Černou komedii z roku 2006 o přátelích, jejichž radovánky u bazénu vyústí v tragédii, připravil ve Studiu Švandova divadla v české premiéře, v překladu Dany Hábové a režii Martiny Schlegelové nezávislý divadelní soubor Letí. Touto premiérou přechází ze svého dosavadního působiště v Divadle pod Palmovkou do Švandova divadla jako jeho stálý host.
Letí má na svém repertoáru i jinou Ravenhillovu hru, muzikál Domeček pro buzničky (u Matky Kapavky), kterou na konci loňského roku - též v české premiéře - uvedl v Paláci Akropolis.
Shopping and F***ing
Mark Ravenhill patří k ikonám takzvané coolness dramatiky, jež koncem devadesátých let minulého století vnesla na evropská jeviště dosud tabuizovaná témata homosexuality, intimity, choroby AIDS (Ravenhill sám je touto nemocí zasažen), rodinného a vůbec mezilidského násilí malých komunit a explicitně zobrazovanou erotiku a sexualitu.
Jeho hra Shopping and Fucking z roku 1996, již u nás v roce 2001 poprvé uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem v režii současného uměleckého šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala, je dnes klasikou této dramatiky.
Když měla hra v Anglii a poté v Německu premiéru, nesměla se uvádět pod původním titulem a vzbudila velké pobouření - a samozřejmě i diváckou a kritickou pozornost - jak vybraným prostředím mladých feťáků a homosexuálů, kde se odehrávala, tak hlavně brutálními scénami znásilňování, jež byly na tradičních jevištích do té doby nevídané.
V Anglii se těmto typům her začalo říkat in-yer-face (slangový výraz ze sportovní terminologie znamenající neférové rány do obličeje). Mezi jejich autory se zařadili i další dramatici „generace Margaret Thatcherové“, tedy té, která vyrůstala v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století: především Sarah Kane a Anthony Nielson, ale třeba i méně extrémní Patrick Marber či Martin McDonagh.
Zacelené rány
Jinde ve světě se vžilo pojmenování coolness dramatika. „Jo, to je dobré označení,“ usmál se během pražského setkání nad tímto termínem Ravenhill. „Celý život jsem chtěl být cool. V Anglii to totiž vůbec neznamená nic extrémního. Naopak. Být cool znamená být v pohodě, nad věcí, v klidu. A to teď jsem.“
Ravenhill skutečně působil v Praze značně vyrovnaně a spokojeně. Jako by všechny rány, které jej v životě zasáhly - jeho přítel zemřel na AIDS a nedávno se zdálo, že i on sám brzy umře -, byly zacelené a překonané. Když přišla řeč na brutalitu v jeho hrách, ohradil se: „Téměř každý si všímá hlavně těchto aspektů mých textů. Málokdo tam ale vidí i něhu, jemnost a křehkost. Každý režisér či divák nechť si v mých hrách najde, co chce, mně ale nejvíc vyhovují ti, kteří za vnějším násilím vidí silnou, možná extrémní touhu po lásce.“ Takový je podle něj například Thomas Ostermeier, který uvádí jeho texty v berlínské Schaubühne, a takový byl třeba i Jiří Pokorný, který inscenoval v brněnském HaDivadle Ravenhillovu hru Faust (Faust je mrtvý).
Na otázku po důvodech, jež ho vedly k psaní těchto her, odpověděl: „Když jsem začínal, chtěl jsem hlavně šokovat konzervativní britskou společnost. Nešlo mi však o to, něco ve společnosti změnit, nepovažuju se v tomto smyslu za politického autora. Mým úmyslem bylo a je skrze divadlo artikulovat a maximálně obnažit běs, násilí, krutost a destruktivnost současného britského kapitalismu. A dle ohlasu soudím, že nejen toho britského.“
Letí má na svém repertoáru i jinou Ravenhillovu hru, muzikál Domeček pro buzničky (u Matky Kapavky), kterou na konci loňského roku - též v české premiéře - uvedl v Paláci Akropolis.
| Bazén (bez vody) ve Švandově divadle |
|||
| Hra se při prvním uvedení v roce 2006 setkala v Londýně s velkým ohlasem. Je psána ve formě monologu, což umožňuje nejrůznější inscenování. „Zdá se mi, že režiséři či dramaturgové mají tendenci inscenovat mé texty tvrději a dodávat do nich krutost -přitom já v nich často mám i moment něhy,“ podotkl autor Mark Ravenhill. Sám za hlavní motiv hry považuje přátelství a jeho dva póly. Jde o příběh skupinky lidí, jejíž jedna členka se stane úspěšnou umělkyní. Na party však skočí do bazénu bez vody a vážně se zraní. Přátelé využijí neštěstí pro svou další uměleckou tvorbu, natáčejí její zohavené tělo a už se vidí, jak vystavují v předních galeriích -podobný příběh se prý doopravdy stal. |
|||
Shopping and F***ing
Mark Ravenhill patří k ikonám takzvané coolness dramatiky, jež koncem devadesátých let minulého století vnesla na evropská jeviště dosud tabuizovaná témata homosexuality, intimity, choroby AIDS (Ravenhill sám je touto nemocí zasažen), rodinného a vůbec mezilidského násilí malých komunit a explicitně zobrazovanou erotiku a sexualitu.
Jeho hra Shopping and Fucking z roku 1996, již u nás v roce 2001 poprvé uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem v režii současného uměleckého šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala, je dnes klasikou této dramatiky.
Když měla hra v Anglii a poté v Německu premiéru, nesměla se uvádět pod původním titulem a vzbudila velké pobouření - a samozřejmě i diváckou a kritickou pozornost - jak vybraným prostředím mladých feťáků a homosexuálů, kde se odehrávala, tak hlavně brutálními scénami znásilňování, jež byly na tradičních jevištích do té doby nevídané.
V Anglii se těmto typům her začalo říkat in-yer-face (slangový výraz ze sportovní terminologie znamenající neférové rány do obličeje). Mezi jejich autory se zařadili i další dramatici „generace Margaret Thatcherové“, tedy té, která vyrůstala v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století: především Sarah Kane a Anthony Nielson, ale třeba i méně extrémní Patrick Marber či Martin McDonagh.
Zacelené rány
Jinde ve světě se vžilo pojmenování coolness dramatika. „Jo, to je dobré označení,“ usmál se během pražského setkání nad tímto termínem Ravenhill. „Celý život jsem chtěl být cool. V Anglii to totiž vůbec neznamená nic extrémního. Naopak. Být cool znamená být v pohodě, nad věcí, v klidu. A to teď jsem.“
Ravenhill skutečně působil v Praze značně vyrovnaně a spokojeně. Jako by všechny rány, které jej v životě zasáhly - jeho přítel zemřel na AIDS a nedávno se zdálo, že i on sám brzy umře -, byly zacelené a překonané. Když přišla řeč na brutalitu v jeho hrách, ohradil se: „Téměř každý si všímá hlavně těchto aspektů mých textů. Málokdo tam ale vidí i něhu, jemnost a křehkost. Každý režisér či divák nechť si v mých hrách najde, co chce, mně ale nejvíc vyhovují ti, kteří za vnějším násilím vidí silnou, možná extrémní touhu po lásce.“ Takový je podle něj například Thomas Ostermeier, který uvádí jeho texty v berlínské Schaubühne, a takový byl třeba i Jiří Pokorný, který inscenoval v brněnském HaDivadle Ravenhillovu hru Faust (Faust je mrtvý).
Na otázku po důvodech, jež ho vedly k psaní těchto her, odpověděl: „Když jsem začínal, chtěl jsem hlavně šokovat konzervativní britskou společnost. Nešlo mi však o to, něco ve společnosti změnit, nepovažuju se v tomto smyslu za politického autora. Mým úmyslem bylo a je skrze divadlo artikulovat a maximálně obnažit běs, násilí, krutost a destruktivnost současného britského kapitalismu. A dle ohlasu soudím, že nejen toho britského.“
