17. dubna 2014 9:20, aktualizováno  10:35 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Jiří Načeradský pro
Pátek LN: Kudlanky a já

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jiří Načeradský na své výstavě, Staroměstská radnice, 1990 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Načeradský na své výstavě, Staroměstská radnice, 1990 | foto: ww.naceradsky.cz
Významný český malíř a grafik Jiří Načeradský zemřel ve středu 16. 4. ve věku 74 let. Přinášíme vám rozhovor, který malíř před třemi lety poskytl magazínu Pátek LN.

V tvůrčím bordelu žižkovského ateliéru voní terpentýn z divoce pomalovaných pláten. Jsou všude kolem. Hlavně proboha neřekni výtvarník, opakuju si v duchu, protože malíř a emeritní profesor AVU Jiří Načeradský to slovo nesnáší. Robustní chlap, kterému sluší jeho velká plátna, je i ve své jednasedmdesátce tak plný energie, že se při rozhovoru běhá do koupelny polívat studenou vodou. S utíráním si starost nedělá, voda mu kape z nosu na švihácký knírek. Je to člověk sečtělý, velkorysý, někdy na kost upřímný. Mimochodem, jeho otec se těší dobrému zdraví ještě v osmadevadesáti.

A já teď jen řeším malý problém s výhledem: Mám se celou dobu dívat na obrovité trčící prsy zelené kudlanky, nebo radši na nahého borce v životní velikosti, jehož poctivé moudí zdobí několik červených puntíků?

Jiří Načeradský: L´amour toujoure, 2006, olej na plátně, 130 x 150 cm

LN: Když koukám na ty kudlanky kolem – vy žijete v tomhle světě, co malujete? Ale nééé! (směje se) Když ale chlapi jsou tak nudní. Všichni jsou stejní. Jenom chytřejší, hloupější, zločinci nebo hrdinové – žádný překvapení. Jsou spočitatelní, mají nějakou mechanickou logiku. Ženský, to je jiná. Aragon říkal, a na starý kolena tomu věřím čím dál víc, že „žena je budoucnost muže“. Ale vždyť to máte i v prehistorickém umění – já miluju starý venuše, a nejen ty známější holky, Willendorfskou, Věstonickou. Viděl jsem v novinách takovou čtverhrannou, úžasnou pramáti, nevím bohužel, jak se jmenuje (patrně Venuše z jeskyně Hohle Fels v Německu, 35 tisíc let stará). Malinkatou hlavičku to má a na břiše jsou faldíčky a na tý pipině veristický všechno, jak má být. Je fantastický, jak je tam pro figuralistu detail spojený s úhrnnou formou, bez nějakého logického klíče. To bych chtěl umět taky.

LN: Kdo jsou ty predátorky, ty vaše kudlanky? Takové jste znal?
Tak tomu nemilosrdnému ženství se nelze vyhnout, když naivní nevinný jinoch vyrazí do světa a chce ženy zbožňovat. A čím víc je chce zbožňovat, tím spolehlivěji narazí na nějakou kudlanku.

LN: Kudlanky zpravidla sežerou partnera ještě při kopulaci.
Ano. Naštěstí však sameček může dokončit akt i bez hlavy. On v takové situaci zrychlí. Já o tom viděl film.

Jiří Načeradský

  • Narodil se v Sedlci na Benešovsku 9. 9. 1939
  • Absolvoval AVU (1957–63) u Vlastimila Rady. 1968–69 žil v Paříži
  • Člen skupiny 12/15. Za normalizace se živil jako restaurátor
  • Po roce 1989 působil jako profesor AVU v Praze a na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně
  • Samostatně vystavuje od roku 1967. Je zastoupen ve všech sbírkách našich státních galerií, v Centre Pompidou v Paříži, ve sbírkách v USA, Kanadě, Německu či Rakousku
  • Výrazná postava českého výtvarného umění, jedna z hlavních osobností tzv. nové figurace šedesátých let

LN: Vy jste si tak někdy připadal?
No... myslím, že není jinocha, který by občas neměl ten dojem.

LN: Jeví se vám ženy jako tajuplné bytosti?
No jejej! Furt ještě mně vyrážejí dech. Například včera jsem byl na kafíku v jednom novém baru. A tam má číša puštěný rozhlas, nějakou stanici, kde slepičí jenom ženské. A teď to jede – orgasmy, dal mi kolíčky na bradavky, chachacha, to ten můj taky, ale já se při tom nesmála, bolelo to. A to vám říkám ty nejnevinnější kousky! To je jako vyslechnout na pískovišti, kde hlídáte malý děti, jak si maminušenky vzorný povídají o porodu a životě sexuálním. To se nedá poslouchat! Ale v ženských je taky plno ušlechtilé obětavosti, jíž my muži nejsme schopni. Je v nich fascinující rozpor, rozumem nepostižitelný. Potíž je v tom, že čekáte anděla, přijde ďábel, a to vždycky. Jen pokusem o obraz se snažím vyznat se v tom.

LN: Která svá léta považujete za nejšťastnější?
Tak ‘67., to byl bezvadný rok. A pak teď. Ale já jsem byl celkem šťastnej pořád.

LN: V šedesátých letech jste ale ještě byl „rozjetý alkoholik“, jak jste sám řekl.
No to jsem byl. Moje smůla byla, že jsem hodně vydržel. A nebylo jiné cesty než abstinovat.

LN: Maluje se po protialkoholní léčbě jinak? Je to těžší?
Ona vládne rozšířená pověra, že v alkoholu se dá něco konat. Ale každá droga, která vás bičuje nebo uvolní, vyžaduje větší a větší dávky, aby ten stav nastal. Zkoušel jsem malovat mírně opit, nějaký akrylový papíry jsem dělal. Ale to vydržíte v soustředění tak dvě hodiny. A i když se to povede a někdy tam nějaká jiskra je, nevíte, jak pokračovat, prostě to platí jen pro tu chvíli. Velký obraz nebo obraz, který musí mít několik fází, v opilosti absolutně nejde dělat.

Jiří Načeradský a Meda Mládková před obrazem Anatomie profesora Tulpa, 1990.

LN: Neotevře se ale drogou ta záklopka podvědomí, které malíř potřebuje?
To bych až takhle neřekl. Spíš nemáte ty primární zábrany. Nebo je vám jedno, jak to dopadne. Ztratíte ostych. Ale že by vám něco zázračného vstoupilo do hlavy, to tedy nevstoupí.

LN: Trápí vás, že už nesmíte do hospody?
Ne, vůbec! Heleďte, když jsem začal mít problémy, nějak od osmašedesátého, tak půlku času jsem pil a půlku abstinoval, s antabusem nebo bez něj. Proto jsem ještě živ. Všichni, kdo pili třeba i míň než já, ale nepřestali, už jsou po smrti.

LN: A nezdá se bývalému alkoholikovi svět nudnější?
Vůbec. Je to absolutní úleva. Už si nepřipadáte jako štvanec chudák závislák ubožák...

LN: S kým vám víno nejvíc chutnalo?
Já jsem nebyl vinař, ale pivař. A pak jsem na starý kolena objevil whisky, když jsem na ni tedy měl. Pochopitelně se mi dobře pilo s někým, s kým jsem si dobře popovídal. Ale za totáče se neoddělovaly sociální skupiny, jako se teď začínají oddělovat odíváním, bydlením, tenkrát byla v hospodě absolutně beztřídní společnost alkoholická. No ale když je člověk dobře namazanej, je mu v podstatě jedno, s kým pije.

LN: Do obrazu se promítají emoce, myšlenky. Promítá se tam nějak i autorova tělesná schránka?
Do obrazů se promítá všechno. Malířova fyzička se pozná na energii gesta. Velcí mistři byli fyzicky skvěle vybavení lidé. Leonardo ohýbal podkovy.

LN: Takže když je chlap „malé pivo“, nemůže dělat velká plátna?
Ale může! (křičí) Ale už nemůže být třeba Bourdelle, který má krásné muzeum v Paříži, vřele vám ho doporučuju. To byl malej chlap, ale svalnatej. Atletická figura. Myslbek to samý. Někteří sochaři jsou malí úsporní vazouni. A malíři... to je těžké říct v době tak přehnané korektnosti, kdy už se nesmí říct cikán, už dokonce nesmíte říct ani Rom, ale sociálně vyloučený. No... neznám malíře, který by dělal něco monumentálního, který by patřil do první ligy – a byl zjevu pitoreskního.

LN: Mucha ovšem žádný obr nebyl a zůstala po něm Slovanská epopej.
Jenže měl ideu, která mu byla drahá a kterou si dal jako úkol. On chtěl udělat něco jako Národní divadlo – sám. A já nesnáším, když se tomu teď polovzdělaný kunsthistorici posmívají. Je to velkolepý výkon evropského akademismu, ať si kdo chce co chce říká.

Ivan Martin Jirous a Jiří Načeradský, 1992.

LN: Jak vlastně poznáte, že je obraz hotový?
Těžko. I velký Picasso, který se s tím nepáral, říkal: „Největší umění je vědět, kdy přestat.“ A když je obraz pohromadě a nějaký detail tam není dobře – radši do toho nelézt, protože sice uspořádáte detaily, všechno to bude správně, ale obraz tím zmrtví.

LN: Je sobota ráno. V kolik chodíte do ateliéru?
Vyrážím tak v šest, ale to už mám leccos za sebou. Totiž když jsem ještě býval bohémem, chodil jsem spát v jednu v půl druhý. Ale když jsem se stal vzorným chlapcem a pilným penzistou, do půl jedenácté vydržím vzhůru jen mimořádně. Pak se budím ve dvě, a protože nejlepší televizní pořady jsou v noci – zvířátka, archeologie, chvíli se koukám. Udělám si snídani, vykoupu se, někdy si jdu ještě na hodinku lehnout po lázni – pustím si k tomu klasiku, při tom se nádherně spinká. A pak do ateliéru.

LN: I jako profesor AVU jste chodil do školy tak časně?
No jo. Něco vám řeknu – a je to pravdivá příhoda z dob, kdy jsem ještě mírně laškoval s bohémou. Trošku jsem to jednou přehnal – a teď se řítím ráno na Akademii, bylo 8:20. Starej už tam bude, uvažuju. Protože Vlastimil Rada chodil někdy překvapivě ráno v osm a byl pak vzteklej, když tam nikoho nenašel. Tak udělám ještě deset kroků – a najednou mi to došlo: Hergot – starej jsem přece já!!! Totiž jak jsme měli bolševikem prodloužený mládí, furt jsme byli mladí umělci a zacházeli s námi jako s nesvéprávnými, úplně jsme v tom věku zatuhli.

LN: Jste pověstný svou pracovitostí, celý život kreslíte. Myslíte, že se ještě zlepšujete?
Na mě udělala velký dojem jedna Cézannova věta, to mu bylo tak šedesát. On celý život pilně kreslil a v tomhle věku, několik let před smrtí, napsal známému: „V posledních dnech jsem zaznamenal jisté malé pokroky v kresbě.“ To mám taky v plánu.

LN: Copak si člověk po více než půl století ještě není jistý?
Kdo si je jistý, je mrtvý. Jistota přijde z té ruky, která koná. Vy to můžete mít vymyšlený sebelíp, ale když ruka neposlouchá a nevidí na čistém bílém papíře, kde má konat, sama ta ruka, ne hlava, není to ono. Stačí se podívat na kresby mistrů – tam byla jistota nepochybná. Ale to máte u každé profese. Ono je možná malování blíž nějaké truhlařině, nějaké práci s nářadím. Proto tak nesnáším, když se nějaká akademická malířka ofrňuje nad řemeslem.

Jiří Načeradský: Vršovice v noci, 1981

LN: Je malování jen hezký způsob, jak si pohrávat se světem, nebo je to v něčem taky vážná věc?
Vy provokatérko! (křičí) To víte, že to je vážná věc. No vždyť když chcete říct něco podstatného v jakémkoli oboru, tak to musíte dělat vážně. A trápit se. Než přijde ta šťastná chvíle, že to jde samo. Což si ale člověk musí zasloužit každodenním konáním. Ale to je právě to, co se mládeži tak těžko vysvětluje. Já jsem na to taky šel v mládí rovnou, což si už dneska netroufnu, dělám i čtyřicet kreseb, než se pustím do obrazu, ale tenkrát jsem ani nevěděl, kde to skončí. A taky mi v hlavě lítalo všechno možný, byl tam kousek z Kotíka a podle mý tehdejší slečny akt a citace Tiziana, ten jeho krásnej pozdní obraz fauna s nymfou. Půl dne jsem z něj koktal, když jsem ho viděl ve Vídni. Nebo Frans Hals, můj oblíbený mistr. Když koukáte na jeho obrazy, zdá se vám, že se to děje teď, ty smějící se cikánky a ti veselí junáci. Ale já jsem původně vlastně chtěl být F. X. Šaldou, protože jsem chorobně četl, kdežto teď nečtu vůbec, nanejvýš nějaký dědky starý, Czesława Miłosze třeba. Počkejte, teď jsem se ztratil.

LN: Pořád ještě mluvíme o malování. Vy jste ale přece začínal jako krajinář...
No to bylo tak: Samozřejmě babičky ode mě chtěly ty chaloupky a kytičky. A já miloval starýho Slavíčka, takže jsem běhal po polích a vyráběl ty Slavíčky. Taky v Praze jsem šel po Mistrových stopách. Tak takhle jsem byl mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem krajinářem. Byl jsem chlapeček samotnej, jedináček, takže pokud jsem neřádil venku, prohlížel jsem si magazín Zdroje zábavy a poučení, vydával to Melantrich, kde byla příloha Umění, v kvalitních barevných reprodukcích. A já najednou viděl, že to nemusí být taková nuda, ten život. Že to může být takhle krásný a barevný. Že jablko se dá malovat na sto dvacet způsobů a figura taktéž. Ale když jsem dělal zkoušky na Akademii, kreslil jsem v kavárně Slavia portréty a to už bylo s figurálním zájmem.

Jiří Načeradský: Ležící, 1989

LN: O svém dědečkovi říkáváte, že byl dadaista. Proč?
Děda byl selfmademan, vyučený krejčí, který z toho utekl a pak dělal veleúspěšnýho pojišťováka. Srandičkoval furt. Když se nudil, tak chodil a pobrukoval si. „Dědku, běž dát radši slepicím,“ říká mu babička. Tak šel. Ale na mou duši, on měl slepice vydrezúrovaný. Vyhnal je ze dvora, seřadil na zápraží a měl k nim projev v esperantu. Uměl esperanto, protože zamlada byl anarchista a anarchisti si mysleli, že to bude řeč mezinárodní anarchie. Povídá těm seřazeným slepicím: „Ty jsi byla u Selingerů, takže marš do garáže.“ Čut! Starej Selinger neměl rád, když mu tam lítaly cizí slepice. „Ty jsi byla hodná, tak půjdeš na sokolský hřiště na žížalky.“ Dostala menší čutanec. Zkrátka rozvod do zaměstnání v esperantu. A slepice pozorně naslouchaly a dělaly kvóóók... Ale uměl mluvit i vážně, sedláci si k němu chodili pro rady. A umíral na způsob indiánských náčelníků. Svolal si své tři syny: „Kluci, mě to bez mámy nebaví.“ Babička odešla před ním. Ulehl, jako že sejde ze světa. Tři dni nic. Tak zas vstal a normálka fungoval. Povedlo se mu to až napotřetí.

LN: Co s vámi dělá úspěch?
No když Jiřík maká víc než ostatní, tak na starý kolena si trochu pohlazení zaslouží, ne?! Ale nezblázním se z toho. Mimoto, v šedesátých letech jsem byl, no, jak to říct... vždycky jsem visel na výstavách mladých na hlavní stěně. Takže svoje dny slávy jsem v mládí, kdy to člověku chutná nejvíc, měl.

LN: Sledujete, co se dnes v umění děje? Co říkáte třeba konceptuálním projektům? Prognózám o konci závěsného obrazu?
Koncept, zvlášť video art v české verzi s těmi malými blikajícími obrazovkami, mi připadá komický. Ale viděl jsem v Parízu výstavu mladých koncepťáků z celé Evropy. A tam jsem se přestal smát, jedna Švédka mi vyrazila dech. Měla tam několik věcí, například rozhovor s matkou. Napřed obyčejný hovor, v něm napětí, které směřuje k hádce. Přestávalo tomu být rozumět, figury začaly být zrychlené v gestech, člověk nevěděl: Je to záznam skutečné hádky, nebo je to hrané? A ty figury byly brané z podhledu, jako nějaké šílené sochy. Ta holka byla chytrá. Ale já si v těchhle věcech moc nevěřím, jsem zaujatej dědek a jednou jsem si holt vybral tradiční disciplínu. Ale v osmnácti jsem si taky myslel, že budoucí umění se bude dělat vodotrysky a ranami z děla – a olejomalba je pasé. Není a nebude. I když se civilizace přirozeně řítí k novému a novému. Historie ale naloží s každým, jak si zaslouží.

Jiří Načeradský při zahájení své výstavy v Bratislavě, 2012.

LN: A řítí se svět k lepšímu, nebo k horšímu novému?
K lepšímu, samozřejmě! Já si nad lidstvem nezoufám. A považuju za pošetilé, že chcípáci a lumpové, kteří si nevědí rady se sebou a s tím přívalem všeho kolem, tak aby vypadali hlubokomyslně, rádi užívají slova jako krize, katastrofa, dekadence... Houby dekadence! Lidstvo se nikdy tak nemělo, aspoň v našich končinách. Život je krásnej, ježišmarjá! Vždyť já pamatuju druhou válku i to, co bylo v padesátých letech. Pamatuju, jak Praha dřív vypadala. To byla černá páchnoucí jáma, kde rostly z černých fasád stromy. Teď je všechno opravený, vesele pomalovaný. Mě nezajímá ta commedia dell’arte veřejných věcí, ta stehnatá bláznivka, co se nechala vyfotit do kalendáře. A kdyby byli lidi vnímavější – já si hned říkal: Holka, ty tady nejsi jako mladá blond, která vnese do politiky korektnost, ty chceš probouzet chtíče. A to byla ještě způsobná! Ale víte, moje generace si myslela, že dodejchá v bolševismu. Takže všechno, co se teď děje, je mi zdrojem zábavy a poučení.

LN: Je pro vás důležitý nějaký názorový nebo náboženský systém?
Babička ze Lhoty byla silně věřící. A měla ty upracované ručičky na té Biblí svaté a ten růženec – tak to je moje katolictví. Jinak si s tím moc nevím rady. Ale nemám žádný problém s neposkvrněným početím nebo se zvěstováním, protože když člověk vidí Fra Angelika, ví, že to tak prostě bylo. A jestli symbolicky, nebo fyzicky, je mi už jedno. Taky Židi jsou jediný národ starověku, který díky tomu přežil. Kde jsou dnes Egypťani? Babylóňani, ty velké civilizace? Víte, můj táta byl v koncentráku, v Terezíně, a říkal, že první tam umřeli takoví ti mladí zpupní chlapi, které zbili, ponížili. Ti, kteří v nic nevěřili, do rána natáhli ráfy. Ale chcípáček katolík, chcípáček komouš to přežil. Protože v něco věřili.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na Lidovky.cz