poslední pokus nastudovat jeho text Protentokrát zbohatneme v profesionálním divadle – v Národním – skončil fiaskem. Jako scénické čtení měla hra ohlas, a tak se první scéna rozhodla ji inscenovat. Uvést hru s šestnácti postavami v razantně zmenšené verzi v komorním Kolowratu a režií pověřit autora prostě nebyl dobrý nápad. Pavel Landovský byl nucen režírovat verzi, s kterou od počátku nesouhlasil, a v prostoru, který odmítal. A zřejmě dobře míněná pocta se změnila v autorovu noční můru,zmylné prvotní úvahy se pak už jen odvíjela nedorozumění a konflikty a na konci zůstal autor, který se právem cítil podvedený a zneuznaný.
Léčba divadlem
Předloni se ho Jan Kačer snažil vytrhnout z letargie, chtěl ho uzdravit na těle i na duši a pochopitelně jediný lék, který ho napadl, bylo divadlo. K léčbě Landovského divadlem zvolil jeho vlastní hru Hodinový hoteliér a přemluvil i Vladimíra Pucholta, který se doma v Kanadě naučil svou roli, aby přijel. A ještě další kamarády a kolegy z někdejšího Činoherního klubu– Libuši Šafránkovou a Josefa Abrháma. A vnutil jim tak trochu i proti jejich vůli, že společně hru nastudují a možná i uvedou. Což se nepodařilo, ale všichni se pravidelně setkávali a pokoušeli se o nemožné. A pochopitelně se hádali a lezli si na nervy, ale úžasné bylo, že se pořád nechtěli vzdát, i když každý měl jiný důvod.
Tohle všechno dokument zaznamenává, ale je to také svědectví o stáří a úbytku sil, o vzteku z fyzické bezmoci, která se blíží a zvlášť pro dominantní osobnosti bývá pokořující. A také o přátelství, které se uzavíralo v mládí a v divadle a neztratilo se, ani když někteří museli odejít do exilu. Třeba Libuše Šafránková se tu ukazuje v neznámém světle a na rovinu říká, co jí nesedí. Oddaně upeče pro všechny husu, ale vzápětí vyčte iniciátorovi akce Kačerovi, že provozuje druh hyenismu a že si neumí představit, jak a před kým budou hrát. Sama jevišti vzdoruje léta a teď by měla na něm znovu stanout v roli, která je jí věkem vzdálená, a ještě v krajně nejistém projektu. Nechce působit směšně a mezi vlajícími muži je ona jediná schopná realistického posouzení situace. A řekne také památnou větu – Pavel je nejněžnější duše, jakou znám.
    |
Podobnou diagnózu vyslovil i někdejší šéf Činoherního klubu Jaroslav Vostrý. Když o Landovském napsal, že je kulturní fenomén. „Mám samozřejmě na mysli českou kulturu, a to přes to, či právě proto, čím je jiný než typický český: Je jiný v tom, jak je nečesky bezprostředně citový a citlivý, ba dokonce bouřlivě emocionální, těžko udržitelný v mezích, nenormalizovatelný (ne náhodou musel také Česko za normalizace nakonec opustit)“, píše Vostrý v memoárech, které s Landovským sepsala jeho bývalá žena Helena Albertová. A pokračuje: Ta bezprostřední citovost a citlivost, schopnost okamžité reakce či spíše neschopnost bezprostřední reakci zadržet ho předurčila k tomu, aby byl hercem. Nikoli hercem kdekoli a kdykoli, ale hercem Činoherního klubu a české nové filmové vlny.
Kdo měl možnost Pavla Landovského poznat blíže, ví, že svým hrubiánstvím a provokováním zakrývá skutečné city a že bude dělat ramena i na smrtelné posteli. Že jeho řev a nadávky jsou jen obrana proti světu, který je mnohem cyničtější než on. ( I proto bylo tak ubohé, když se jeden čas za ním pravidelně vypravovali novináři, a to nejenom z bulváru, kteří hodlali zachytit jeho láteření, aby měli takzvaně senzační materiál.) Pavel prostě je úplně jiný, než jak se jeví, a rád to svému okolí komplikuje: občas se stylizuje do jednoduchého tvora, a přitom je bytostný intelektuál a vzdělanec. To jsou opět ty jeho hry. Má představu, že chlap na veřejnosti nesmí nikdy dát najevo žádnou slabost. A zároveň je to člověk, který nikdy nemění své názory, i kdyby ho to mělo stát krk. Jeho postoje byly vždy statečné, nesnáší křivárny a bezpráví a za to je ochoten jít pokaždé do boje. A samozřejmě že je svérázný originál, šarmér, sopka, která nekontrolovatelně vybuchuje, ďábel a zločinec, který svým ženám připravoval trpké chvilky. Ale určitě se s ním nenudily.
Když to někdo rozhejbe, tak to je
Ve chvíli mého příjezdu zrovna vypadl v celém domě proud, takže nejdřív bylo třeba zjistit příčinu, čili najít rozvodnou desku a znova všechno nahodit. Pak už se žádné maléry neděly. Povídali jsme, ale mnohem víc mlčeli, a to taky mělo svůj význam. Když jsem mu připomněla, že brzo vyjde souborné vydání jeho her, dělal překvapeného (křest knihy bude 15. 9. na festivalu Divadlo v Plzni a 22. 9. v Činoherním klubu, kdy také Kytlický ochotnický spolek sehraje Landovského hru Hodinový hoteliér v režii Heleny Albertové). Ale hry byly téma, o kterém se chtěl bavit. Začal je psát, protože nikdy nebyl úplně spokojený s tím, že jako herec musí přesně reprodukovat text. „Nikdy jsem nechtěl otrocky opakovat, co napsali jiní, chtěl jsem si to dělat podle svého. Za to jsem vždycky bojoval a hrál jsem tak, jak mně zobák narostl. A najednou se zjistilo, že je to zajímavý,“ říká. Nakonec připouští, že chtěl, aby po něm i něco zůstalo, jelikož to, co člověk udělá na divadle, se vždycky vypaří. „Jenom psát by mi nestačilo, já to potřeboval mít smíchaný s hraním.“
První inscenaci Landovského hry – Hodinového hoteliéra – nastudoval Evald Schorm v roce 1969 v Činoherním klubu a podle autora to byl právě on, kdo mu nejvíc rozuměl. „Přesně pochopil, o co šlo. Říkal – já už nemusím vůbec nic dělat, vždyť je to tam všechno napsaný. Evald byl moc hodnej člověk, což byla taky jeho taktika – kňoural a nenápadně dosáhl svýho.“ Připomínám inscenaci Sanitární noci hned po roce 1989, kterou v Divadle E. F. Buriana režíroval Petr Kracik, v mé paměti přetrvává jako obludná groteska plná fízlů, kteří vylézali odevšad. Nakonec dojde řeč i na bolavé místo – na Protentokrát zbohatneme. „Tu hru bych stejně chtěl udělat klasicky na velkým jevišti a se vším všudy, tak je napsaná, kdyby to tak někdo chtěl rozhejbat,“ povzdechne si. „Vždyť je to tak jednoduchý – když to někdo udusí, tak to není. Ale když to někdo rozhejbe, tak to je.“
Pozoruju Pavlův portrét v červeném klobouku, který je opřený na skříni. Má naivní kouzlo a zároveň se podařilo vystihnout vnitřní ustrojení portrétovaného. Kdo to maloval? „Lenka Škrabánková, ona byla trochu bláznivá a nemalovala nikdy reálně a to bylo přesně ono. I ten kardinálskej klobouk se jí povedl.“ V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Pavel několikrát zopakoval, že ženám nerozumí, a tak se ptám, proč to říkal. „Protože jim rozumím až moc dobře, ale co bych to přiznával. Teď už je to stejně jedno. Pořád přemýšlím, jak to s nimi je, a došel jsem k poznání, že ženské jsou bezdůvodně laskaví tvorové. Já jsem doma nikdy nevládl, ale myslel jsem si, že vládnu, a to byl můj velkej omyl. Ženský se vždycky bojej, aby člověk něco nepřepísknul, protože by se to nějak mohlo obrátit proti nim.“ Jdeme ohřát oběd a Pavel vyžaduje siestu. „Já se stejně nejradši povaluju.“ A zdají se ti sny? „Co? Ne, leda pornografický,“ uchechtne se. Dávám se na ústup, až se vyspí, budeme pokračovat.
Pavel Landovský byl koncem šedesátých let do svého odchodu do exilu skutečná velká hvězda. Přiznává, že popularita mu byla docela příjemná, ale když ho někdo otravoval, tak s ním uměl vyběhnout, jen s ženami prý nikdy ne. „O mně se pořád vyprávěly různé historky, ale bez souvislostí. Všem se to líbilo a lidé to brali vážně jako skutečnou esenci mého charakteru a zatím to bylo všechno jinak.“ Když říkám, že to on sám společně se svými kamarády nepochybně živil, dělá, že neslyší. A dostáváme se ke kamarádům. „Můj nejlepší kamarád byl Ondrej Očenáš, kterej vyštudoval filmovou režii, a taky Havel. To byl ale vychcanej kamarád, všechno nastražil tak, aby to člověk udělal, jak on chtěl. Měl jsem ho rád, tak jsem mu to trpěl. Vždycky jsem ale věděl, že je v tom nějakej kulich, proč to tak sune a řadí. Ale bylo na něj spolehnutí.“ Ale já chci domů Pavel se také v různých dobách opakovaně přiznával k tomu, že se v rakouském exilu trápil a chtěl domů. Hned po listopadu, jak to šlo, balil kufry. Ale nedobalil, ještě nějakou dobu zůstal v angažmá ve vídeňském Burgtheatru. „Přišel za mnou Pensions Pepi, to byla přezdívka chlápka, který vyřizoval důchody. A ten mi povídá, neblázni, zůstaň tady dva roky a budeš mít penzi. Ale já chci domů... Tak mě přemluvil a já tam hrál ještě asi čtyři roky. Mockrát jsem musel začínat znovu, ale v té chvíli jsem si to ani neuvědomoval. Že by se mi tu po listopadu v divadle hrnuly nabídky, to se tedy říct nedá. Hodně se toho nakecalo, ale víc toho padlo, tu a tam někdo prohlásil, že bych mu zboural divadlo. Taková blbost. Já jsem v té době pořád žil ve dvou kolejích, chtěl jsem být doma, ale nešlo to.“ Tím, že Pavel měl závazky v Rakousku, přicházel doma o nabídky, a když konečně doma hrál, s kolegy si nesedl a nebyly to příjemné situace ani pro něj, ani pro ně.
V Burgtheatru si také na přelomu 80. a 90. let zahrál v inscenacích slavného Petera Zadeka, v Kupci benátském a v Ivanovovi a Zadek mu pak nabídl, aby s ním šel do Berlína. Nešel, chtěl domů. To byla vlastně úžasná nabídka, tím spíš, že na začátku svého exilu to neměl jednoduché, herec je zajatec své mateřštiny. „Nabyl jsem dojmu, že už mluvím jako rodilý Rakušák, ale z toho mě zase vyvedli. Jednou jsem se v nějaké diskusi dožadoval, aby mi dotyčný řekl, jestli jsem měl akcent. A von povídá, jakmile jsi otevřel hubu, hned to bylo jasný. Teď už jsem němčinu zapomněl, ale možná kdyby nade mnou někdo stál s bičem, tak by se to obnovilo.“
Je to smůla, že se Landovského herecká dráha několikrát přerušila a že do jisté míry zůstal vykořeněný. Možná by přirozeně dospěl k velkým tragickým postavám. Mohl by být úžasným králem Learem, ovšem za předpokladu, že by se naučil text. To je přece krásná role pro starého herce. Hned mi oponuje: „Role, jó? Já bych to na role nedělil, přečetl bych si to a pak bych to udělal podle sebe. A o čem to bylo, jak měl měl ty tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši? Tak já si dám inzerát hledám kouče, který se mnou probere Krále Leara, ale to taky asi nepůjde, protože on by se tam snažil vetřít svůj názor.“ Říkám, že takové zvyky režiséři mívají, a jestli se s nimi pokaždé hádal, když se je snažili prosazovat. Prý ne. „Ve Vídni jsem měl Zadeka a s tím jsem se vůbec nepřel. Naopak. Když o tom tak přemýšlím, režiséři mě většinou nenutili do věcí, které jsem nechtěl dělat, asi vytušili, že by to měli marný.“
Nakonec skončíme u politiky. Pavel říká, že sleduje jen zprávy. Co tomu říká? „Nic. Vždyť tu politiku už nikdo neřídí, všechno je pevně v rukou difamátorů a podle toho to taky vypadá. Proti prezidentskému úřadu se nedá nic dělat, to se musí položit samo nějakým skandálem. Ale taky nemusí.“
Vchází zdravotní sestra s inzulinem. „A do háje, už jsou zase tady,“ komentuje to Pavel. „Tak už jeď,“ posílá mě pryč. Mává mi ze zápraží a já si říkám, že Lanďák, i když ho stáří sráží na kolena, je pořád úžasný originál. A že jeho pohnutý život se od groteskních a sžíravých her, které psal, příliš neliší.
