V sobotní příloze LN Orientace publikoval 3. 11. M. Nodl na s. VII „recenzi“ na mou knihu Václav III. (1289-1306). Nemám ve zvyku na recenze odpovídat, avšak tentokrát svoji zvyklost poruším.
Nodlovo úvodní konstatování, že Václav III. vládl pouhý jeden rok, a nelze tak napsat jeho biografii, určilo ráz dalších řádků, které jsou většinou účelové. Nodlovi uniká, že kniha nepojednává jen o roku české a polské vlády Václava III., ale i o uherské vládě, o osobnosti Václava III., která zásadně vyznívá jinak než dosud.
Konstatování „nového je v knize málo“ je úsměvné. Krom zmíněného uveďme např. vyvrácení tradičního mýtu, že se Václav III. coby uherský král důsledně označuje jako Ladislav V., až překvapivě těsnou kontinuitu nejen vládních institucí, ale i samotné české a polské vlády s vládou Václava II., dosud nepublikované poznatky k vraždě Václava III. atd.
Odmítnout je třeba rovněž výtku o účelovém zacházení se Zbraslavskou kronikou - ne vše Žitavský napsal po pravdě, ale proč mu třeba nevěřit, že znal královskou družinu, když víme, že na královském dvoře pobýval. Odlišme tak účelovost od kritiky. Označení Zbraslavské kroniky za „hlavní pramen vlády Václava III“ nelze přijmout; hlavním pramenem vlády jsou pochopitelně listiny. Sňatku s Violou Těšínskou se věnuji na s. 50-52 (včetně místa svatby); zřejmě šlo o politicko-vojenskou motivaci při hájení Krakova. Rovněž k Šustovi se nechovám hyperkriticky, ale vycházím z pramenů. Nodlovo označení mého pojednání o vraždě Václava III. jako tradicionalistické je nesporně tradicionalistické pouze v tom, že důsledně vychází z pramenů a mj. proto přineslo nové poznatky o Konrádovi z Botenštejna. A ona „přeplněnost dlouhými citáty“ z pramenů? Obsáhlejších je použito 7.
A tak by se dalo pokračovat dále. Není ale třeba. Nedejme se totiž mýlit, Nodlova „recenze“ je účelový konstrukt, založený na manipulaci a někdy i obyčejné lži.
Nodlovo úvodní konstatování, že Václav III. vládl pouhý jeden rok, a nelze tak napsat jeho biografii, určilo ráz dalších řádků, které jsou většinou účelové. Nodlovi uniká, že kniha nepojednává jen o roku české a polské vlády Václava III., ale i o uherské vládě, o osobnosti Václava III., která zásadně vyznívá jinak než dosud.
Konstatování „nového je v knize málo“ je úsměvné. Krom zmíněného uveďme např. vyvrácení tradičního mýtu, že se Václav III. coby uherský král důsledně označuje jako Ladislav V., až překvapivě těsnou kontinuitu nejen vládních institucí, ale i samotné české a polské vlády s vládou Václava II., dosud nepublikované poznatky k vraždě Václava III. atd.
Odmítnout je třeba rovněž výtku o účelovém zacházení se Zbraslavskou kronikou - ne vše Žitavský napsal po pravdě, ale proč mu třeba nevěřit, že znal královskou družinu, když víme, že na královském dvoře pobýval. Odlišme tak účelovost od kritiky. Označení Zbraslavské kroniky za „hlavní pramen vlády Václava III“ nelze přijmout; hlavním pramenem vlády jsou pochopitelně listiny. Sňatku s Violou Těšínskou se věnuji na s. 50-52 (včetně místa svatby); zřejmě šlo o politicko-vojenskou motivaci při hájení Krakova. Rovněž k Šustovi se nechovám hyperkriticky, ale vycházím z pramenů. Nodlovo označení mého pojednání o vraždě Václava III. jako tradicionalistické je nesporně tradicionalistické pouze v tom, že důsledně vychází z pramenů a mj. proto přineslo nové poznatky o Konrádovi z Botenštejna. A ona „přeplněnost dlouhými citáty“ z pramenů? Obsáhlejších je použito 7.
A tak by se dalo pokračovat dále. Není ale třeba. Nedejme se totiž mýlit, Nodlova „recenze“ je účelový konstrukt, založený na manipulaci a někdy i obyčejné lži.
