Mnozí politici o ní hovoří. Někteří jsou pro, jiní proti. Svého času jsem ji zahlédl v televizi. Je to kniha asi stejné velikosti a tloušťky jako Smlouva o ústavě pro Evropu, kterou jsem si svého času opatřil (482 stran formátu 17,6x25 cm, váha asi 900 gramů). Nečetl jsem ji, jen jsem si ji podrobně prohlížel. Je to nepřehledné a nezáživné množství ustanovení a předpisů, sepsané byrokratickým aparátem EU. Jsem přesvědčen, že Lisabonská smlouva bude asi totéž s nějakými úpravami. Pro srovnání: Ústava Spojených států amerických je včetně dodatků vytištěna na formátu 10,2x14,3 cm, má 127 stran a váží 85 gramů. Ovšem obsahuje anglický i český text, takže v češtině je jen 63 stran. Zajímá mne, kdo z našich poslanců a senátorů Lisabonskou smlouvu četl? Obávám se, že ani jedno procento.
Po zkušenostech s fungováním EU mne dnes mrzí, že jsem pro ni v referendu hlasoval. Lituji, že jsem měl tak málo informací. Dnes jsem pro Evropu jinou – Evropu spojených samostatných a svéprávných států, které nikdo, ani některé větší státy nijak neomezuje. Chtěl bych, aby nás nikdo neomezoval v pěstování cukrové řepy, hroznů nebo v chovu vepřů či hovězího dobytka. Vadí mi ten přístup států, které své hospodářství po válce nastartovaly Marshallovým plánem, svobodně rozvíjely své hospodářství a nás, kteří jsme dlouhá desetiletí platili Sovětskému svazu za osvobození a nemohli se rozvíjet tak, jako ty západoevropské státy, mají stále za druhořadé. Omezují nás v zemědělských dotacích a některé ve volném pohybu pracovních sil. Vadí mi ten zástup evropských úředníků. Vybudovaný sice nezáměrně, ale přece jen podle „zákonů profesora Parkinsona“. Vadí mi to nečestné nedodržeování vlastních rozhodnutí. Stanovilo se, že pokud Lisabonskou smlouvu nepřijmou všechny státy EU, nebude platit. Když ji však nepřijalo Irsko, hledají se způsoby, jak toho ustanovení obejít. To jsme se dostali do pěkné kaše. Měli bychom z toho vycouvat, dokud to ještě bude možné. Nemůžeme spoléhat na ty politiky, kteří již „ochutnali“ požitky poslanců a funkcionářů EU ani na ty, kteří o ta místa „nezištně“ usilují. Pokud se jako národ nevzpamatujeme včas, zůstává nám jenom poslední naděje, že pan prezident Klaus ten dokument nepodepíše.
Po zkušenostech s fungováním EU mne dnes mrzí, že jsem pro ni v referendu hlasoval. Lituji, že jsem měl tak málo informací. Dnes jsem pro Evropu jinou – Evropu spojených samostatných a svéprávných států, které nikdo, ani některé větší státy nijak neomezuje. Chtěl bych, aby nás nikdo neomezoval v pěstování cukrové řepy, hroznů nebo v chovu vepřů či hovězího dobytka. Vadí mi ten přístup států, které své hospodářství po válce nastartovaly Marshallovým plánem, svobodně rozvíjely své hospodářství a nás, kteří jsme dlouhá desetiletí platili Sovětskému svazu za osvobození a nemohli se rozvíjet tak, jako ty západoevropské státy, mají stále za druhořadé. Omezují nás v zemědělských dotacích a některé ve volném pohybu pracovních sil. Vadí mi ten zástup evropských úředníků. Vybudovaný sice nezáměrně, ale přece jen podle „zákonů profesora Parkinsona“. Vadí mi to nečestné nedodržeování vlastních rozhodnutí. Stanovilo se, že pokud Lisabonskou smlouvu nepřijmou všechny státy EU, nebude platit. Když ji však nepřijalo Irsko, hledají se způsoby, jak toho ustanovení obejít. To jsme se dostali do pěkné kaše. Měli bychom z toho vycouvat, dokud to ještě bude možné. Nemůžeme spoléhat na ty politiky, kteří již „ochutnali“ požitky poslanců a funkcionářů EU ani na ty, kteří o ta místa „nezištně“ usilují. Pokud se jako národ nevzpamatujeme včas, zůstává nám jenom poslední naděje, že pan prezident Klaus ten dokument nepodepíše.
