Vážení přátelé, vždycky jsem bral vážně pokyn náhod. Ve stejném dni, kdy jsem se dověděl o vašem ocenění, dostal jsem poštou od Jiřího Menzela kazety jeho filmů, o které jsem ho prosil: dva podle Vančury, několik podle Hrabala.
Ty filmy mne znovu okouzlily a vybavily mi svobodomyslné ovzduší českých šedesátých let, v nichž jsou jejich kořeny. Měl jsem pocit, že mi ozařují skrytý smysl těch let. Od Vančury dvacátých a třicátých let až k Hrabalovi: velký oblouk českého modernismu, jehož souvislost byla přervávána, a která v šedesátých letech znovu ožila, pokračovala a pokračuje. Vybavily se mi tváře Menzelových filmových vrstevníků, mých starých přátel, mezi nimi tvář Evalda Schorma.
Evald měl nápad i odvahu podepsat svým jménem mou hru Jakub a jeho pán, která se ve stejném roce, kdy jsem navždy odešel do Francie, začala hrát v Čechách, hrála se tam až do konce ruské okupace, a poskytovala mi tak iluzi, že jsem ve své rodné zemi pořád přítomen. Snad proto se mi často zdá, že tu hru mám nejraději ze všeho, co jsem kdy napsal.
Ve Francii jsem si také uvědomil, že i když jsem ji psal jako poctu Diderotovi, její humor není francouzský. A začal jsem se ptát: co je to vůbec humor? V každém případě je to ze všech estetických kategorií ta nejneuchopitelnější. V každém koutě světa se lidé smějí jinak a něčemu jinému. Bertolt Brecht měl jistě smysl pro humor. Ale jeho adaptace Švejka svědčí o tom, že vůbec netušil, čemu se to vlastně ten Hašek smál.
Uveřejnil jsem před dvaceti lety ve Francii ve svém vlastním překladu fejeton Ludvíka Vaculíka z roku 1987 Moje Evropa. Napsal jsem toho tehdy francouzsky už hodně, ale věřte mi, žádný francouzský text mi nedal víc jazykové námahy. Protože ve Vaculíkově textu není jediná věta, která by se brala vážně, každá je moudrá, ale tváří se naschvál naivně, a to je právě styl, na který francouzština není zvyklá, a já jsem byl pyšný, že jsem jí ten styl dovedl vnutit. Svým fejetonem Vaculík vrhá z dálky dvaceti let jasnozřivý pohled na Evropu našich dnů.
Z východu i ze západu je obklopena dvěma ohromnými územími, dokonale uniformizovanými a do sebe zahleděnými, zatímco bohatství Evropy je v její různorodosti, různotvárnosti, mnohotvárnosti, kterých když se jednou vzdá, vzdá se sama sebe. Ale nebudu rozvádět Vaculíkovy myšlenky, vždyť ten jeho fejeton jistě dobře znáte.
Chci skončit vzpomínkou na tu, jež umožnila první české vydání knihy, kterou odměňujete, na Zdenu Škvoreckou. Řídila v Kanadě s nesmírnou obětavostí chudé nakladatelství, v němž vycházeli po dvacet let všichni čeští zakázaní autoři. I ona patřila k těm, kdo si byli vědomi největšího prokletí českých kulturních dějin: ustavičného rozbíjení jejich souvislé paměti. Stala se andělem kontinuity české literatury. Všechno by bylo bez ní jiné. Cena, kterou mi udělujete, ať je poctou i pro ni.
Milí přátelé, jsem velice dojat odměnou, kterou jste mi udělili, a moc mne mrzí, že nemohu být s vámi. Ještě jednou, díky, díky.
