22. října 2014 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Jsem abstinující alkoholik, musím
mluvit pravdu, říká spisovatel Formánek

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Alkohol je drak, už nikdy se nemůžu napít, říká spisovatel Formánek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alkohol je drak, už nikdy se nemůžu napít, říká spisovatel Formánek | foto: Miroslav Nebeský
PRAHA Bojuji s černým drakem, který je tím silnější, čím víc ho krmím. Tak o své závislosti na alkoholu hovoří spisovatel a cestovatel Josef Formánek. Každý příběh ze svých knih musí nejprve prožít, a proto i jeho zatím poslední kniha - Úsměvy smutných mužů, vznikla po návratu z psychiatrické léčebny. „Je to asi nejupřímnější kniha, co jsem kdy napsal. Už proto, že jsem abstinující alkoholik,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Začnu schválně trochu zeširoka. Co pro vás znamená psaní? V jakých situacích píšete?
Psaní je pro mě styl života i způsob náhledu na svět. Kdo jednou okusí tu slast, kdy se vám podaří něco napsat, že z toho třeba mrazí v zádech, už nikdy nemůže jinak než celý život psát. Je to něco mezi řemeslem a kouzlem. K psaní přistupuji trochu jako k magii, mám k tomu respekt a taky svoje rituály.

  • Josef Formánek (*1969) spoluzaložil geografický magazín KOKTEJL, jako reportér procestoval více než 30 zemí světa.
  • V roce 2003 debutoval románem Prsatý muž a zloděj příběhů, který po čtenářské odezvě nyní vyšel už ve 12. vydání. V roce 2004 napsal knihu Létající jaguár, o čtyři roky později román Mluvit pravdu, na který navazovala kniha Umřel jsem v sobotu. Další dílo s názvem Syn větru a Prsatý muž vyšlo v roce 2013.
  • Jeho poslední knihou jsou Úsměvy smutných mužů, kterou napsal po návratu z protialkoholní léčebny.

Lidovky.cz: Jaké rituály?
Musím si zapálit vonnou tyčinku, pustit si hudbu, pokuřuji. Dřív jsem u toho i popíjel. Sedím většinou v pracovně, kde mám výhled na půlku Čech. Celý se zklidním, přestanu myslet na běžné pozemské starosti, a najednou nad svým příběhem letím jako pták, myšlenky mi volně plynou v hlavě.

Lidovky.cz: Ptala jsem se z toho důvodu, že každá vaše kniha stojí na silném zážitku či situaci, jíž jste byl součástí. Poslední kniha s názvem Úsměvy smutných mužů tak vznikla po návratu z protialkoholní léčebny.
Každý příběh musí zasáhnout mě samotného, musí ve mně vyvolat emoce, štvát mě nebo bavit. Musím mít chuť ho předat dál. A pobyt v léčebně mnou otřásl velmi silně. Psal jsem si tam terapeutický deník. Ten je povinný pro všechny pacienty, aby se naučili sami sobě říkat pravdu. Já jsem si do něj zapisoval příběhy kolegů z léčebny. Do knihy jsem je poskládal až po návratu do civilu.

Lidovky.cz: Proč jste si zapisoval příběhy druhých a ne vlastní pocity, vlastní boje?
Vždycky mě fascinovaly příběhy druhých lidí. I když si stejně do knížek propašuji svoje pocity a přemýšlení nad životem. První mě ale zajímají příběhy ostatních, baví mě je poslouchat a pak je dál předávat čtenářům.

Lidovky.cz: Jak je to s tou pravdou? V knize píšete, že abstinující alkoholici jsou nejupřímnější lidé na světě.
Součástí léčby alkoholika je, že se má naučit říkat pravdu o tom, co prožil, kdo je. Bez toho se není schopen uzdravit a přijmout realitu. Ta realita je, že jsem bývalý alkoholik a už nikdy v životě se nesmím napít. Když absolvujete tolik sezení, kde nasloucháte příběhům ostatních, a máte jim dávat zpětnou vazbu, naučíte se říkat pravdu. Je to osvobozující. Abstinující alkoholici jsou pro mě opravdu jedni z nejupřímnějších lidí na světě.

Josef Formánek napsal novou knihu s názvem Úsměvy smutných mužů po návratu z protialkoholní léčebny.

Lidovky.cz: Podle vás si jen alkoholici mohou uvědomit, že se jedná o poslední restart, šanci v životě. Ostatně v úvodu knihy jste použil úryvek Guillauma Apollinaira: „Každá slast hořkostí je předstižena“. Opravdu to musí zajít tak daleko?
Alkoholikům pomáhá, když dojdou do extrému. Uvědomí si, že je za pět minut dvanáct, že není čas si lhát a že mají poslední šanci se svým životem něco udělat. Já bych to přál i normálním lidem, možná by to pomohlo většině z nich. Aby s nimi někdo zatřásl a řekl jim - ohlédni se, jestli jdeš po správné cestě. Mně při tom ohlédnutí docvaklo, že za všechno jednou zaplatím. Že za ty roky, kdy jsem se povznášel alkoholem, jsem musel v určité chvíli srovnat účty.

Lidovky.cz: Proto název Úsměvy smutných mužů? Když se smutný muž směje, není to spíš přetvářka?
Spíš už vám nic jiného nezbývá. Jste v období života, kdy nechcete brečet, tak se alespoň tomu, co se děje, budete smát. Jasně, v protialkoholní léčebně je spousta sklíčených lidí, přemýšlí o životě, často to v nich vyvolává sebelítost. Ale v tak nepřirozeném prostředí, jako léčebna určitě je, kde v zamřížovaných prostorách spolu koexistuje třicet chlapů, kteří mají třeba společně dělat rajóny, vzniká i spousta humorných situací.

Lidovky.cz: V knihách jste se většinou schovával za fiktivní postavu, byť bylo mnohdy jasné, že čerpáte z vlastních zkušeností. Třeba první kniha Prsatý muž a zloděj příběhů, kde hlavním hrdinou je David Zajíc. V Úsměvech smutných mužů už ale vystupujete přímo vy, Josef F. Co vás k tomu vedlo?
Je to asi nejautobiografičtější, nejupřímnější kniha, co jsem kdy napsal. Už proto, že jsem abstinující alkoholik a jako takový jsem se naučil říkat pravdu bez obalu. Zajímavé je, že se mi zatím nikdo neposmíval. Když na sebe všechno řeknete, vyrazíte zbraň z ruky těm, kteří by na tom chtěli něco nepřiznaného najít. A protože to jsou skutečně zápisky z léčebny, nemůžu se schovávat za Davida Zajíce.

Lidovky.cz: Bál jste se, že se vám lidé budou vysmívat?
Samozřejmě mě to v léčebně napadlo. Když vás třeba navštíví rodiče a váš táta brečí, že jste ostuda pro celou rodinu...

Lidovky.cz: Takže kniha Úsměvy smutných mužů byla další forma terapie…
Tu knížku jsem napsal takhle otevřenou, i protože se bojím sám sebe. Už se za ty roky znám, nejsem tak pevný, jak bych chtěl být. Bojím se toho, že do alkoholu znova spadnu. A když to řeknu takhle veřejně, tak by mi mělo být minimálně trapné se v jakémkoli baru napít. Nemůžu vědět, jestli tam náhodou nesedí můj čtenář nebo třeba někdo, kdo četl tento rozhovor. Trošku si tím tu svou abstinenci snažím pojistit.

Lidovky.cz: Jako čtenářka jsem měla pocit, že Prsatý muž vznikl hlavně pro vás, pro Josefa Formánka, aby si utřídil myšlenky a s něčím se vnitřně vyrovnal. Naopak román Mluviti pravdu cílil přímo na čtenáře, ale kniha Syn větru byla opět jakousi vaší terapií. Jak je to s Úsměvy smutných mužů?
Říkáte to naprosto dobře. Nejdřív si potřebuji uklidit sám v sobě. Je to jako šuplík, kde mám nepořádek. Tak ho vysypu a v příběhu ho utřídím. Napíšu knihu a takto uklizený šuplík zase zavřu. Jsem spokojený, protože se už nemusím minulostí dál zabývat. A je jen příjemné, že to navíc zajímá i moje čtenáře.

Lidovky.cz: Alkoholismus jste nazval „černým drakem“. Jak s ním po návratu z léčebny bojujete?
Černý drak je tím větší, čím víc ho krmíte. Zmenšuje se, když nemá přísun toho, co má rád, což je alkohol. Závislosti se už nikdy nezbavím. Když jsem se vrátil z léčebny, bylo to strašné. I když jsem si s někým povídal, i když jsem usínal, pořád jsem myslel na to, že bych se hrozně rád napil a zase unikl realitě. Když se totiž dostanete ven, alkohol na vás působí všude: v reklamě, v seriálech, v restauracích, v obchodech. V Česku je totiž normální pít.

Spisovatel a cestoval Josef Formánek.
Alkoholismus si sám pro sebe nazval „černý drak“. „Jsem abstinující alkoholik, už nikdy se nesmím napít,“ říká Josef Formánek.
Každý příběh musí zasáhnout mě samotného, musí ve mně vyvolat emoce, štvát mě nebo bavit. Musím mít chuť ho předat dál, říká v rozhovoru pro Lidovky.cz spisovatel Josef Formánek.
Josef Formánek napsal novou knihu s názvem Úsměvy smutných mužů po návratu z protialkoholní léčebny.

Lidovky.cz: Píšete, že nerad přiznáváte chyby, nedokonalost, slabost. Nechcete, aby to o vás ostatní věděli. Ale to všechno na sebe nakonec takříkajíc prásknete v knihách. Není to paradox?
Mezi čtyřma očima bych spoustu věcí neřekl. Když píšete, tak jste jen s papírem. A když mám hotovou knížku, řeknu si: No a co, prostě to vydám.

Lidovky.cz: Byl jste v dětství veden k tomu, abyste se snažil být co nejlepší?
Můj tatínek je hrozný pedant. Jako všichni rodiče si přál, abych byl úžasné a dokonalé dítě, což jsem mu bohužel nemohl splnit. Možná to ve mně je dodnes, jsem neustále velmi sebekritický a často rekapituluji, co jsem ten den udělal, jestli jsem to či ono nemohl udělat lépe. Možná jsem až příliš náročný, chtěl bych se toho zbavit.

Lidovky.cz: Prohlásil jste, že vaší pomyslnou nejvyšší horou bude, když napíšete knížku a budete vědět, že lepší už nikdy nenapíšete. Je to vůbec možné?
Bylo by to hrozně krásné a zároveň smutné. Řekl bych si, že jsem tomu dal úplně všechno, doběhl do cíle a padl únavou. Ale zároveň by už nemělo smysl dál psát. To by byl můj život prázdnější. Nejhorší jsou splněné sny, protože pak už nemáte kam jít.

  • 1Diskuse
Hana Mazancová

Autor

Hana Mazancováhana.mazancova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!