K zavádějícímu článku o tom co pacienti vědí či nevědí o svých diagnózách a lécích uveřejněnému včera (10.8.2008) v LN bych rád uvedl (na pravou míru) svou konkrétní klinickou zkušenost. Pracuji v PL Bohnice na otevřeném oddělení a dnes jsem jako téma pro skupinovou terapii zadal: KDO JSEM JÁ - JAKÁ JE MOJE DIAGNÓZA - JAKOU MÁM LÉČBU - JAK JSEM S NÍ SPOKOJEN/A a CO MI MŮŽE MEDICÍNA NABÍDNOUT. Všichni čtyři nemocní trpící schizofrenií uvedli správnou diagnózu a kritický náhled na potřebu farmakoterapie, jejíž porušení vede k relapsu. Všichni a všechny s poruchou osobnosti byli toho názoru, že se sebou hlavně musí něco dělat sami. Rozpaky se vyskytly u pacientů a pacientek s depresí, resp. depresí a úzkostí, kde nebylo jasné, nakolik se na jejich potížích podílí "porucha" a nakolik životní okolnosti. Dva z účatníků skupiny přiznali, že mají spíš "životní průšvih", než chorobu. To vše proběhlo v terapeutickém rámci.
Pokud stejnou otázku položí novinář, dostane pochopitelně zcela jinou odpověď, protože kromě exhibicionistů se nikdo nerad přiznává ke svým handicapům. Mám za to, že dřív než jsou publikovány závěry "průzkumů", by se měl odpovědný autor seznámit se skutečnou podstatou problému.
A pak tu je skupina nemocných, jejichž léčba není tak úspěšná. Jakkoli je to definice zastaralá, stále platí, že "blud je nevývratné mylné přesvědčení vzniklé patologickou cestou na patologickém základu" a ty nepřesvědčí ani stádo kvalifikovaných psychiatrů, že nejsou obětmi mimozemšťanů, a že nepotřebují olovem vyložený skafandr, ale neuroleptikum. Znám jich plno, po propuštění v relativně dobrém stavu se usnesou, že léky škodí jejich zdraví a vrací se po několika týdnech (a několika malérech) zpět do léčebny.
Posmívaná skupina hypochondrů (která má v hrůze z důsledků somatické nemoci vyšší sebevražednost, než depresivní pacienti) při snížení dávky antidepresiv, kterých potřebuje také daleko více než depresivní nemocní, nastartuje svou bludnou pouť po somaticky orientovaných lékařích a vzhledem k tomu, že své obávané choroby umí lépe, než lékaři k atestaci, není divu, že je zavedou do houštin zbytečných vyšetření a zákroků.
Přitom stigma "psychiatrického pacienta" vytváří nejen laické okolí, ale často i kolegové. Vím, co mě stálo úsilí nechat na ORL vyšetřit pacientku s poleptáním jícnu po sebevražedném pokusu louhem, jejíž polykací obtíže byly odsouvány do škatule označené tenkrát jako "globus hystericus". Dokud jsem s ní na ambulanci nedošel osobně a nevysvětlil lékaři, co jí je a co chci vyšetřit, byla odesílána zpět s nálepkou výše uvedenou.
Pacientka s panickou poruchou dva roky putovala po nejrůznějších pražských pracovištích, dokud se nenašel osvícený doktor, který měl čas a chuť se probrat její dokumentací vážící 800 g a vysvětlit jí, že na jeho pracovišti (posledním navštíveném) už nezíská nic, co by dosud mezi vyšetřeními neměla, ale že dosud nenavštívila psychiatra. Cítila se uražená, nicméně jí bylo tak zle, že nakonec i tuto "ponižující" nabídku přijala. To, že hlavní příčinou jejích obtíží jsou úzkosti, akceptovala teprve po dvou týdnech pobytu u nás.
Hlavní problém vidím (shodně s mnoha příspěvky MUDr. Hnízdila) v tom, že každá obtíž je interpretována v desartovském modelu jako "porucha rozumného stroje", tedy, když mě NĚCO BOLÍ, tak tam musí NĚCO BÝT V NEPOŘÁDKU. Že mohou být v nepořádku city, vztahy, sociální síť, smysl života - o tom vědecká medicína odmítá uvažovat. A tak je drahá a v mnoha případech málo úspěšná a tyto pacienty nejednou nahání do náruče Rasputinů. V sousedním Německu je síť psychosomatických klinik a nikdo se tam necítí ponížen jejich návštěvou. U nás se psychosomatika poloilegálně, ale úspěšně rozvíjela v dobách reálného socialismu, jakmile přišly pojišťovny se svými kódy, seškrtaly vše, CO BY JIM UŠETŘILO PENÍZE, protože tam seděli odborníci, kteří o této problematice pranic (to je slušné slovo, co do počtu písmen je tam jedno navíc oproti zamýšlenému) věděli. Jakákoli reforma, která nevezme tyto skutečnosti v úvahu, bude taky na pranic.
Pokud stejnou otázku položí novinář, dostane pochopitelně zcela jinou odpověď, protože kromě exhibicionistů se nikdo nerad přiznává ke svým handicapům. Mám za to, že dřív než jsou publikovány závěry "průzkumů", by se měl odpovědný autor seznámit se skutečnou podstatou problému.
A pak tu je skupina nemocných, jejichž léčba není tak úspěšná. Jakkoli je to definice zastaralá, stále platí, že "blud je nevývratné mylné přesvědčení vzniklé patologickou cestou na patologickém základu" a ty nepřesvědčí ani stádo kvalifikovaných psychiatrů, že nejsou obětmi mimozemšťanů, a že nepotřebují olovem vyložený skafandr, ale neuroleptikum. Znám jich plno, po propuštění v relativně dobrém stavu se usnesou, že léky škodí jejich zdraví a vrací se po několika týdnech (a několika malérech) zpět do léčebny.
Posmívaná skupina hypochondrů (která má v hrůze z důsledků somatické nemoci vyšší sebevražednost, než depresivní pacienti) při snížení dávky antidepresiv, kterých potřebuje také daleko více než depresivní nemocní, nastartuje svou bludnou pouť po somaticky orientovaných lékařích a vzhledem k tomu, že své obávané choroby umí lépe, než lékaři k atestaci, není divu, že je zavedou do houštin zbytečných vyšetření a zákroků.
Přitom stigma "psychiatrického pacienta" vytváří nejen laické okolí, ale často i kolegové. Vím, co mě stálo úsilí nechat na ORL vyšetřit pacientku s poleptáním jícnu po sebevražedném pokusu louhem, jejíž polykací obtíže byly odsouvány do škatule označené tenkrát jako "globus hystericus". Dokud jsem s ní na ambulanci nedošel osobně a nevysvětlil lékaři, co jí je a co chci vyšetřit, byla odesílána zpět s nálepkou výše uvedenou.
Pacientka s panickou poruchou dva roky putovala po nejrůznějších pražských pracovištích, dokud se nenašel osvícený doktor, který měl čas a chuť se probrat její dokumentací vážící 800 g a vysvětlit jí, že na jeho pracovišti (posledním navštíveném) už nezíská nic, co by dosud mezi vyšetřeními neměla, ale že dosud nenavštívila psychiatra. Cítila se uražená, nicméně jí bylo tak zle, že nakonec i tuto "ponižující" nabídku přijala. To, že hlavní příčinou jejích obtíží jsou úzkosti, akceptovala teprve po dvou týdnech pobytu u nás.
Hlavní problém vidím (shodně s mnoha příspěvky MUDr. Hnízdila) v tom, že každá obtíž je interpretována v desartovském modelu jako "porucha rozumného stroje", tedy, když mě NĚCO BOLÍ, tak tam musí NĚCO BÝT V NEPOŘÁDKU. Že mohou být v nepořádku city, vztahy, sociální síť, smysl života - o tom vědecká medicína odmítá uvažovat. A tak je drahá a v mnoha případech málo úspěšná a tyto pacienty nejednou nahání do náruče Rasputinů. V sousedním Německu je síť psychosomatických klinik a nikdo se tam necítí ponížen jejich návštěvou. U nás se psychosomatika poloilegálně, ale úspěšně rozvíjela v dobách reálného socialismu, jakmile přišly pojišťovny se svými kódy, seškrtaly vše, CO BY JIM UŠETŘILO PENÍZE, protože tam seděli odborníci, kteří o této problematice pranic (to je slušné slovo, co do počtu písmen je tam jedno navíc oproti zamýšlenému) věděli. Jakákoli reforma, která nevezme tyto skutečnosti v úvahu, bude taky na pranic.
