25. října 2007 14:31 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Ještě ke kauze Františka Listopada

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Ad LN 9. 10.: Dělal jsem prý ze Stalina špenát

Dlouho jsem přemýšlel a váhal, zda mám  sdělit Lidovým novinám na základě jejich rozhovoru s čerstvým, nositelem Seifertovy ceny Františkem Listopadem (LN 9. října 2007, str. 20) zkušenosti své, ale i ostatních někdejších jeho kolegů a přátel z doby, kdy působil v redakci Mladé fronty před svým odchodem do exilu. . Stal jsem se redaktorem tohoto jediného deníku mladých lidí v Evropě hned  týden poté, kdy se objevilo jeho první číslo 9. května 1945 v pražských ulicích.
O naší pokvětnové anabázi až do let padesátých vyprávíme ve sborníku Generace 45  (editoři Jaromír Hořec a Miroslav Sígl, vydal Rioperess, Praha 1997, 280 stran.). Ve sborníku má svou velmi stručnou vzpomínku také František Listopad, nazvanou už tehdy příznačně Stíny. A v ní jen letmo se zmiňuje o kapitole odehrávající se v ÚV komunistické strany s Marií Švermovou, kde „jsem zachránil  - na čas – situaci. Vyhazov Hořce, Osvalda a snad Máčka, vykouřiv si na chodbě cigaretu. Ačkoliv jsem tehdy nekouřil, tato přestávka nám náhle dovolila říci – n e! Jiná kapitola, ve které Ladislav Fikar nadšeně sní a jiní zapíjejí realitu...“  Nic konkrétního – jsem odpověděl Františkovi do Lisabonu. Jenom náznaky, ostatní spoluautoři  jsou mnohem otevřenější, máme-li přispět do historie svými svědectvími. Nechceš se rozepsat více?  Neodpověděl už. Na doplnění jsem proto do jeho dvoustrany zařadil  čtyři  básně  z jeho sbírky Daleko blízko (vydal Český spisovatel, Praha 1993). 
Dopis zůstal bez odpovědi, tak jako všechny ostatní, které jsem mu posílal – co by organizátor našich polistopadových pravidelných schůzek bývalých redaktorů Mladé fronty z let 1945 – 50. Nepřijel ani na společnou autogramiádu  naší knížky v onom roce vydání.. A mezi jejími spoluautory  ze zahraničí  jsou mj. Ivo Fleischmann z Paříže, Zuzana Hnátková - Poláková z Londýna,  Jindřich Lion z Vídně. Ti všichni – až na zemřelého Ivo – se pravidelně účastní našich přátelských setkání v Praze  každoročně v den 9. května. Z někdejší stovky nás zbývá kolem  dvaceti. Všichni se mne ptají, co je s Listopadem, „psal jsi mu?“. Pravidelně rok co rok putovaly pozvánky za ním i do Lisabonu, ani na jedinou nedokázal odpovědět, ani jedné naší schůzky se nezúčastnil, ani jednou se neomluvil.
Nebylo nutné dlouho pátrat po příčinách či o dohadu příčin: F. L. má zatížené svědomí: Po celou válku ho zde ukrývali jeho kamarádi, než byli zatčeni, tj. Pavel Macháček a Oldřich Kryštofek. Po nich a jejich zatčení  to byla zejména Zdenka Bergrová. Proč lže, že žil i z toho, co našel v popelnici?  Proč ani slovem se nezmíní a nejmenuje své přátele tehdejší, ale ani současné, kteří se mu zde v republice starají o jeho slávu?  Proč na tu slávu  nepozve své přátele, svého prvního šéfredaktora žijícího  Jaromíra Hořce či Pavla Macháčka, jemuž by měl být vděčný za mnoho.
Pokud vím a jak to oba současní svědkové – Macháček i Bergrová – popisují, nedokázal jim od května 1945  poděkovat za služby, které mu prokazovali  před nacistickým pronásledováním Židů  za války,   zajímat se osudy zatčených po jeho „klukovském činu“ odcizeného razítka na gestapu, který div nevydává za hrdinský! Vždyť si musel být vědom, že oba ty jeho kamarády gestapáci vypátrají, zavřou. Což se také stalo! Vrátili se oba z koncentráku -  oni byli vyhublí na kost, ne Listopad, který o sobě říká v Lidových novinách 9. října, že „na konci války jsem měl pouhých čtyřiatřicet kilo, takže jsem musel poté, co jsme založili Mladou frontu, odejet do sanatoria. Kdybych nebyl býval jako dítě dobře živený, tak jsem asi nepřežil...“
Bývalý kolego Františku, říkáš lež, proč raději o tom konci války nemlčíš?  Proč ze sebe ustavičně v celém rozhovoru, ale i v rozhovorech jiných předchozích, hraješ roli bolestína, odcizil ses sám svou bohorovností jak z té revoluční květnové doby, tak i v letech pozdějších. Dokazuješ to svým „pohrdáním“ nad schůzkami bývalých kolegů, kteří s Tebou sdíleli  počáteční nelehké podmínky ve stařičké německé tiskárně se švabachem a byli mezi nimi takoví  kolegové, jako básníci Ivan Andrenik,  Ladislav Fikar,  Jiří M. Palát, dále Jiří Kotalík, Ludvík Kundera, Karel Kyncl, Sergej Machonin, Ivan Osvald, Miloš Vacík... Tys dokázal ve svém rozhovoru vzpomenout jen dvou – Jindru Chalupeckého  a Jiřího Mária Grossmana. I za tu Tvoji odvahu dík.. S ostatními si nejsi jistý, plně to chápeme. A zdalipak víš, jak skončila Tvoje přítelkyně profesionální tanečnice René Zachovalová, s níž jsi přece opouštěl svoji vlast v roce 1948, abys  posléze opustil i ji?
Je mnoho otazníků  v kauze Františka Listopada, k níž zavdal příčinu jenom on sám. Také jenom on může dát  alespoň na některé z nich svou odpověď. Prospělo by to k očištění  atmosféry, která vzniká kolem jeho  vyznamenávání  zde v České republice. Vážím si jeho práce, kterou až dosud vykonal v Portugalsku, a to i pro zviditelnění své vlasti, vážím si jeho díla, téměř všechny jeho básnické sbírky jsem si přečetl nejednou. Blíží se jeho 86.narozeniny  26. listopadu,  rád bych mu popřál vše nejlepší, ale co s těmi jeho „stíny“?
Autor: viz o mně www.miroslav.sigl.cz

Miroslav Sígl, t. č. vedoucí redaktor ČASu vydávaného Masarykovým demokr. hnutím




Najdete na Lidovky.cz