Karel Mynář padl v říjnu 1950 do zajetí, zeptal se ho důstojník Viet Minhu: "Střílel jsi po našich?" Mynář odpověděl: "Střílel." Pak chtěl Vietnamec vědět proč: "Je válka a buďto já, nebo on. Tak radši on." Vietnamec se usmál a řekl: "To se mi líbí, nelžeš."
Příštích patnáct měsíců strávil někdejší parašutista francouzské cizinecké legie ve vietnamském zajateckém táboře. Pak se spolu s dalšími dvaceti československými zajatci a dezertéry vydal na dlouhou pouť a přes Čínu a Sovětský svaz dorazil v dubnu 1952 do Prahy. Dávno zapomenuté osudy zajatých legionářů přibližuje kniha historika Ladislava Kudrny Bojovali a umírali v Indočíně, která právě vychází.
Podepiš a jedeš do Austrálie
Dnes žije devětasedmdesátiletý Mynář v Ostrově u Karlových Varů. O službě v cizinecké legii mluví ochotně. Jinak ale jeho divoká léta připomíná snad už jen tetování, ke kterému přišel v Hamburku, kam po válce jezdil po Labi. Život v Československu sedmnáctiletého lodníka nebavil, a v červenci 1948 proto za hranicemi zůstal: "Co tady? V tom bordelu komunistickým."
Octnul se pak ve sběrném táboře, ale vydržel tam jen pár týdnů. "Když přišel Polák – náborčí, tak jsem mu ten papíreček podepsal. Francouzsky jsem neuměl a Polák nám řekl, že pojedem do Austrálie." Místo toho Mynář brzy zjistil, že se na pět let upsal cizinecké legii. Po několika týdnech se ocitl v Marseille, kde po něm chtěli, aby podepsal definitivní smlouvu. Odmítl a skončil v díře – navíc krutě zbitý. To se opakovalo, dokud nepodepsal.
Na lodi Pasteur pak 15. srpna 1948 odjel do alžírského Oranu. V severní Africe dostal Mynář slibovaných 5700 franků a začal výcvik – provázený řevem, kopanci a šikanou. Když ho ukončil, přihlásil se k parašutistům: "Říkal jsem si – nebudu tam přece někde šlapat pěšky."
Po více než ročním drilu nastoupili legionáři na Pasteura a přes Suez odpluli do Indočíny. 18. ledna 1950 se vylodili v Haiphongu a o pár dní později je vlak odvezl do Hanoje na základnu Gia Lam. Posádka byla mezinárodní a s Mynářem kromě hrstky Čechů sloužili příslušníci všech možných národů, nejčastěji Němci: "Politika byla přísně zakázaná, jak s tím někdo začal, šel hned do díry."
Mrtví kamarádi a hořící vesnice
Na první akci šel Mynář v dubnu. Náklaďáky odvezly jeho prapor na sever k čínským hranicím, odkud legionáři doprovázeli zbytky poražené čínské Čankajškovy armády na jih. Bojových seskoků absolvoval Mynář prý pět či šest.
Stíhačky vždy nejdříve vyčistily vyhlédnuté místo a parašutisté pak skákali z minimální výšky: "Když už pěšáci nestačili, naházeli nás partyzánům do zad a tím byli vyřízení. Snadné to ale nebylo. Oni byli bestie, a že se nesmí střílet po výsadkářích, když jsou ve vzduchu, na to kašlali."
Často také Mynář zasahoval ve vesnicích. Buď ve spřátelených, které partyzáni obsadili, nebo naopak v těch, které protifrancouzský odpor podporovaly. Šlo o špinavou koloniální válku a Mynář se netají tím, že na obou stranách docházelo k ukrutnostem.
Legionáři podle něj občas přišli pozdě a našli jen partyzány zmasakrovaná těla vesničanů. Francouzi zase nepřátelské vesnice vypalovali: "Prošli jsme vesnicí a nebyl tam ani živáček. Jen stařík, který zakašlal, když zmizel poslední voják.
Oni hned vylezli z tunelů, které vykopali pod vesnicí, a začali střílet. Tak to koupili dva moji kamarádi. Byla to zrada, a proto jsme ty vesnice vypalovali. Stačilo tam hodit tři nebo čtyři fosforový granáty. Mohlo se rabovat a všechno – to byla takzvaná carte blanche."
Do zajetí padnul Mynář 9. října 1950 po ofenzivě Viet Minhu u pevnosti Dong Khe: "Změnily se volací znaky pro letectvo, nám je nedali, a tak jsme se nedovolali pomoci. Byli jsme asi čtyři a najednou se jich na nás z roští vyřítilo tak deset. Zahodili jsme zbraně a bylo to."
Mynář a další zajatci pak skončili v táborech u hranic s Čínou. Vietnamci se k nim chovali velmi slušně, chtěli totiž zajatce propagandisticky využít: "Vlastně nás ani nikdo nehlídal, stejně nebylo kam utéct. Co ale bylo opravdu špatný – rejže, rejže, rejže, ani sůl nebyla. Jen si na to slovo vzpomenu, zvedá se mi žaludek."
Kromě jednotvárné stravy, která byla přesto lepší, než dostával průměrný bojovník Viet Minhu, byly zdaleka největší metlou nemoci – malárie a úplavice. Léky scházely a ze 44 Čechoslováků zajatých s Mynářem přežilo pouhých třináct.
K nim se později připojilo osm dalších Čechoslováků, kteří z legie dezertovali a přešli na stranu povstalců. V lednu 1952 začala jejich pouť na sever. Náklaďáky je nejdřív dovezly na nejbližší čínskou železniční stanici. Vlakem pak pokračovali k sovětským hranicím, které přešli pěšky. Přesedli pak na Transsibiřskou magistrálu a odjeli do Evropy. Do Prahy přijeli 7. dubna 1952.
Hned na peroně je čekali esenbáci a autobusem je odvezli do ruzyňské věznice. Dlouho nebylo jasné, co s nimi bude a soud se tak konal až na konci září 1953. Všichni dostali jen mírné tresty a šli hned domů. Celý život se pak Mynář živil rukama, na nepřízeň režimu si prý ale nemohl stěžovat. Nevadila mu ani vojna, na kterou musel: "Šestadvacetiměsíční dovolená to byla."
