Se státní institucí, jejíž zaměstnanci se veřejně rozestupují do dvou křídel a píší proti sobě petice, evidentně není něco v pořádku. Vypadá to možná jako dělnická samospráva, ve skutečnosti jsme ale svědky toho, jak jeden papírově nezávislý organismus ztrácí imunitu.
Je to podobně neutěšena podívaná jako při takzvané televizní krizi před deseti lety. Opět vidíme, že v dnešní České republice spory na pracovišti, klubová příslušnost a morální zanícení vytvářejí výbušnou směs, která nakonec ohrožuje všechny účastníky.
Pro existenci ÚSTR není ani o důvod míň než před Jiřím Pernesem. Jestli ale ústavu nějaká příští garnitura utáhne šrouby a postižení budou křičet bolestí, veřejnost si řekne: To jsou ty divný, co se pořád hádali. Takový Jaroslav Tvrdík se dnes do veřejnoprávních médií také vměšuje víc než jeho předchůdci z roku 2000 – a nikoho už to příliš nevzrušuje.
