23. září 2016 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Jiří Suchý prozrazuje: Co
jsme si se Šlitrem neřekli

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Jiří Suchý | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Suchý | foto:  David Neff, MAFRA
Mám ráda, když se k rozhovoru nesejdeme v kavárně, ale když mě respondent pozve k sobě domů a nechá mě nahlédnout do svého světa. Zvědavě prohlížím hřbety knih, obrazy na zdech, fotky... A u Jiřího Suchého je co prohlížet: žije v elegantní vile na Ořechovce obklopený uměním, literaturou, hudebními nástroji, fotografiemi připomínajícími zlatou éru Semaforu i předměty, které sbírá jen tak pro radost: třeba starými gramofony.

Stejně pestré je to s tématy k hovoru: Jiří Suchý má vynikající paměť, pamatuje si detaily, takže by se s ním dal udělat samostatný rozhovor třeba jen o tom, jak to vypadalo na Václavském náměstí za první republiky. Přestože 1. října oslaví 85. narozeniny, do divadelního důchodu se nechystá.

LN: Je pravda, že s Jiřím Šlitrem jste k sobě hledali cestu docela dlouho?
Jakési přátelství to bylo odpočátku, měli jsme třeba společnou šatnu, byli jsme spolu na divadelních zájezdech v Paříži nebo v Londýně. Ale to byla pořád práce, třeba na chalupě jsme se vzájemně navštívili jen jednou – to jsme se tak oficielně pozvali. Rozuměli jsme si, v tvorbě stoprocentně, ale jak jednou podotkl Jan Werich, jako by mezi námi pořád bylo sklo. Byli jsme každej úplně jiná povaha.

LN: V čem?
Šlitr velice často používal slovo ctižádost. Rád plánoval a měl velké cíle, Praha mu byla malá, chtěl prorazit na Broadwayi, kdežto já byl vždycky spokojený s tím, co je. Šlitra to strašně táhlo do ciziny, i v době kdy se nikam nesmělo, vždycky našel cestičku, jak se dostat ven, na Západ, ale třeba i do Albánie. To já ne, já o to moc nestál – on o mně taky rád říkal, že jsem pecivál. Měli jsme zkrátka na život jiný pohled. Šlitr byl ohromnej Amerikanofil a k naší vlasti měl dost odtažitý vztah, třeba když mu ukradli anténu z auta, tak to podával tak, že mu ji ukradli Češi... Nicméně pak několikrát do té vysněné Ameriky vycestoval a pochopil, že je tam nesmírně těžké se prosadit. Sice pro něj jeden slavný muzikálový tvůrce poslal helikoptéru, popovídali si a to bylo všechno. Do toho ale přišel 21. srpen 68, tehdy se Jiří do Československa zamiloval a stal se z něho nadšený vlastenec.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

LN: Opravdoví přátelé se z vás stali až po letech, na zájezdu v Německu. K čemu tam tenkrát došlo?
Krátce před jeho smrtí jsme jeli hrát do Norimberka, asi na dvacet dní. První dny jsme chodili po městě a prohlíželi si pamětihodnosti, ale pak už se nám ven nechtělo, tak jsme trávili dny společně. Scházeli jsme se v hotelu na pokoji a začali jsme si říkat spoustu věcí, takové ty chlapské řeči o našich láskách a kamarádkách... Bylo to děsně fajn, tam se z nás opravdu stali kamarádi. Netrvalo to bohužel dlouho.

LN: Vybavíte si, jak jste se o jeho smrti v prosinci 1969 dozvěděl?
Jistě. Jednoho dne ráno mi volala Věra Křesadlová, že jí volal Jiří Stránský, který tehdy z politických důvodů pracoval u benzinové pumpy. Zastavil u nich na pumpě pohřební vůz a řidič povídá: „Víte, koho vezeme?“ Tak se to tehdy Stránský dozvěděl – a od něj my ostatní. Druhý den toho byly plné noviny, nejen u nás, mám schované výstřižky z německého tisku...

Jiří Suchý a Jiří Šlitr

Jiří Suchý a Jiří Šlitr

LN: Jaký byl pohřeb?
Na mě padl těžký úkol na pohřbu promluvit. Hrozně jsem se bál, že to nezvládnu, tak mi lékař předepsal nějaké prášky. Říkal, že nemají žádný tlumící efekt, že můžu třeba klidně řídit. Ale působily dost zvláštně. Vnímal jsem, co vidím, viděl jsem rakev, síň plnou smutečních hostů, ale nedotýkalo se mě to. Všechno jsem to pozoroval s jakýmsi odstupem, nebyl jsem schopen žádných emocí. Přečetl jsem projev z papíru. Pak mě tahle nemilá povinnost potkala v životě ještě mnohokrát, kamarádi mě opouštějí...

LN: Je něco, co jste si se Šlitrem nestihli říct?
Jak jsem mluvil o těch našich rozdílných povahách, pamatuju si, že jsem jednou prohlásil, že musíme k divadelní práci přistupovat s pokorou. A jeho to tehdy popudilo. Měl tu svou ctižádost a slovo pokora se s ní neslučovalo. Kolikrát si na to dneska vzpomenu, když čtu názory mnoha pozoruhodných lidí, pro které přistupovat k práci s pokorou mnoho znamená. Zvlášť dneska, kdy se cení spíš ostré lokty a velká ramena. To je téma, o kterém bych s ním rád pohovořil.

LN: Myslíte, že by to dneska viděl jinak?
Jsem o tom přesvědčený.

Jiří Suchý a Jitka Molavcová

Jiří Suchý a Jitka Molavcová

LN: Zacvičila s vámi ohromná popularita Semaforu v 60. letech? Podléhal jste tomu, že jste byli se Šlitrem svého času super stars?
Neřekl bych, já stál vždycky nohama na zemi. Šlitr dokonce říkal: „Hele, to je na pět let maximálně, to je módní vlna, za chvíli jdem do háje, počítejme s tím.“ Sám se dožil deseti let divadla – a já letos jedu sedmapadesátou sezonu. A skoro vždycky je vyprodáno. V těch šedesátých letech bylo běžné, že když jsem šel večer po představení domů, tak už tam stála fronta lidí, kteří čekali, až se ráno otevře pokladna. Buď tam stáli, anebo taky spali ve spacích pytlích, ve frontě se střídali členové rodin po pár hodinách. Dokonce když jsme chtěli stáhnout hru Jonáš a tingltangl, ta fronta sepsala petici a všichni se tam podepsali, abychom to představení hráli dál.

LN: Teď je o vás velký zájem mezi rockery, letos jste vystupoval na několika festivalech, ke spolupráci vás vyzval Ivan Kral. Jak na vás rockové publikum reaguje?
Vždycky jsem tam šel s určitým strachem a organizátorům, kteří mě přemlouvali, jsem říkal: „Počkejte, musíte mi tam připravit nějaký únikový východ, až mě poženou!“ Ale nikdy se nic takového nestalo. A co mě dojalo: vždycky se mnou publikum začalo zpívat, v Trutnově to bylo deset tisíc lidí! Tentokrát, když se Ivan Kral rozhodl, že si spolu zazpíváme Ježkovu píseň Klobouk ve křoví, mnozí ti teenageři, rockoví fanoušci, se k nám přidali a zpívali s námi. Znali ten Voskovcův a Werichův text. To pro mě byl velký zážitek.

Celý rozhovor s textařem a skladatelem Jiřím Suchým o sedmapadesáti letech s divadlem Semafor, o tom, co ho stále baví na Jitce Molavcové, i o tom, jak dělal šoféra Janu Werichovi, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 23. září.

V magazínu dále najdete:

  • Reportáž z kurzu improvizace, kde si dospělí hrají jako malé děti, a učí se komunikaci i sebepoznávání.
  • Rozhovor se socioložkou Hanou Maříkovou o tom, co je tradiční rodina, a proč už dávno neexistuje.
  • 2Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz