LN: Ve vašich knihách hraje velkou roli humor. Rozšířený stereotyp o Němcích říká, že pro něj nemají valný smysl. Myslíte si, že to tak je?
Jsou věci, které Němci tak dobře neumějí. Humor k nim patří, ale patří knim také sentiment. V německém podání jsou tyto věci vždycky trochu toporné. Němci taky moc neumějí hrát hokej, zase jsme se jen ubránili sestupu (na hokejovém mistrovství světa, které se konalo v květnu v Praze – pozn. red.). S humorem to tedy platí. Ale, milé zahraničí, dej nám prosím zase novou šanci. Možná je to podobné jako s hokejem – světová špička je daleko, ale ještě jsme nesestoupili.
LN: Jednou ze zápletek vaší knihy je, že hlavní hrdina neumí poznávat obličeje. Je to vlastnost, kterou jste si pro ni vymyslel, nebo to tak má Tomas Brussig ve skutečném životě?
Je to trochu podobné jako v románu Hrdinové jako my. Svoji skutečnou vlastnost jsem tak přifoukl a monotematicky zdůraznil, až se stala komickou. Měl jsem opakovaně problémy znovu poznat obličeje lidí, které jsem již potkal, znal. Takže se nabízelo, abych si s tím v autobiografii pohrál.
LN: A co si u lidí většinou zapamatujete, když ne obličej?
Například mi pomáhá hlas nebo když mi někdo připomene, při které příležitosti jsem s ním setkal... Pak už si umím vybavit víc. Ale s obličeji je to těžké. Ne se všemi, ale s některými ano. Tedy u všech, ale klíč k tomu „kdo ano a kdo ne“ prostě neznám. Musím říct, že velmi obdivuji lidi, kteří někoho viděli třeba tři sekundy a dokázali si vytvořit v hlavě jeho podobiznu. U mě by byl obličej úplně bílý a ani bych si nebyl jistý tvarem hlavy.
LN: Máte zvláštní vztah k Česku a zaznívá to i ve vašem románu Das gibts in keinem Russenfilm. Jak jste si tu vazbu vytvořil?
Pochopitelně ji mám už z doby NDR. Kdykoli z ní člověk odjel, jeho cesta vzásadě vždy vedla přes tehdejší Československo. Praha byla vždy jednodenní zastávkou třeba na cestě do Maďarska, které už bylo něčím jako ostrovem svobody. Tak to tedy začalo.
Vztah k Česku mám ale i díky písemné tvorbě. Tak malá země, a přesto tak zajímavá a podstatná literatura! Kunderův první román, Žert, je podle mého nejlepší knihou, která byla kdy napsána „zevnitř“ o reálném socialismu. Navíc – při všem tom bohatství, které literatura nabízí – skoro neexistují skutečně dobří autoři, kteří by psali kontrafaktické romány. Něco na tom žánru musí lpět, že do něj lidé, kteří jsou dobří, nejdou. Přestože je tak lákavý. Jsou jenom dva kvalitní autoři, kteří kdy napsali něco kontrafaktického, a jeden z nich je Čech – Karel Čapek, autor Války s mloky. Druhým je Philip Roth, autor Spiknutí proti Americe. Jiní buď nejsou tak dobří, nebo vytvořili utopie, a ne kontrafaktické knihy. Simon Urban není skutečně dobrý autor, není ve stejné lize jako Philip Roth nebo Karel Čapek. Já taky ne. Když jsem to psal, říkal jsem si, že dělám něco, co dobří autoři z dobrých důvodů nedělají.
A pak mě zajímá to, co se v Česku odehrálo od roku 1989. Je to určitá alternativa, ukázka toho, co by se stalo s NDR, kdyby se nesjednotila se SRN. Vývoj země, která prochází celým transformačním procesem, který je bolestivý, ale také přináší chvíle pýchy, pokřivení i problémy, při nichž stojí člověku vlasy hrůzou na hlavě. V Maďarsku je to ještě o něco ostřejší, na Slovensku také.
Když se NDR připojila ke spolkové republice, zastavila si tím šanci zkusit si to po svém, jít vlastní cestou. Připojila se k něčemu, co víceméně fungovalo, ale přišla tím o vlastní zkušenosti. V Česku jste si vším prošli. Proto je to pro mě stále zajímavá země.
