LN Jak jste se k Jiřímu Muchovi dostala?
Stejně jako bych se dostávala dnes - dvaadvacítkou nahoru a z Pohořelce pěšky. Ale vážně: oslovila jsem jej původně jako konzultanta své diplomové práce. Mucha přeložil divadelní hru, kterou jsem se zabývala, a navíc se osobně znal s jejím autorem, irským dramatikem Brendanem Behanem. Moc se mi do toho tenkrát nechtělo, on však byl zjevně polichocen - no a já brzy změnila názor.
LN Jaké jste o něm měla předtím představy?
Vzhledem k tomu, jaké o něm kolovaly historky, vzbuzoval pochopitelně moji zvědavost. Ale všechny mé představy o démonu z Hradčanského náměstí se při prvním setkání rozplynuly a zcela je zastínila skutečnost - naprosto odlišná od představ: velmi příjemný pán.
LN Rozhodnutí, že o něm napíšete knihu, vzniklo kdy? A za jakých okolností?
Myslím, že potřebu sdělit o něm něco svému okolí jsem měla hned po prvním setkání. Ale roky plynuly, já se jej občas zcela nesystematicky na něco ptala, ale vážné rozhodnutí přišlo až nad nekrologem, jehož autorem byl Josef Kroutvor. V plné šíři jsem si uvědomila, koho jsem měla tu čest potkat.
LN Hledala jste dlouho styl a metodu? Jak se vám psalo? Co bylo na vaší portrétní práci nejtěžší?
No jéje, celých patnáct let. Když jsem asi po deseti letech napsala pár kapitol a konečně se osmělila dát je někomu přečíst, dostala jsem pěkně "na frak": suchý výčet dat, bez vlastního názoru. A právě tenhle odsudek mě dostal od přísně literárněvědného bádání k vyprávění s osobním zaujetím. Pak už se to najednou rozjelo a v -některých chvílích jsem se nestačila divit. A co bylo nejtěžší? Dospět právě k pochopení toho, že jinak než prezentováním vlastního pohledu o Jiřím Muchovi psát nelze a že zdaleka nemohu postihnout všechny dimenze, ve kterých svůj život žil.
LN Jiří Mucha umřel v roce 1991. Jak se vyvíjel váš vztah k němu v průběhu dalších let? Měnila jste na něj názor?
Průběžně se prohluboval můj obdiv k němu. A pokud se týká mého vztahu k němu, stal se mým učitelem, neboť teprve díky němu - přesněji díky práci na knize - jsem pochopila a zařadila do souvislostí mnohé události 20. století, mnohé lidi a děje.
Syn Alfonse Muchy Jiří Mucha (1915-1991). Válečný zpravodaj, cestovatel, dobrodruh, politický vězeň, spisovatel, světaznalec, miláček žen... |
LN Vaše biografie je typem životopisu osobního, sledujete svou postavu i ve věcech zcela intimních. Nebo právě v nich. Jak hluboko jste byla rozhodnuta jít? Kde jste si určila limity?
Limity, myslím, vytyčil Jiří Mucha sám. To jsem ctila a ctím. Samozřejmě jsem se dostala i k informacím, které byly velmi intimní -a tím nemyslím jen erotické či jaké - ale jejich zveřejnění by nebylo žádným přínosem ani pro Muchu, ani pro čtenáře.
LN Myslíte si, že byl rozdíl mezi Muchou jako personou a mezi Muchou coby literátem?
Té otázce moc nerozumím - jako jestli kázal vodu a pil víno? Myslím, že jsem nepoznala celistvější osobnost. Obé, jak jeho osobní život, tak jeho literární tvorba, směřovalo k jednomu cíli: k poznání. Určitě nebyl spisovatelem, který by moralizoval či naopak bagatelizoval, aby si řešil stíny svého svědomí.
LN S Muchou byla spojena legenda o téměř zhýralém způsobu života, o divokých večírcích v jeho bytě na Hradčanech. Pronikla jste až tam?
Ne.
LN Kam byste Muchu zařadila v české poválečné společnosti? Necítil se v ní jaksi vyloučený?
Být součástí zajímavého dění se zajímavými lidmi vede k jisté výlučnosti, a odtud jsou k vyloučenosti sotva dva kroky... Ale vážně: své vyloučenosti si byl vědom, do určité míry ji podporoval, ale smutek z ní nestavěl na odiv.
LN Mucha pravděpodobně hrál hru se Státní bezpečností, hru, která měla zřejmě svou logiku a zdůvodnění. Vy tuto kapitolu neobcházíte, ale nehodláte v ní jít dále než k prostému konstatování. Nemyslíte, že dvacet let po smrti vlastně je už čas být "nelítostným"?
I kdybych snad věděla víc, než co bylo možné dohledat v archivech, neshledávám důvod být "nelítostnou". Samozřejmě si můžeme donekonečna klást otázku, proč na spolupráci v roce 1950 přistoupil, proč o ukončení usiloval relativně pozdě (v 60. letech). Ale změní naše spekulace něco na tom, že to byl slušný člověk?
LN Mluvila jste s desítkami osob. Existuje někdo, jehož svědectví vám tam chybí?
Určitě. Lidé, které jsem oslovovala, se museli rozhodnout: buď se svěří neznámé paní s diktafonem a budou riskovat, že se jejich výpovědi objeví v bulvárním životopise, nebo riskovat nebudou. Naštěstí bylo více těch, kteří mi věřili. K Ivanu Jelínkovi, s nímž Mucha strávil válečný čas v Anglii, mi však nepomohlo ani doporučení Geraldine Muchové.
LN Knihu jste si vydala sama. To jste zavedeným nakladatelstvím nedůvěřovala?
Naopak, já jsem se těšila, jak rukopis odevzdám a nebudu muset nic dalšího řešit. Ale situace se začala vyvíjet jinak; někteří odmítli z důvodů, jež mi zůstaly skryty, některým - a to jsem respektovala - to prostě nezapadalo do žádné z edic či celkového profilu. Snad nejvíc mne překvapilo, že od některých jsem na svůj e-mail nedostala ani písmenko v odpověď. Trochu jsem si znova zažila to, co musel Mucha v Čechách zažívat pořád: někdo si s ním prostě nevěděl rady, tak s ním raději nemluvil a distancoval se, někdo mu záviděl, tak mu nepomohl, někdo mu záviděl ještě víc, tak jej začal hanět.
