Jeden školní den za války. Výstava ukazuje objevené kresby japonských dětí

Anna Fraserová v roce 1968 studovala poslední ročník zoologie, v létě odjela do Anglie na stáž. Když se dozvěděla o srpnové okupaci, rozhodla se, že zůstane v zahraničí, a díky nabídce Edinburské univerzity mohla dokončit školu.

V roce 1997 se s manželem poprvé vypravili do Japonska. „Můj muž je geochemik, věnoval se tam výzkumu a já jsem měla čas prozkoumávat japonský venkov. Zaujalo mě, že jsou ještě vesnice, kde fungují veřejné lázně, kam se všichni její obyvatelé chodí mýt. Oslovila jsem japonskou antropoložku Joy Hendryovou, která učí na Oxford Brooks University. Řekla mi: Přestaň se ptát a přihlas se na antropologii. A tak jsem si v šestašedesáti dodělala doktorát z kulturní antropologie,“ vzpomíná Anna Fraserová.

Při návštěvě jednoho lázeňského města v Japonsku se seznámila s novinářem, který jí vyprávěl o válečném deníku, který obsahuje 192 dětských kreseb. Barevné obrázky doplněné krátkými texty vytvořily v letech 1944 až 1945 desetiletá děvčata z venkovské školy v obci Seta u Kjóta. „Tato série je unikátní, protože je to ucelený komplet, kde vidíme, jak se během jednoho školního roku měnila atmosféra ve třídě i ve škole. Děti však nikdy nepsaly přímo o válce, ale samozřejmě že ji bezprostředně vnímaly. VAnglii se říká: ,The Elephant in the room‘ – vmístnosti je slon, všichni ho vidí, ale nikdo o něm nemluví,“ vysvětluje Fraserová. Celá kolekce vznikla díky mladé učitelce, která řekla svým žačkám, aby zaznamenávaly vše, co se ve škole stane. Vytipovala si sedm nejšikovnějších děvčat, společně kreslily každý den zážitky ze školy.

Hodiny dějepisu i útěk do krytu

Zobrazily nejen běžné scény ve třídě, hodiny dějepisu nebo matematiky, ale také útěk do krytu nebo nacvičování úklidu po bombardování. Děti kreslily jen to, co dělaly ve škole, málokdy jsou tam zmínky o rodině, několikrát je tam záznam o loučení se s bratrem nebo s tatínkem, který musí do války. Poslední obrázky jsou z března 1945, kdy Američané bombardovali Tokio.

Anna Fraserová prožila v Setě několik měsíců, natočila rozhovory s „děvčaty“, dnes osmdesátiletými pamětnicemi. „Všechny mi vyprávěly, jak pro ně kreslení školního deníku bylo důležité. Každý den něco kreslily i psaly, ta pravidelnost jim pomáhala odpoutat se od reality,“ vysvětluje antropoložka. Zajímavé je, jak venkovské děti vnímaly každého nově příchozího, kdo se shodou náhod ocitl v jejich vesnici. „Kreslily například děti z Kjóta, které byly evakuované do Sety. Venkovské děti poprvé viděly někoho, kdo nikdy nepracoval na poli. Pro městské děti to byla jistě velká úleva dostat se do bezpečí. Na obrázcích je vidět tohle setkání dvou světů, které by se možná nikdy nepoznaly,“ uzavírá Fraserová.