Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Nad tatrou se blýská aneb Gott v Kopřivnici

Názory

  8:21
V lašském triptychu, který zde právě třetím díle dopisuju, nemůže po Příboře a Štramberku přijít na řadu nic jiného než... ano, správně, Kopřivnice! Toto město neleží v blízkosti Tater, jak by si někdo dle nejznámějšího zdejšího produktu snad mohl myslet, to by se ostatně muselo jmenovat Žihľavnica, ale na dohled těch dvou míst jmenovaných a také nedaleko Nového Jičína, což je na Severní Moravě, aby bylo jasno.

Toto město neleží v blízkosti Tater. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Hned ovšem vysvětlím, jak to s tou Tatrou čili tatrovkami je, což jsem dosud nevěděl a jsem skoro přesvědčený, že to neví ani mnoho inteligentních čtenářů. Tak tedy značka Tatra se u výrobků z nejslavnější fabriky široko daleko v kraji objevuje poprvé na jaře 1919, kdy vozy mají za sebou náročné testování brzd ve slovenských Tatrách, což byl tehdy jistě velmi exotický terén a bačovi, který se testům přichomýtl, mohla překvapením zaskočit žinčica.

Zároveň, myslím, to tehdy mohlo být vyjádřením jakési čechoslovakistické euforie či tak něco. Předtím se zdejší produkty, osobní i nákladní, s motorem i bez něj, označovaly značkou NW podle jména fabriky Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschafts čili Kopřivnické vozovky, tedy pořád ne úplně automobilky, neboť stále se tam ještě vyráběly i bezmotorové vozy, jimiž sláva zdejších dílen Schustala Nesselsdorf začala. K tomu se ale ještě dostanu. Nesselsdorf je německy Kopřivnice, die Nessel je kopřiva, že ano.

Předtím se zdejší produkty označovaly značkou NW podle jména fabriky Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschafts

Tohle jsem se dozvěděl v Technickém muzeu Tatry, kam jsem musel zajít, protože být v Kopřivnici a nepodívat se tam, bylo by dosti divné. Můj vztah k automobilismu je sice zdrženlivý a žádné zvláštní pohnutí při pohledu na karoserie necítím, ale zajímavý je příběh toho industriálního vzestupu, který se odehrál v tomto spíše zapadlém koutě, kde však nejspíš muselo vát nějaké příznivé klima, muel tu povívat nějaký technický genius loci, který vedl k zvýšenému výskytu vynalézavosti a koumáctví, zároveň vytrvalosti a houževnatosti: ostatně, narodil se tady též Emil Zátopek. Zároveň je zrození a vzestup Kopřivnice-Nesselsdorfu důkazem, jak prospěšná a životodárná byla dvojí etnicita této země, jak se tu český a německý duch obohacovaly a podporovaly, přičemž hranice mezi jedním a druhým národem mohly být dlouho i propustné a oběma směry průchozí... Muž, se kterým to všechno začalo, Ignác Šustala (Ignaz Schustala) je toho dobrým příkladem.

Tohle jsem se dozvěděl v Technickém muzeu Tatry, kam jsem musel zajít

Před budovou, která musela v osmdesátých letech minulého století určitě vypadat velmi extravagantně, stojí podivný vlak, o němž jsem ovšem věděl, že se jmenuje Slovenská strela, čemuž odpovídal nápis Nefajčiari na dveřích od vagónu. Jezdilo se jím od července 1936 mezi Prahou a Bratislavou, na půl hodiny se zastavilo v Brně. Trvalo to čtyři hodiny a 17 minut a musel to být zážitek zvláštního druhu. Vlak přestal jezdit za války, ostatně: mně by se tehdy do Bratislavy ani nechtělo.

(Dodatečně mě jeden čtenář upozornil, že muzeum bylo otevřeno až v roce 1997, takže se omlouvám budově i čtenářům.) 

Před budovou, která musela v osmdesátých letech minulého století určitě vypadat velmi extravagantně, stojí podivný vlak.

Zdálky vypadá tento vůz, který se správně jmenuje M 290.0, bizarně a futuristicky, zblízka poněkud zchátrale a při bližším pohledu se mi zdálo, že dosti reziví, ač je to úředně od roku 2010 "národní kulturní památka". Jsou s ní spojeny osudy dvou příznačných osobností, neboť je společným dílem moravského vynálezce v oboru elektromotorů Josefa Sousedíka a Hanse Ledwinky, geniálního designera a konstruktéra, který se narodil v Klosterneuburgu u Vídně, takže to byl dle jména vídeňský Čech nebo Moravan. Sousedíka, který se zapojil do odboje, v roce 1944 zavraždili na gestapu, Ledwinku po roce 1945 na šest let zavřeli Češi pro kolaboraci, před níž však těžko mohl jako šéf nesselsdorfské automobilky, pohlcené říší a donucené pro ni pracovat, uniknout. Když ho propustili, odešel do Mnichova, kde dál konstruoval, jak se to naučil nejdřív na vídeňských studiích a k dokonalosti dovedl v Kopřivnici-Nesselsdorfu. Umřel v roce 1967. Nyní se k němu Kopřivnice hlásí jako k svému inženýrovi Janu Ledvinkovi.

Jmenuje Slovenská strela, čemuž odpovídal nápis Nefajčiari na dveřích od vagónu.

Do Kopřivnice jsem přijel obyčejným vlakem z Příbora, což trvá asi deset minut. Z vlaku vypadá město jako opuštěná fabrika a tento dojem chvíli trvá. Pak se to poněkud zlepší, ale rysy jakési postindustriální strnulosti a vykořeněnosti tu po celou dobu zůstanou.

Z vlaku vypadá město jako opuštěná fabrika.

Kopřivnice je město z větší části složené ze sídliště a přidružených krabic, připomínajících stavebnici, nyní omšelou. Před třiceti či čtyřiceti lety se mohla dobře vyjímat v propagandistických týdenících jako vzorné socialistické město s příkladnou „občanskou vybaveností“, jak se panelákovým hospodám říkalo. V neděli dopoledne bylo město liduprázdné a uprostřed června mírně mžilo, což působilo dohromady značně melancholicky a ospale.

Kopřivnice je město z větší části složené ze sídliště a přidružených krabic

Líbila se mi mozaika na jedné z krabic, na níž je zřejmě znázorněn atomový výbuch nad městem.

Na jedné z krabic je znázorněn atomový výbuch nad městem

Prošel jsem městem po celé délce, ve starší části je novogotický kostel sv. Bartoloměje. Koncem 19. století nahradil starý kostel, jenž byl dřevěný. Do roku 1967 měla Kopřivnice kostel i ve znaku, což nejspíš souviselo se zakladatelem města, olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku (zemř. roku 1281). V roce 1967 znak ateizovali a kostel vyměnili za historický automobil (viz dále), čímž se erb proměnil v takový nějaký obrázek.

Nahradil starý kostel, jenž byl dřevěný.

Zaujala mě sochařská výzdoba školy, na níž je zobrazen František Palacký v chouloustivé situaci se svým žákem. Připomínám, že otec národa se narodil nedaleko odtud, v Hodslavicích. Byl to Čech rodu moravského. Ale tenhle výjev by mu dnes jen tak neprošel.

František Palacký v choloustivé situaci.

Ze všeho nejdřív jsem ovšem zašel do prvního muzea, které je ve vile, jež se po svém staviteli a někdejším majiteli jmenuje Šustalova. U pokladny mě paní pokladní přesvědčila, abych si koupil se slevou vstupenku do všech tří kopřivnických muzeí, což jsem tedy udělal a pak už do nich musel, i když jsem to měl stejně v plánu. Vila se nalézá kousek od nádraží, v parku, jenž tu zbyl z časů, kdy oni Šustalovi, psáni též Schustalovi, byli kopřivnickou (nesselsdorfskou) rodinou zakladatelskou, tedy gründerskou. Vilu postavila druhé generace zakladatelů, třetí generace, spojená s druhou významnou kopřivnickou podnikatelskou famílií, Raškovými, pak byla z vily vyhnána po květnu 1945, neboť rodina se cítila býti spíše německou. Všiml jsem si na desce s rodovými liniemi, že Adolf Raška (Raschka) mladší zemřel 5. 7. 1945. Jeho sestra Marie Anna Engelberta Rašková (Raschka) pak zemřela 17. 8. 1945. Mnoho úmrtí v těchto měsích a v těchto částech země nepatřila k těm klidným a zcela přirozeným. Zajímalo by mě, jak to bylo v případě těch Raškových. Sebevraždy? Když jsem se na to zeptal paní v muzeu, byla překvapená a nejsem si jistý, jestli rozuměla, na co se jí ptám. V muzeu je spousta předmětů, upomínající kdysi slavnou Raškovu továrnu na kameninu a majoliku. Závod byl zavřen v polovině 60. let. Další místnosti patří Zdeňku Burianovi, jenž se v Kopřivnici narodil. Též tam měli výstavu citer.

Zajímalo by mě, jak to bylo v případě těch Raškových. Sebevraždy?

Začátek kopřivnické industriální slávy má ale původ tady, kde je nyní třetí muzeum, kterým jsem v Kopřivnic prošel: v kůlně v sousedství stavení, jež se nazývá Fojtství. Je to nejstarší a nejhezčí dům v Kopřivnici: pochází z konce 18. století. Fojtství je cosi jako radnice a fojt byl čímsi jako starostou, ovšem dědičným, nevoleným, nýbrž majitelem panství, v tomto případě hukvaldského, dosazeným, tedy "funkcionářem", správcem; v Čechách se spíš používá slovo rychtář. Z rodiny fojtů pocházel onen Ignác Šustala, jehož příjmení by v české variantě znělo možná Šoustala, ale takto moravsky či lašsky to jde. Tak tento Šoustala, pardon Šostala, tedy Šustala, založil v roce 1850, to mu bylo 28 let a byl vyučeným sedlářem, ve stodole dílnu, v níž s několika pomocníky začal vyrábět bryčky a kočáry, ve kterých se zřejmě dobře sedělo a na kamenných a nerovných cestách pěkně pružily a v některých se dalo i spát tak pohodlně, že s nimi rychle uspěl v půlce monarchie. Tři roky nato založil první kopřivnickou fabriku, tedy spíš asi dílnu, pro což se spojil s druhým zdejším podnikavým mužem, Adolfem Raškou, jehož otec, Ignác Raška, založil už začátkem 19. století onu manufakturu na výrobu kameniny, takže tito mladí muži, psáni též Schustala a Raschka, začali společně podnikat, přičemž na těch bryčkách rozváželi do okolí talíře, mísy, vázy a hrnečky, které se lidem dosti líbily – mají je v té první vile, kterou  postavil jeho syn Josef, který si vzal dceru onoho Adolfa Rašky Marii, takže se oba rody spojily i pokrevně. Raškovi se pak již více pak věnovali oné kamenině, ve které dosáhli slušných výsledků: už to nebyly jen malované hrnečky, ale velmi solidní produkty značné řemeslné, ba umělecké kvality.

Je to nejstarší a nejhezčí dům v Kopřivnici: pochází z konce 18. století.

V roce 1882, to už byla položena železniční trať Kopřivnice – Studénka, začali v nesselsdorfské fabrice vyrábět drážní vagóny, které se pak vyráběly spíš v té Studénce. A v roce 1897 tady vyrobili prý ve střední Evropě vůbec první (tak se to píše, ale asi se nemyslí Německo, kde přece jen existovali muži jménem Benz a Daimler) vozidlo, ve kterém je možné vytušit automobil. Jmenoval se republikánsky Präsident (ovšem to nebyla anticipace Masaryka, ale tím chtěli udělat radost prezidentovi rakouského autoklubu) a v květnu 1898 s ním čtyři zaměstnanci firmy dojeli až do Vídně na jubilejní výstavu, přičemž na to Vídeňáci hleděli s otevřenými ústy. Cestu dlouhou 328 kilometrů zvládli za 14 a půl hodiny, což je docela dobrý výkon. Doprovázeli je na kostitřasech cyklisté, kteří naháněli moravskému obyvatelstvu možná ještě větší hrůzu než samovolně se pohybující stroj, takže na některých místech, třeba u Hulína, byli inzultováni a bylo po nich házeno kamení. Toho se ještě dožil starý pán Schustala, který zemřel v lednu 1891.

Ze všeho nejdřív jsem ovšem zašel do prvního muzea, které je v Šustalově vile.

Jeho potomci pak ještě před první válkou výhodně fabriku prodali, rodinný podnik se změnil v akciovou společnost, jejímž ředitelem se stal Šustalův spolupracovník Hugo Fischer, který firmě šéfoval až do počátku první světové války. Už před ní se tam automobilová výroba rozjela ve velkém stylu, který tu však nebudu popisovat, to už je jiná a spletitá historie, která naštěstí úplně ještě neskončila, i když už měla na kahánku a myslím, že dnes jede jen volnoběhem. Připomenu jen šest set trojku, kterou jsem nikdy v životě nejel a obávám se, že už ani nepojedu. Některé věci už člověk nezmění.

Připomenu jen šest set trojku.

A tím bych asi tak pokud jde o Kopřivnici mohl skončit... Kdyby... Kdyby mě v tom technickém muzeu nečekalo překvapení, které jsem si snad ani nezasloužil. Mezi nablýskanými výrobky zdejší továrny, jejichž dokonalé tvary by samy o sobě stačily k naplňování vysokých estetických nároků, byla rozmístěna díla, jež vytvářela s nimi dokonalý souzvuk, ba harmonii, která byla ještě podpořena zvukovou kulisou, v níž jsme poznal dávno neslyšené písně. Třeba: Je jaká je... jednou černá, jindy maková...ehm...ááá.

Mezi nablýskanými výrobky zdejší továrny...

Ano, měl jsem to štěstí, že jsem do muzea přišel právě v čase, kdy se tam konala měsíční výstava obrazů Karla Gotta. Ovšem samozřejmě nikoli originálů, ale pouze velmi hodnotných reprodukcí, což mělo tu výhodu, že si je návštěvník mohl koupit, jeden obraz přišel na takových patnáct tisíc. Za pravého Gotta byste se nedoplatili. Prohlídka karosérií tak byla mohutně umocněna dojmem z těch obrazů a já si vzpomněl, že jsem před lety, v roce 2002, napsal do časopisu Týden vyznání Gottovi malíři, které jsem teď v útrobách internetu našel, tak snad nebude vadit, když ho sem přidám jako takový bonus. Kdy k tomu taky budu mít jindy příležitost?

Prohlídka karosérií tak byla mohutně umocněna

Krajina, kde slunce nezapadá

Chabé paže recenzentovy se chápou příležitosti, jež se tu objevila s prestižní knihou Karel Gott - Obrazy aneb proč je pro mě důležité malovat. Snad bude možné říci o ní něco pěkného. Vstoupíme-li do světa Gottových obrazů, jsme hned ozářeni prudkým jasem. To je základní vjem, kterého se dlouho nezbavíme, jedině že bychom si knihu prohlíželi potmě. "Barvy a barvy, to je malířina," říká Gott a věru ví, o čem mluví. Převažuje královský okr, ale nešetří se ani hlinkou a tyrkysem. Výběr je to logický, protože nejčastěji jsou zobrazovány lidské postavy, na nichž právě takové barvy, alespoň u evropské rasy, převládají. I když tu najdeme i příslušníky jiných ras - hned dvakrát tu běloška drží negroidní panenku: jedna se trochu podobá Nelsonu Mandelovi, druhá Luisi Armstrongovi. Ale nemá asi smysl tomu přikládat nějaký význam. Prostě se Gottovi lépe malují černoši malí. Stejně jako je malířův svět barevný, tak je i zalidněný. Na některých obrazech je to pravá mela, třeba Roll over Beethoven je výjev přímo orgiastický: postavy zvedají paže, křepčí a trsají kolem busty skladatele, jenž - nepodobá se trochu malíři? Zcela jistě však autora poznáme ve snové scéně Nadšený Pavarotti v Lucerně, kde italský tenor uznale hledí na povědomého muže v popředí, jenž poněkud atypicky svírá předmět podobný naběračce, mikrofon. Projekce umělcovy osobnosti na objekty zobrazení - abychom použili odborné hantýrky - je nejvýmluvněji zachycena na obraze Světlo nad publikem, kde vidíme to, co spatří zpěvák, když hledí do publika: tváře, samozřejmě převažují ženy, v různém stadiu extáze, s rty smyslně pootevřenými i zcela zejícími, muže hledící naopak poněkud posmutněle, neboť pozornost patří jinému. Jediný zjev se tohoto blaha neúčastní, jakýsi žabákovitý obrýlený muž ve třetí řadě, zcela jistě kritik. Měli ho vyhodit hned u dveří.

Měli ho vyhodit hned u dveří

Všimněme si detailů. Malíř se v textu svěřuje, že s obzvláštní pozorností se věnuje malbě rukou, neb jsou nejtěžší. A skutečně, jeho ruce jsou pozoruhodnou kreací. Mají pět prstů, často opatřených nehtem, články jsou rovněž všechny. Je hezké, že ruce jsou pěkně vyvedeny i na obrazech, jimiž se Gott hlásí k Picassovi, který se s nějakou manikúrou moc nepáral a pracky maloval, jako kdyby měly místo prstů petržel. Jen ruce kolegyně Vondráčkové jsou poněkud odbyté. Ženy jsou často odhaleny, přičemž mají pěkně souměrně rostlá ňadra, jež jsou malovány se znaleckým gustem. Ale nedá se říci, že by erotika Gottových obrazů překročovala míru, natož vkus. Explicitně erotický motiv se vedral na plátno vlastně jen dvakrát: v obraze Pět minut poté, kdy urostlý mládenec majetnicky svírá koleno nahé milenky, která bezvládně leží napříč postele, jež je však tak malá, že příčina jejího bezvládí bude nejspíš v tom, že si v ní před pěti minutami zlomila páteř, a pak v raném díle Čas něžností, kde trochu nesedí kompozice, protože dvě něžné dívky po sobě neméně něžně chmatají, ovšem asi s půlmetrovým rozestupem. Ale to nic.

Důležité je něco jiného: Jistota, že nad krajinou Karla Gotta slunce nezapadá. Jako jasný svit ji skrápí konev tvůrcovy imaginace a z této vláhy vyrůstá omamná ; květena věčného jara. Jinde je slota a plískanice nebo jen tak jemně mží, ale tady žhnou roztopené wawky umělcova horoucího srdce. Karel Gott je sluneční kolektor, dobíjecí baterie, akumulátor a hnojivo, z nějž rozkvétá květ bezelstné radosti a nekončícího mládí. Je vtělením Apollóna, slunečního božstva, jenž vládne této zemi. Nechť nás jeho svit na našich skráních ještě dlouho blaží.

Nechť nás jeho svit na našich skráních ještě dlouho blaží.