Jindřich Pokorný: Lépe zemřít vestoje než žít na kolenou

Je vaše kniha důsledkem toho, že historici nekonají?
Převážně ano. Na začátku normalizace jsem pracoval v maringotce s některými historiky osmašedesátníky. O nekomunistickém odboji za protektorátu věděli asi třetinu toho, co já. Divili se a říkali, že pokud to jednou praskne, tak první, do čeho se pustí, bude tehdejší činnost demokratických antinacistických skupin.
Za deset let po roce 1989 jsem začal mít určité pochybnosti, prošel jsem si všechny ročníky časopisu Soudobé dějiny a na toto téma jsem v nich objevil jediný větší článek. Tak jsem se rozhodl, že všechny ty statečné lidi nenechám zemřít podruhé, pádem do zapomenutí. A dal jsem se do práce.
Počítám-li správně, trvala přes osm let. A mimochodem, když jsem pak spočetl své příjmy a dělil je počtem měsíců, vyšla mi asi polovina toho, co si vydělá nekvalifikovaný dělník. To neříkám kvůli sobě, ale proto, aby bylo vidět, jak na tom u nás humanitní vědy jsou. Chtít pak nezávislou odbornou práci, to je jako chtít zázrak.

Jaká byla největší komunistická retuš, co se týče odboje během druhé světové války?
Historickou manipulaci soudruzi zahájili tvorbou fučíkovského kultu. Zároveň se snažili snížit význam ostatních vůdčích osobností. Nakonec se ze členů demokratického odboje pokoušeli vyrábět kolaboranty a spolupracovníky gestapa. Zato k věrohodným dokumentům, třeba z takzvaného Štěchovického archivu – pomineme-li, že po únoru 1948 kamsi zmizel – měl v prvních poválečných časech přístup už jen někdo.
Tato praxe platí bohužel leckde dodnes, a to do té míry, že když v některém archivu působí takzvaná stará struktura, tak se k nim zkrátka nedostanete. Pak se nemůže nikdo divit, že nedávno došlo třeba ke známé akci Stanislava Pence.

V tomto směru ve své knize zmiňujete případ historika Jana Kuklíka.
Profesor Kuklík se po listopadu stal ředitelem jednoho z ústavů na Filozofické fakultě UK a vychoval tam řadu studentů. V knize přetiskuji kritické texty jeho odborné produkce ze 70. let, poplatné marxisticko-leninské ideologii. Kdo se zabývá soudobými dějinami, ten – jak se připomínalo už ve starověku – musí být vybaven jednou vlastností: statečností. Donedávna však převládala naopak snaha vyhovět ve vyšších podlažích a dnes zase pro změnu přichází do módy opatrnost: Já ho budu kritizovat, on mi to někde oplatí. Já ho kritizovat nebudu a on pak taky o ledasčem pomlčí.

Z vaší knihy také vyplývá, že komunistický odboj byl v mnohém ohledu méně účinný. Proč?
Velká otázka! Parsifalovci poukazovali ve svých situačních zprávách na materialismus, rozšířený, i když nikoli výlučně, v dělnických kruzích. Takové postoje mají blíž ke koloběhu úživy než k velkým ideálům. Z toho vysvítá nedostatek samostatného myšlení. Jaká je morálka komunisty? Co chce strana, je správné. Sami nacisté přiznávali, že k jejich nejnebezpečnějším nepřátelům nepatřili stoupenci Karla Marxe, ale svobodomyslná inteligence a důstojníci masarykovské první republiky, tedy elity.

Uvádíte příklad, že ze sedmi lidí na setkání ilegálních komunistů bylo pět konfidentů. Naproti tomu Parsifal si po celou válku počínal velmi obezřetně, a tím i účelně a úspěšně. Nicméně na jejím konci se najednou nedokázal dostat do vznikající České národní rady...
Ano, tak to bylo. Odvolávám se zejména na svědectví Václava Černého – napsal, že v ní zasedli zástupci "skupin sestavovaných za pět minut dvanáct, zatímco budovu opouštěli" odbojáři "od prvního okamžiku". V tomhle jsou komunisté mistři, rozhodovaly totiž jiné zájmy.

V knize Parsifal se rovněž vyskytuje zmínka o tom, že odbojáři byli zaskočeni zprávou o tom, že si spojenci již před koncem války rozdělili sféry vlivu. Nicméně i demokratický odboj se za tehdejší tíživé situace snažil udržet v chodu přípravy na poválečnou obnovu samostatnosti.
Hnutí odporu bylo strukturováno tak, že určité složky měly tyto plány na starosti. Byly si vědomy, že přechod do míru musí být dobře promyšlený, protože jinak na to společnost doplatí – viz listopad 1989. Po dvou heydrichiádách však už nezbývalo tolik lidí, kolik taková práce vyžadovala. A to se pak také vydatně projevilo. Na konci války měli svůj ucelený "program" za citelné mocenské pomoci Moskvy jediní komunisté.

A co "rakouská" možnost? Kdyby volby v roce 1946 nedopadly pro komunisty tak příznivě, museli jsme přesto v sovětské sféře vlivu uvíznout?
Mnoho už na podzim roku 1944 naznačil osud Polska za Varšavského povstání. Pomoci se nedočkali odnikud. Za Pražského povstání k nám nesměli přiletět ani čeští letci, aby kryli naše pozemní operace. Na přísun zbraní jsme také čekali marně. S jakoukoli významnější podporou demokratických mocností jsme nemohli počítat ani v únoru 1948. A tato politika trvala vlastně až do roku 1956, do maďarských událostí.
Hrozba sovětizace byla veliká, ale nikoli jednoznačná. Ano, dá se uvažovat o možnosti "rakouské", ale také finské, případně i jugoslávské. Druhé dva státy si pomohly dokonce samy. Maršal Tito ovšem neobnovil v zemi ústavní pořádek, zachránil pouze nezávislost na Velkém bratrovi.
Češi navíc snáze podléhali totalitním myšlenkám. Máme v tomto směru velice zajímavého partnera, našeho západního souseda. Čísla ze svobodných voleb roku 1933, po nichž moc převzali nacisté, se nápadně podobají konečnému součtu hlasů z roku 1946, kdy u nás za relativně ústavních podmínek zvítězili komunisté. Vlna sympatií tu dosáhla přibližně výše 38 procent, pak ale začala klesat. O dvě léta později to už bylo jen 28 procent.

Proč k tomuto poklesu došlo?
Lidem se otevřely oči, rodily se různé tlaky, z pozadí dirigované kompartají, dokonce se vyskytovaly projevy teroru, zejména krčmaňská aféra, a vzbuzovaly oprávněný odpor. Ale po únorové demisi ministrů už nenásledoval další soustředěný úder, studenti zůstali v krizových dnech osamoceni, veřejnost už se oficiálně ani nedověděla, jak velký počet sociálních demokratů se odmítl "dobrovolně" sloučit s KSČ, a k velké manifestaci Sokolů proti totalitě došlo až s mnohaměsíčním zpožděním o XI. sletu, takže ostatní příslušníci opozice se už postupně chystali na činnost pouze ilegální. Nikdo nenašel klíč k jednotnému postupu. Parsifalovci stáli před volbou mezi exilem a domovem s hrozbami perzekucí všeho druhu.

Jak z toho všeho vychází prezident Edvard Beneš?
To je otázka pro celé generace. Někteří historici si více cení jeho předností, jiní spíš zdůrazňují zápory. Já bych k hodnocení Edvarda Beneše použil aforismu, který se přisuzuje vdově po hrdinovi 2. odboje, paní Andule Bořek-Dohalské: "Starej pán by s ním vyrazil dveře," rozumí se TGM s Klementem Gottwaldem.
Víte, hlavní roli tenkrát hrál strach. Kolik lidí, a jak vzdělaných, mu podlehlo, někteří naprosto směšným způsobem. Tak třeba spisovatel K. J. Beneš, bývalý statečný odbojový pracovník, za jeden den podepsal dvě naprosto si odporující rezoluce.

Pročpak takhle selhal?
To jsou právě ty záhady… Někteří lidé přečkali hrůzy za protektorátu, včetně smrti svých nejbližších, s jednoznačným závěrem "To se už nikdy nesmí opakovat", a svému potomkovi potom poradili: "A ty, Jeníčku, do tý strany, prosím tě, vlez…"
Vztah ke smrti, to je věc, která se dnes úplně pomíjí. Tehdy platilo: Lépe zemřít vestoje než žít na kolenou. Ale vykládejte to dnes Klausovi. Bohudík už nemusíme volit mezi životem a smrtí, ale jen mezi ctí a bezectím. Mnozí z nás, v rámci změny mentalit, volí druhou variantu…

Dá se říci, že komunisté dokonali to, co začali nacisté – likvidaci české elity?
Už po válce jsme velmi bezprostředně pociťovali v tomto ohledu každou ztrátu. A po únoru bylo ještě hůř. Taky začaly chybět věrohodné vzory. Přitom uvažte, jaké vzory si hledá dnešní společnost, žádného nového T. G. Masaryka nebo F. X. Šaldu. Ostatně kde by se tu vzali?