LN: Jste pedant? Váš syn Václav mi v rozhovoru říkal, že když jste kdysi jezdívali trabantem na chalupu, už kousek za Prahou jste své syny začal zkoušet z anglických slovíček. Řítili jste se čtyřicítkou, dvoutakt vařil...
(skočí mi do řeči)... to teda nevařil, trabant bylo skvělý auto. A jezdilo stovkou, to pozor. My jsme byli nejrychlejší auto na silnici tenkrát!
Ale já vám věřím. Taky vás prý nikdy v životě neviděl ležet na kanapi u televize, pořád jste pracoval. Takže si dlouho myslel, jaká je to ostuda, jak je on sám líný. Tedy až do chvíle, kdy zjistil, že spousta lidí, možná dokonce většina, je daleko línějších. Vy si opravdu ani po vyčerpávajícím programu nikdy nedáte důstojného prezidentského šlofíka?
Ne. Šlofíka si fakt nedám. A myšlenka, že nemám žádnou chvíli proflákat, to myslím, že u mě platilo vždycky. V takovém tom nevyspělém mladém věku, tak do těch Kristových let, jsem byl člověk, který určitě jediný na světě nepřečet’ žádné Rychlé šípy, žádnou Agathu Christie, žádnou detektivku, protože jsem to považoval za podřadné čtení a ztrátu času. V tomhle jsem už teď teda daleko měkčí.
Neříkejte, že jste už tenkrát četl jen ekonomické spisy.
Ekonomické spisy ne. Ale krásnou literaturu. Doma byla dost na piedestalu. A ono to penzum základní učíst, to člověku na to desetiletí stačilo. Ale jestli Vašek vzpomínal slovíčka, tak já zase nikdy nezapomenu, jak on začal závodně lyžovat a jak já jsem ho často vlekl na hory. Jezdili jsme autobusy, těmi stařičkými karosami, tenkrát to do Krkonoš trvalo i pět hodin. Vyjelo se v pátek večer a Vašek už hrál závodně taky šachy. A my jsme nor-mál-ně v tom autobuse, který byl temný, spolu celou cestu hráli zpaměti šachy. Jemu bylo tak deset a mně adekvátně o necelých třicet víc. Když jsem teď odvezl rodinu, manželku, syna, snachu a vnoučata do Bulharska k moři a tři dny tam s nimi pobyl, čehož si média mimochodem nevšimla... no, to je jedno ("Protože to bylo přes víkend," poznamená přítomný zástupce ředitele tiskového odboru Martin Erva.), tak já jsem člověk, který přemýšlí, co bude mít v letadle na čtení, co tak může stihnout za ten let s mezipřistáním ve Vídni a pak do Varny a zpátky. A něco jiného si dá do kufru, že to bude číst až tam. Já nevydržím jen tak koukat. Je to vlastně chyba asi. Protože člověk pak nepřemýšlí.
Měl byste pocit hříchu, kdybyste jen tak koukal okolo?
Nee, nee, nee. (s typickou kočičí intonací) Člověk tím taky ale zřejmě uniká tomu, aby přemýšlel. Uniká sebezpytování. Je to vlastně taky takový escapismus, útěkismus svého druhu.
Přitom se říká, že v pokročilejším věku se člověk už víc dívá do sebe než kolem sebe. To u vás neplatí?
Platí to nepochybně i v mém případě. Ale pořád se ještě tvářím, že ten můj život není u konce. Že nemelu z posledního a že jenom tak nerecykluju sám sebe. Pořád se dívám dopředu. Díky tomu tento pocit u mě nevítězí. Možná po skončení prezidentování, za těch tři a půl roku, tahle fáze více nastane.
Kdy je prezident opravdu sám?
Tak jedna věc je myšlenkově a druhá věc je opravdu fyzicky. Fyzicky sám moc teda nejsem. Člověk mimo jiné žije se světem těch ochranek – a ty už o něm ví úplně všechno, jsou s ním nepřetržitě. Teď ty tři dny v Bulharsku... tam vám navíc dají ochranku bulharskou, aniž bych si něco takového přál. Takže jdete třeba normálně sám na pláži, jako od lehátka k vodě, a hned vidíte, že jeden z bulharských vytrénovaných bodyguardů-plavčíků vstane taky, on jinak sedí ve stínu, jako já ho ani nevnímám. A najednou jdu k vodě a vidím, že vstal a jde ve stejném směru.
To on s vámi chodí i plavat?
- No nechodí plavat! Stál hezky na břehu. Ale v momentu, kdy jsem mu uplaval dál, měl sklon jít prostě taky do té vody. Takže ta fyzická samota je strašně málokdy.
A co ta myšlenková?
Myšlenkovou samotu necítím, protože já spíš ty rozumy a názory beru z knih a časopisů, než že bych komunikoval s tisíci lidmi, kde bych to od nich vstřebával. Já nejsem člověk, který vnímá ušima. Já jsem člověk, který vnímá očima. A v tomto já nemám pocit samoty, protože těch knih a časopisů, které dostávám z celého světa a které souzní s mým pohledem, je tolik, že člověk je stále sebeutvrzován v tom, co dělá a co říká. Tak za včerejšek a dnešek mám na stole tři dopisy. Jeden mě zve do Washingtonu přednést hlavní projev na téma dvacet let pádu komunismu. Druhý na letní kolokvium do Aix-en-Provence. A dnes ráno přišlo pozvání od kanadské nadace k zásadní debatě, v sále bude 1200 lidí, o globálním oteplování. Neboli já nemám pocit osamělosti v názorech.
Celý rozhovor s prezidentem Václavem Klausem vyšel v magazínu
