Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jihlava: filmy o lidech (a pro lidi), kteří mění svět

Kultura

  14:04
JIHLAVA - S plátěnou taškou se zeleninovým emblémem letošního „úrodného“ ročníku většina festivalových hostů vypadá, jako by šla zrovna nakoupit. A taky ano, jen místo ovoce a zeleniny hltavě konzumují zprávy z celuloidového pásu. Mimo jiné o lidech, kteří nejrůznějším způsobem zasahují do života těch druhých.

Výtvarnice Kateřina Šedá v akci. foto: Reprofoto

Přesněji řečeno - o celuloidový pás už dnes moc nezavadíte. Zprávy a poselství se konzumují z různých typů nosičů, mezi nimiž je ten klasický ve výrazné menšině. Ale navzodory všem technologiím souznění nosičů a promítacích přístrojů není vždy úplně ladné, a tak se stane, že barvy jsou lehce zkreslené, překlad do sluchátek doprovází nesnesitelné drnčení nebo film správně naskočí až po třetí. Technika rulez. To jsou ale jen mouchy, které hladový festivalový návštěvník bažící po svém filmovém soustu snadno odmávne.

Fenomén Šedá

Soustem dne byl pro autorku těchto řádků včera film o fascinující výtvarnici Kateřině Šedé, byť ho kvůli kolizi s jiným programem byla nucena shlédnout ve videotéce. Na působivosti mu to ale neubralo. Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus zní název dokumentu režiséra Jana Gogoly, který na loňském festivalu představil jiný portrét - básníka Petra Krále.

Šedá je fenomén v našich krajích nevídaný – však se taky rychleji a důrazněji prosadila ve světě než u nás. Byla první českou umělkyní, která vystavovala v prestižní londýnské Tate Gallery, a to s projektem "Od nevidím do nevidím", ve kterém přesunula část obyvatel moravské vesnice Bedřichovice na jeden jediný den do prostor kolem londýnské galerie. Měli tam ukázat, jak běžně žijí, a zároveň se tak sblížit mezi sebou. Šlo by to i jednodušeji, ne?, proč to všechno podnikat?, chtělo by se říct – a taková je často první reakce lidí, kteří si po vyslechnutí Kateřininých plánů na další projekt ťukají na čelo. Šedé ale nejde o momentální krátkodobý výsledek, ani o experiment s nejasným cílem; jejím úmyslem je zasáhnout do života a osudu lidí, proměnit jejich chápání světa i sebe samých. "Nejradši jsem, když za mnou pak přijdou a řeknou, že viděli sami sebe v úplně jiném světle," říká Šedá ve filmu.

Festivalový ruch.

Gogola coby režisér od začátku stojí jakoby trochu stranou – Kateřinu zdánlivě pasivně sleduje při organizování jejích akcí, konkrétně mapuje vznik a průběh projektů Líšeňský profil a Od nevidím do nevidím. Téměř žádné rozhovory, otázky, výpovědi do kamery. Pozorování práce umělkyně je samo o sobě dostatečně fascinující – sledovat její práci s lidmi, komunikaci, přesvědčování, boj s časem i vlastními fyzickými možnostmi, zapojování členů její vlastní rodiny, kteří se stejně jako ostatní účastníci nechávají s větším či menším nadšením manipulovat a jen občas reptají, "co si to ta naše holka zase vymyslela…".

Zlomovým okamžikem filmu je pasáž sledující Šedou a její blízké při projektu, který je – jak se překvapení účastníci dozví až v průběhu – zároveň její svatbou. Hlavní promluvu na ní nemá oddávající, ale opět sama výtvarnice. Těsně před ní ale zjistí, že se v prostorách ztratila její malá dcera – a stojí jí nemalé úsilí, aby přesvědčila všechny zúčastněné, že tentokrát nejde o žádný projekt, ale reálnou situaci, a všichni jí pomohli hledat…

Režisér lapen svým objektem

Nakonec dojde i k prolomení vztahu mezi režisérem a portrétovanou, když Šedá filmařům "zakáže" či přesněji řečeno stanoví nezvyklé podmínky pro natáčení jejího nového projektu, jehož cílem je založit ve vesnici nový svátek. Přestože se režisér vzpírá a chce vědět, proč jím Kateřina takto manipuluje, když jinak lidi vede naopak k co nejsvobodnějšímu jednání a překračování sebe sama, nakonec na její hru přistoupí. Sám tak dokonale demonstruje sílu osobnosti výtvarnice, jejímž uměleckým cílem je měnit lidské chování a zasahování do života lidem kolem ní…

Janečkova Léčba dějin

Zcela jiný lidský portrét předkládá ve svém filmu Léčba dějin Vít Janeček, který v rámci cyklu Film a sociologie zpovídá nesourodou čtveřici lidí, propojenou jedním oceněním. Kněz, lékařka, anarchista a bankovní expert jsou všichni nositeli ceny Františka Kriegela, odvážného politika, který v roce 1968 otevřeně odmítl vstup ruských vojsk do naší země. Je fakt, že jako filmový námět to možná nezní příliš atraktivně a divák se může předem trochu obávat, že ho čeká nudná přehlídka "slušňáků". Opak je ale pravdou. Výtečnému filmaři Vítu Janečkovi se podařilo zažehnout na plátně i následně v sále jiskru života tak silnou, že v hlavách a srdcích diváků bude určitě hořet ještě dlouho.

Za neokázalým, ale důsledným bojem o lidskou důstojnost, snahou rozkrýt korupci ve státní zprávě i za osobní obětavostí bez nárokování jakékoliv odměny tu vždy stojí člověk a jeho rozhodnutí nedat se. Masarykovské "nebát se s nekrást" je mottem lékařky, která i přes následné profesní obstrukce nepřestává upozorňovat na milionové "nesrovnalosti" v nákupu medicínské techniky v krajské nemocnici. Neustoupit a nepoddat se nátlaku moci je nepsané heslo, které spojuje v civilu nenápadného bankovního experta i nikam nezapadající postavu věčného anarchisty bojujícího za práva Romů. Trojici doplňuje jezuita, který paradoxně získal Kriegelovu cenu za svou práci ve vězení v okamžiku, kdy byl ze své praxe vyhozen za přílišnou pomoc vězňům mimo rámec své služby.

Inspirativní lidé s inspirativními osudy. Žádné ikony, ale živí lidé, kteří dokazují, že jde jen o to, jak se člověk v tom prvním krizovém okamžiku rozhodne. Úsloví "život v pravdě" zní sice vznešeně a pateticky, ale praktikování jeho podstaty v běžném životě je mnohdy nebezpečný, únavný a vyčerpávající běh na dlouhou trať.

Není v silách žádného festivalového návštěvníka – pokud se navíc kromě filmů chce občas i najíst nebo setkat s přáteli - , aby se mu podařilo shlédnout víc než jen malou část filmové nabídky. Ta je letos v Jihlavě opravdu nabitá a tak různorodá, že každému umožňuje sestavit tak trochu svůj vlastní festival…