Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jsem optimista, film je u nás doma

Kultura

  13:45
Jeho filmy posbíraly jedenadvacet Českých lvů a jednu oscarovou nominaci. Režisér Jan Hřebejk (40) právě poslal svůj sedmý film do kin, osmý už točí. Přiznává, že bez kompromisů by se tak vysoko nedostal.

Jan Hřebejk foto: Hynek Glos, Lidové noviny

LN Medvídek měl sotva premiéru a vy už točíte další film, komedii U mě dobrý. V téhle situaci jste už podruhé, to je v podmínkách naší kinematografie dost neobvyklé...

Před premiérou Krásky v nesnázích jsme měli dokonce Medvídka už skoro dotočeného, teď se s filmem U mě dobrý blížíme polovině natáčení. Ani Medvídek ani Kráska v nesnázích se totiž nestihly kvůli dokončovacím pracím uvést do kin už na jaře, takže jsme udělali premiéry na podzim. Ale oba snímky jsem dostříhal koncem ledna, pak už je moje práce na filmu jen taková dohlížitelská, takže mám prostor začít dělat něco jiného.

LN Jedna věc je mít prostor a druhá skutečně točit. Prostá otázka: jak to děláte?

Když neděláte nic jiného – a my s Jarchovským nic jiného než filmy prakticky neděláme – tak není zas tak obtížné napsat scénář a režírovat film. Problém je film zafinancovat. To tempo je nejzběsilejší pro producenta Ondřeje Trojana, který z té rychlosti nijak nadšený není. Jsou u nás samozřejmě producenti, kteří dělají i dva filmy ročně, ale to bývají jiné projekty dvou různých režisérů, které se obvykle jinak financují i trochu jinak propagují. Díky tomu, že první filmy, které jsme s Ondřejem pod hlavičkou Total HelpArt udělali, měly úspěch, v několika případech i mezinárodní, tak máme džentlmenskou dohodu, že když něco napíšeme a Ondřejovi se to líbí, tak rozjede přípravné práce. Pro mě a pro Jarchovského to není problém. Petr za posledního tři čtvrtě roku napsal tři scénáře a jeden lepší než druhý. Pokud jde o nás dva, můžeme dělat dva filmy do roka. Problém není čas nebo nedostatek inspirace, ale peníze.

Jan HřebejkLN Zvenčí to ale vypadá, že to zas takový problém být nemůže, protože na rozdíl od řady jiných prostě prakticky kontinuálně točíte. Koledujete si o to, že upadnete v nemilost, protože u nás se úspěch neodpouští.

V té pozici už víceméně jsme, proti tomu se člověk nepojistí. Dělat jeden film za pět let, jen abych byl vzácný, očekávaný a neznelíbil se? To by to musely být Vratné lahve. Taková pozice je sice luxusní, když se to dělá na takové úrovni, ale člověk musí přijít s tím, co se od něj čeká. To my nemusíme, v tom je naše pozice výhodnější.

LN Jak se teď z této „výhodnější pozice“ díváte na období, kdy jste po debutových Šakalích letech šest let čekal na to, až budete moct natočit Pelíšky?

Šakalí léta sice měla solidní návštěvnost a na tu dobu dobrý kritický ohlas, ale žádný kasaštyk to nebyl, a my dostali nálepku komerčních tvůrců, kteří komerčně neuspěli. Pelíšky jsme měli napsané už v roce 1993, v první verzi se dost podobaly Šakalím letům, bylo tam hodně výpravných scén, koncerty, okupační tanky, byl to dost nákladný film. Pak jsme scénář maximálně zredukovali a nastal opačný efekt, že prý je to televizní inscenace. Nicméně se pořád netočilo, a to už jsme měli připravené i Musíme si pomáhat... Když je člověk mladší, tak takovouhle zdánlivě beznadějnou situaci lépe nese, dneska by to bylo horší. Do smrti budu – stejně jako spousta dalších režisérů – vděčný Feru Feničovi, že jsem díky filmům pro Febio mohl existenčně přežít. Točil jsem i seriál, nějaké televizní pořady, soutěže, reklamy, začal jsem dělat v divadle... Snad jediné, co jsem tehdy nerežíroval, byly pornofilmy. Od doby Pelíšků se snažím soustředit jen na filmy a pokud možno je dotahuji k realizaci. Jak se člověk s něčím zacyklí, tak ho to strašně vysaje. Jeden kolega mi líčil, že má projekt, ale že by to musel točit na šestnáctimilimetrový film, a to on nechce. Já tomu rozumím, pětatřicítka je lepší, ale Pelíšky jsme natočili na šestnáctku a Pupendo taky.

LN Koneckonců Bergmanovy Scény z manželského života točil Sven Nykvist také na šestnáctku...

Je prostě třeba dělat určité kompromisy, leckdo nechce ustoupit ani o milimetr, pak ale často musí udělat ústupek ještě mnohem větší nebo to celé přenosí a nenatočí vůbec. Woody Allen říká: Jsou lidi, kteří dělají filmy, a lidi, kteří žijí filmovým způsobem života. Filmovým způsobem života tady bohužel žije kdekdo. Leckdo napíše třeba i hezký scénář, ale je nesmírně naivní a paličatý zároveň. Ihned prohlásí, že z ničeho nesleví, nic nezmění, pak vede řeči o tom, které zahraniční hvězdy v tom budou hrát, protože jim už napsal mail. Dá scénář do jedné, druhé, třetí soutěže, požádá o jeden grant, o druhý grant. Jeden producent ho podvede, tak hledá druhého, chodí na obědy se sponzory, s herci... Ať si myslí, kdo chce, co chce o našich filmech, ale pořád je to naprosto svobodná autorská práce. Což nás stojí stále hodně úsilí a samozřejmě se to neobejde bez trochy štěstí.

Jan Hřebejk:
Nechci tvrdit, že jsme natočili něco tak dobrého, jako je Hana a její sestry. Ale je to snímek, který stojí na stejné žánrové parketě, používá komediální nadsázku při pohledu na krizi partnerských vztahů.
LN Mluvíte o naivitě tvůrců, jak se má ale na svět českého filmu dívat řadový návštěvník kina? Filmy se stále točí – někdy lepší, někdy horší, lidé na ně chodí – někdy více, jindy méně. Tak oč jde, nač si vlastně filmaři pořád stěžují?

V očích mnoha lidí existuje o filmu dost naivní představa. Mají třeba pocit, že honoráře herců jsou kdovíjak obrovské, na druhou stranu je překvapuje, jaká spousta lidí – krom herců – na filmu dělá. A že se existence a neexistence české kinematografie i zahraničních zakázek, jež se u nás točí, týká stovek českých lidí, kteří v tom oboru pracují. Což opravdu nejsou nějaké nekvalifikované síly u pásu, ale specialisté na evropské úrovni, kteří ze svých domněle astronomických zisků platí daně.

LN Nicméně to, že objektivně na výrobu českých filmů nejsou peníze, veřejnost nevnímá jako problém. Filmaři prostě nepůsobí jako ti, kteří si „zaslouží přidat“.

Ale my si s Trojanem nestěžujeme, my se snažíme docílit toho, abychom měli zákon o kinematografii, protože je to obor, který tu má tradici a skvělé tvůrce, řadu filmových škol a opravdu špičkové specialisty. Z toho, že si pár režisérů reklam pořídilo drahé auto, se usuzuje, že je filmařina nějaká lukrativní branže. Je jistě potěšitelné, když přijde milion lidí na Vratné lahve. Jenže právo na život nemají jen filmy, které se zaplatí. Jsem ale optimista a to pramení především z vědomí, že jsme země s filmařským potenciálem, je tu dost konkurenceschopných tvůrců, silné profesní zázemí a zájem diváků. Natočí se sice dvacet filmů ročně a smysl má bavit se tak o pěti šesti – to je ale pořád vysoké číslo. Film je tady doma, i proto přestál devadesátá léta, kdy se všechny struktury rozpadly.

LN Prezident Václav Klaus to vidí trochu jinak, v rozhovoru pro Lidové noviny minulý týden byl vůči současnému českému filmu velmi kritický, například označil humor vašich a Svěrákových filmů za komunální a nařkl vaše filmy, že předstírají hloubku a vážnost. Jak byste mu oponoval?

Rozhovor s prezidentem není tak konfrontační jako vytržené citace. Názory prezidenta jsou koncizní, jak sám říká. A já jsem také často arogantní, elitář a okázalý snob, takže z hlediska absolutního Klausovi naprosto rozumím a souhlasím s ním: Hoří má panenko je vážně lepší než moje filmy. Což – jak s oblibou říkám – by němej neřek.

LN Originální názor má Václav Klaus i na podporu umění. Doslova řekl: „Stát by neměl podporovat nic, má pouze vytvořit rovné podmínky.“ A dodal: „Představa, že by film měl mít nárok na jinou podporu než ostatní druhy umění, je pro mě nepřijatelná.“ Možná tak trochu zapomněl, že film dosud neměl podporu prakticky žádnou?

Prezident se podle vlastních slov o českou kinematografii nezajímá, a až na výjimky se v této sféře stará jen o názory lidí, kteří mu podlézají a souhlasí s ním bezvýhradně. Všeobecně má prezident pravdu, ale já si v této věci luxus pohledu z rychlíku nemůžu dovolit, protože film je můj život.

LN Pojďme k vaší novince Medvídek. Přirovnáváte ji k filmu Woodyho Allena Hana a její sestry. To je dost odvážné, spousta vašich kolegů se snaží podobným příměrům za každou cenu vyhnout. Co vás k tomu vede?

Párkrát jsem náš film přirovnal k nějakému proslulému snímku, abych přiblížil jeho žánr. Samozřejmě vím, že se tím automaticky vystavuju posměchu. Ale když natočíte film, o němž nemůžete jasně říct: je to pohádka, detektivka nebo horor, tak to přirovnáte k něčemu, s čím se cítíte být spřízněna. Nejde o to, že by nás to inspirovalo, ani nechci tvrdit, že jsme natočili něco tak dobrého, jako je Hana a její sestry. Ale je to snímek, který stojí na stejné žánrové parketě: vztahový film, který používá komediální nadsázku při pohledu na krizi partnerských vztahů. K Allenovi jsem se hlásil vždycky. Ne v tom smyslu, že bych ho chtěl kopírovat nebo si myslel, že naše tvorba se mu vyrovná... Mě na Allenovi vždycky bavilo, jak do té bergmanovské inspirace uměl přimíchat humor. A Medvídek je také zábavný film o vážných věcech. Ostatně myslím, že nic duchamorného se od nás ani nečeká.

Jan Hřebejk se psem a labutěmiLN Mě díky velmi otevřeným, přirozeným dialogům a erotickému náboji zase napadlo spojení s Marberovou hrou respektive Nicholsovým filmem Na dotek. Je to relevantní příměr?

Rozhodně lichotivý. Ten film skutečně patří do téhle rodiny. Medvídek má navíc podobné východisko, jako měly Pelíšky: zajímá nás to, co mají lidé za problémy doma za zavřenýma dveřmi, jak se doma baví, když je nikdo v tom jejich pelechu nebo pelíšku nevidí. Spoléháme na to, že tomuhle každý rozumí, byť se ho to třeba přímo netýká. Nemyslím si, že by všichni zákonitě museli procházet nějakou partnerskou krizí, ale většina lidí to buď zná, nebo se toho alespoň bojí. Možná to někomu přijde jako banalita, ale já cítím potřebu takové lidské banality vyprávět.

LN Vám se do tématu partnerské krize podařilo dostat hodně nadhledu a humoru...

Při pohledu zvenčí je to prostě sranda, při pohledu zevnitř nikoli. Vztahy se také často stávají tématem rozhovorů, lidé rádi drbou... Hele, víš, že se Dana rozvádí? Fakt? No, on si Jirka někoho našel. A koho? Její kamarádku Madlu. Tohle lidé většinou probírají, když není válka, nemají hlad, mají zaměstnání a nejsou na smrt nemocní. Má to rysy směšnosti, trapnosti, ale i empatie.

LN Tohle bych čekala spíš od žen než od mužů. Vám je tohle „drbání“ blízké?

Ta scéna na lavičce s Jirkou Macháčkem a Romanem Luknárem, to jsme my dva s Jarchovským.

LN Při sledování Medvídka se mi vybavila věta ze Zafónova románu Stín větru, kde se říká: Je jen málo důvodů říkat pravdu, ale důvody ke lhaní jsou vždycky. Lhaní tam hraje důležitou roli...

Je to jedno z témat filmu, dokonce bych řekl, že to hlavní. Požadavek říkání pravdy naráží na jiné ctnosti, jako je soucit, loajalita, diskrétnost... Člověk navíc nevolí mezi pravdou a lží jen směrem ke druhým, ale i směrem k sobě. Jsou lidé, kteří vůbec nemají pocit, že lžou, protože lžou sami sobě. Někdy se pravdy prostě nelze dobrat. To skvěle demonstroval Woody Allen v svém filmu Annie Hall, když tam padne otázka „jak často spolu spíte?“, ona odpoví „ skoro pořád“, on říká „skoro vůbec“. A dělají to dvakrát týdně, tak si to přeberte. Oba mají pravdu. Záleží na interpretaci.

LN Postavy Medvídka jsou hodně lidské tím, kolik chyb mají, nikdo z nich není dokonalý a každý si nese svůj díl viny...

My jsme se snažili mít pro všechny jejich chyby pochopení, aniž bychom je chtěli nějak omlouvat. Myslím, že divákům bude asi nejbližší dvojice, kterou hraje Jirka Macháček s Táňou Vilhelmovou, tenhle vztah rozloží banality. On je pedant, ona je ležérní, prostě bordelářka s ležérním přístupem k životu. Když se na to člověk podívá zvenčí, tak si řekne, o co jde: on bude trochu tolerantnější, ona občas trochu uklidí a je to. Ale takhle to nefunguje. Každý si to stejně nakonec přebere podle toho, jaká je jeho životní zkušenost. A jsem rád, když ve filmu lidé najdou nějaké vlastní, třeba i nečekané souvislosti. Po Krásce v nesnázích mi někteří říkali, že takoví dobráci, jako je Evžen, kterého hraje Josef Abrhám, nejsou. Nemyslím si to, pár slušných lidí se najde, když znáte jednoho, nejspíš někde bude i druhý a třetí. Jedna známá mi ale řekla, že je to přesně její příběh. Povídá mi: Já jsem si takovýho tyrana vzala, skejsla jsem s ním ve Švýcarsku, sice jsem lítala soukromým letadlem, ale bylo to hrozný, no jako v tom vašem filmu. Ona si do toho naprojektovala svůj život a vnímala film docela jinak než ostatní.

LN Ve všech vašich filmech hrála důležitou roli doba, do níž byly zasazené. Tentokrát sice vyprávíte současný příběh, ale společenský kontext, zdá se, není důležitý, je to tak?

Společenský kontext jsme skutečně vůbec poprvé opustili, i v Krásce v nesnázích se hrálo určitými aktuálními kartami, ať to byly povodně nebo restituce. Tady nic takového není. Dvě z postav jsou sice podnikatelé – jeden je galerista a jeho žena má cukrárnu – a třeba se jim zase tolik nedaří, ale problematiku podnikání tenhle film neřeší. Chtěli jsme se vyhnout klišé, že podnikatel je vykořisťující hajzl, nebo naopak krachující podvedený ubožák.

LN Obsadil jste do páru Aňu Geislerovou s Romanem Luknárem stejně jako v Krásce v nesnázích, byl to záměr? A co Táňa Vilhelmová s Jiřím Macháčkem, kteří spolu hráli ve Vratných lahvích?

Že se zase sešla v páru Táňa Vilhelmová s Jirkou Macháčkem jako u Svěráka, byla náhoda. Ale v případě Ani Geislerové a Romana Luknára to byl záměr. Někdo může říct, že zase obsazuju stejné herce, ale tentokrát jsem to skutečně potřeboval. Chtěl jsem, aby publikum ihned přistoupilo na to, že to jsou kamarádi. O Aně s Táňou každý ví, že jsou kamarádky, Ivan Trojan s Jirkou Macháčkem jsou spolu často k vidění, Aňa už hrála s Romanem... Chtěl jsem prostě vzbudit dojem, že je to parta lidí, kteří se skutečně dobře znají. U Ani s Romanem mě navíc lákalo nabídnout jim docela jiné role než v Krásce. Zejména v případě Ani, ono je obtížné hrát někoho hodného, kdo je tak hodný, až je nudný. Myslím, že to pro ni byla výzva. A nejen pro ni, skoro všichni herci tu hrají protiúkol.

LN Medvídka uvozuje motto, v němž se říká, že ženský princip je silnější než mužský. Váš pohled na muže je v Medvídkovi dost kritický, je v tom i kus sebereflexe?

Obojí, kritika i sebereflexe.

LN Jak moc tedy jdete tentokrát s kůží na trh?

S nadsázkou říkám, že jdeme na trh s cizí kůží. Ale fakt je, že se poprvé pohybujeme v naší sociální vrstvě. Takže je to opravdu hodně osobní film – nejen tím, že jsme ho točili po bytech našich kamarádů a obsadili do něj některé naše děti. A i když jsem řekl, že Medvídek nemá žádný společenský kontext, tak s odstupem času ho mít bude, pokud se nám podařilo dobře zachytit osobní témata, tak tam bude obsažena i DNA současnosti. A příští prezidenti budou nostalgicky vzpomínat, jaké pěkné filmy se za Klause točily. A tady prosím udělejte smajlíka!

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...