Pomiňme vytrvalost, s níž si prezident při ospravedlňování svých kroků vypomáhá Ištvanem, a ptejme se, zda je vhodné, aby hlava státu pronášela takhle absolutní výroky ne o jednotlivých nálezech, ale přímo o nejvyšších článcích soudní moci.
Odpověď se odvíjí od toho, jak tohoto prezidenta chápeme. Buď vážně, což je mimochodem společenská povinnost, a pak jeho včerejší poznámka může posloužit jako důvod k jistým obavám.
Nebo nevážně, jako autora improvizovaných výroků, jaké si po sobě soudný člověk druhý den v novinách rád nepřečte, pro kterého ale věc v zásadě končí úspěšným formulováním věty.
V obou případech jsou ale reakce z justičního tábora nešťastné. Předsedkyně Nejvyššího soudu prezidenta upozornila, že verdikt není konečný (čili zbytečný stres), šéf Soudcovské unie, že verdikt je dílem jednoho jediného senátu (čili proč by měl zbytek soudu za své kolegy pykat).
A právě vinou takového presumptivního vyklízení pozic, kam se Zeman podívá, pořád nevíme, jestli máme za prezidenta ranaře, který jde až na hranu, nebo mluvku, který jen blafuje.
