Severočeši, jimž nedělá problém umisťovat na čelná místa nedávné členy KSČM; zemanovec Vladimír Dryml; lidovci, kteří pod vedením Pavla Bělobrádka a stranou mediální pozornosti už rok , rok a půl svědomitě veslují doleva a doufají, že si vyslouží ministry v příští vládě se sociálnědemokratickým premiérem; taky Eliška Wagnerová, která se ve své závěrečné fázi u Ústavního soudu předělala na aktivistku v boji za sociální spravedlnost , až její členství v konzervativně-liberální ODA vypadá jako dramaturgický omyl možný snad jen v 90. letech; a nepatří sem třeba i Libor Michálek, neoficiální král této soboty? O jeho názorech toho moc nevíme,ale lidé s blouznivým pohledem v oku v historii zpravidla končili nalevo.
Tato neformální většina pro levici v Senátu má zatím hlavně symbolický význam. Aby jí byla k něčemu konstruktivnímu, tedy ke změnám v ústavě podle svého gusta, musela by nejprve stejně dominovat i ve sněmovně. A to je možné až po příštích sněmovních volbách. Ty pravice nutně povede defenzívně, bude apelovat na voliče, aby alespoň v dolní komoře postavili levici hráz.
Dnes poprvé tak můžeme zahlédnout, jak se nejspíš v příštích několika letech, kdy nepovládne ani v krajích, ani na Pražském hradě, a v parlamentu bude mít co dělat, aby levici zabránila přepisovat ústavu, bude muset česká pravice chovat. Budou to ústupové boje a strategie zadržování. Bezprostředně z toho ale plyne, že vzbouřenci proti Nečasovi v ODS by mohli sundat nohu z plynu.
