Spectaculare už čtyři roky představuje aktuální jména současné světové elektronické, ambientní a experimentální jazzové hudby ve spojení s vizuálním uměním. Potrvá měsíc: až do 20. února bude možno na různých místech Prahy, v klubech i mimo ně, navštívit koncerty, performance, projekce či tvůrčí dílny na pomezí žánrů. Kompletní program najdete na www.spectaculare.cz. „Věřím, že si každý v programu něco vybere. A doufám, že Pražané dají šanci i hudbě, kterou neznají,“ říká dramaturg Spectaculare Josef Sedloň.
Jak Spectaculare vzniklo?
Asi deset let jsme s Palácem Akropolis dělali koncertní sérii Music Infinity. Pak přišel přirozený nápad, že bychom naše snažení mohli zastřešit nějakým festivalem. A protože jsem založením trochu megaloman, ten festival je docela rozsáhlý.
Dá se popsat žánr, který Spectaculare reprezentuje?
Je to alternativa, tedy protipól toho, co slyšíte běžně v médiích. A vždycky je tam elektronika, tu mám rád a chci ji tam mít. Tedy podobná hudba, jakou pouštím už pětadvacet let na Rádiu 1. Snažím se dovážet převážně poslechovější hudbu, niternější. I když letošní ročník je oproti předchozím dost „klubový“.
Dramaturg Spectaculare Josef Sedloň
Koncerty Spectaculare jsou tedy určeny k poslechu nebo k tanci?
Je to velmi různorodé. Nabízíme širokou škálu žánrů, program odráží můj poměrně rozsáhlý posluchačský vkus. Takže třeba na večeru 6. února v divadle Ponec, kde bude hrát americký elektronik bvdub a německý hudebník Mathias Grassow, bych nejraději dal do hlediště lehátka, ať se lidé klidně natáhnou, zavřou oči a poslouchají. Ta hudba je vyloženě meditativní. Naproti tomu například klubový večer 3. února v MeetFactory, na kterém bude hlavní hvězdou anglický producent Nathan Fake, představí veskrze současnou taneční hudbu. Která se ovšem také dá „jen“ poslouchat. Vyloženě klubovou hudbu, u které publikum bude, jak předpokládám, hlavně tancovat, nabídne úvodní večer 20. ledna v Radlické kulturní sportovně, kde se představí umělci, vydávající svoji hudbu na kultovním německém labelu Kompakt. Některé večery pak budou vyloženě „zážitkové“ - Sven Helbig v kostele U Salvátora 23. ledna nebo ambientní projekt Biosphere v Planetáriu 2. února. Věřím, že si každý v programu něco vybere. A doufám, že Pražané dají šanci i hudbě, kterou neznají.
Některé večery představují produkci hudebních vydavatelství. Platí stále, že si každý nezávislý label si udržuje svůj sound nebo alespoň kvalitu?
Samozřejmě, některé labely jsou více, jiné méně vyhraněné. Ale i když labely, které sleduji a mám rád, dělají úplně různorodou muziku, každý jejich titul je kvalita. Protože jejich šéfové mají vkus, žijí hudbou, orientují se v ní. Samozřejmě, že jsou i vydavatelství, která se hlavně rozhlížejí, co by se mohlo dobře prodávat, a vydávají jen to. Ale tyto labely mě neoslovují a jejich profilové večery na Spectaculare neděláme.
Dramaturgii tedy sestavujete výhradně podle vlastního vkusu?
Asi z devadesáti procent je to čistě můj osobní výběr, v tomhle jsem nekompromisní, skoro až sebestředný. Ano, občas mě osobně nějaký tvůrce úplně neosloví, ale přesto z jeho hudby cítím kvalitu, a tak jej na program zařadím. A už se párkrát stalo, že jsem byl rád, že jsem to udělal, protože mě zpětně nadchl. Samozřejmě, každý rok je jiný. Jsem si vědom, že například vloni jsme na Spectaculare tolik silných jmen neměli, a jsem si jist, že letos se program povedl výrazně lépe. A to jsme ještě plánovali Cinematic Orchestra, s nimiž jsme chtěli udělat závěrečný koncert v Rudolfinu, ale oni nakonec posunuli vydání nového alba i následného turné, a tím pádem byl koncert nerealizovatelný.
  |
Drtivá většina účinkujících je ze zahraničí. Je to součást konceptu festivalu, nebo v Česku nejsou hudebníci, kteří by odpovídali kvalitou vašim nárokům?
Musím přiznat, že mnohem více sleduji zahraniční muziku než českou. Zajímají mě nejnovější věci a těch je v zahraničí přece jen víc. Když se něco nového zajímavého objeví u nás, samozřejmě to na program dám - letos na Spectaculare například zahraje Barbora Mochowa, u které cítím velký potenciál. Na druhou stranu musím říct, že když jsme měli vloni Lenku Dusilovou s jejím sólovým projektem, který mi připadá ještě silnější a niternější než její kapela Baromantika, přišla necelá stovka lidí. Což mě zklamalo. V tom je většina lidí trochu neotevřených, nejsou zvědaví. Nejdou v muzice do hloubky. Spectaculare se nicméně snaží tenhle nedostatek prolomit.
Tomu by mohly napomoci i lokace festivalu, které překračují běžnou klubovou síť. Vybíráte je podle jednotlivých projektů, nebo si napřed vytipujete místo a pak hledáte interpreta, který by danému prostředí slušel?
Nejdřív samozřejmě pozvu kapelu a pak přemýšlím, kde by se její koncert dal uspořádat. Domácí scénou festivalu je pořádající Palác Akropolis, ale už na začátku jsme si řekli, že jeho prostory chceme přesáhnout, takže například letos na této půdě proběhnou jen tři akce.
U koho z letošního programu odhadujete největší úspěch?
Biosphere v Planetáriu byl vyprodán během dvou dní, to jsme zírali, jak se po vstupenkách zaprášilo. Podle předprodejů se zdá, že bude vyprodaný i večer labelu Ki s Christianem Löfflerem a dalšími dvěma projekty 1. února v Paláci Akropolis.
Biosphere
A kdo je vaším soukromým černým koněm?
Osobně se hodně těším na Svena Helbiga, na finskou jazzovou kapelu Oddarrang, jež hraje něco mezi Cinematic Orchestra a Jaga Jazzist. Moje hodně osobní záležitost je Mathias Grassow, který dělá ambient čtvrt století a jeho hudba je pro mě až hojivá, léčivá. A konečně Djrum, to bude velká lahůdka, úžasná fúze kořenů ve zlámaných beatech a dubstepu s filmovou a etnickou hudbou.
Principem Spectaculare je komunikace hudby s vizualitou. Vznikají kooperace muzikantů s vizuálními umělci přímo pro potřeby festivalu nebo přijíždějí už hotové projekty?
Kombinuje se to. Někteří umělci si vizuální doprovod vezou sami, třeba Nathan Fake nebo The Micronaut. Naproti tomu projekt Biosphere je udělaný na klíč pro Prahu, bude tady mít premiéru, a pojede potom do zahraničí.
