7. dubna 2017 6:05 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Kam se poděl mladý český design? Do světa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Designérka Lucie Koldová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Designérka Lucie Koldová. | foto: Foto David NeffMAFRA
Česko v zahraničí reprezentují významní designéři, jejichž tvorbu lze najít ve sbírkách galerií v miláně, Londýně i New Yorku. Díky čemu dělají své rodné zemi dobré jméno a proč nebudou moci nikdy konkurovat nábytkovému řetězci IKEa?

V posledním patře pražské UMPRUM právě mladí designéři vystavují své klauzurní práce. Učebny mají dveře dokořán, hraje v nich hudba. Občas z některé vyběhne pes, očichá změť haraburdí a designových objektů opřených o zeď a zase zaběhne za svým pánem. Z výtahu vychází Jan Němeček, polovina designérského dua Olgoj Chorchoj. Byť o berlích, očividně v dobré náladě. „My už jsme se přece viděli! Nebo mi spíš někoho připomínáte,“ říká a s úsměvem mě vede do nejzadnější z tříd. Studenti, již nás míjejí, se na slavného designéra a profesora v jedné osobě otáčejí a kamarádsky ho zdraví „ahoj“.

Michal Froněk a Jan Němeček

Zakladatelé ateliéru pojmenovaného po mytickém písčitém červu platí v českém designovém rybníčku za jiskry, které dokážou u starých tradičních značek rozdmýchat plamen sázky na design. Své jméno tak mají na noži pro firmu Mikov, jež je výrobcem kultovního nožíku rybička. Známé jsou i jejich spolupráce se značkou Elton Hodinářská, výrobcem hodinek Prim nebo producentem světelných plastik a lustrů Lasvit.

„Jsou klienti, pro které je úspěch garance kvality. A pak jsou ti, kteří se bojí. Řeknou si: ten bude drahý nebo já budu chtít růžovou a on mi řekne, že na mě kašle,“ popisuje Němeček přístupy svých klientů. „I u designérů dochází k takzvanému oscarovému efektu. Herec, který získá filmového Oscara, pak dva nebo tři roky nedostane žádnou roli. Lidé se bojí, že bude chtít moc prachů, nebo si řeknou: ten má strašně moc práce, tak ho ani nebudeme zkoušet. Něco podobného se stává u ocenění Czech Grand Design.“ Sami Olgojové, jak jim ve zkratce přezdívají tuzemští výrobci, jsou kromě českých designérských cen držiteli světového ocenění Red Dot Design Award z roku 2016 za svítidlo Tim ve formě obří skleněné bubliny.

Ve třídě se k nám přidává Michal Froněk, druhá polovina tandemu. Při pohledu na oba pány mě napadá, jak se každý drží své uniformy: Froněk opět v černém roláku a brýlích s tlustými obroučkami, Němeček v tričku a košili ležérně rozepnuté na jeden knoflík. Při fotografování působí jako hodný pan učitel, Froněk naopak vystupuje jako „pan designér“. Fotografovi například odmítne usadit se na židli, protože má „špatný design“.

Městské kolo DownTown, které navrhl designér Tomáš Varga. Spolupracovalo na něm i studio Olgoj Chorchoj.

Červená plastová židle – čtyři nohy, opěrka, byť trochu zamazaná od barvy –, jak se vlastně pozná dobrý design? „Musí mít smysl a být pěkný, samozřejmě. Zároveň něčím nový, ideálně přinášet novou kvalitu do života. Musí se jednoduše vyrábět, být ekologický, ekonomicky smysluplný, dobře zpropagovaný. A být ve správnou chvíli na správném místě. K čemu je design, když se o něm nikdo nedozví, a nemůže ho tím pádem koupit?“ ptá se polovina designérského dua, kterému až do dubna tohoto roku probíhá v Moravské galerii retrospektivní výstava s názvem OCH! Ve vitrínách zde lze najít nejen výrobky studia Olgoj Chorchoj, ale i jejich inspirativní zdroje – pískací kočku s harmonikou od Libuše Niklové, starý gramofon, lidový kroj či pistoli.

Na pražské UMPRUM designéři Němeček–Froněk vychovali na třicet studentů. Kolik z nich se nakonec vystudovanému oboru věnuje, přesně nevědí. Jsou však přesvědčeni, že ačkoli je český trh velmi malý, je schopen uživit alespoň tři čtvrtiny absolventů jejich ateliéru. „Není to žádná sranda,“ hodnotí situaci Němeček. „Firmy ale konečně začínají vnímat, že existuje něco jako design. A že je pro ně důležitým marketingovým nástrojem.“ Marketing a reklamu jako podmínku úspěchu zmiňuje několikrát. „Otázka zní, co je úspěch. Je spousta designérů, kteří jsou vyhonění marketingem, svým způsobem života, svou sebeprezentací. Všichni je chtějí, protože mají velké jméno, ale jejich věci zdaleka neodpovídají jejich věhlasu.“ Jmenovat však nechce.

Rozzáří se až při vyprávění o Enzu Marim, výtvarném umělci a designérovi nábytku. „Vzpomínám si na jeho přednášku v Miláně. Měl na ni připravenou řadu prázdných obalů od aviváží a všeho možného. Chtěl rozvíjet myšlenku, zda vůbec má smysl něco nového vymýšlet, když už toho je tolik. Začal z obalů vyrábět vázy, řezat je řezákem a strašlivě se při tom fiknul do ruky. Tekla mu krev a museli ho zachraňovat. To byla úžasná akce,“ vzpomíná Němeček se smíchem na více než dvacet let starou událost.

Olgoj Chorchoj: Dům v Černošicích

Ze studia Olgoj Chorchoj kromě designérských návrhů vychází i architektonické koncepty rodinných vil či restaurací. Architekti z ateliéru Michala Froňka a Jana Němečka vytvořili například vilu v Černošicích z rezavého plechu, interiér pražské michelinské restaurace La Degustation Boheme Bourgeoise nebo instalaci výstavy Tim Burton v Praze. Němeček během setkání s nadšením vzpomíná na interiér rodinné vily u Prahy: „Projekt jsme dotahovali do poslední lžičky, do excelových tabulek obsahujících, ve kterém šuplíku se nachází jaká položka. Klient měl požadavek přijít s kartáčkem na zuby a začít bydlet, což se nakonec stalo. To byla nesmírně vyčerpávající, ale úžasná práce.“

Doména mužů

Opouštím depozitář – profesorský kabinet nad učebnou a Němeček mi připomíná, ať se určitě nezapomenu podívat na vystavené klauzury. Kdybych si učebny s vystavenými produkty prohlížela před pár lety, našla bych tu i návrhy Lucie Koldové. Ta je dnes jednou z nejvýraznějších žen českého designu.

Zdálo by se, že svět designu je oborem mužů a každá žena, která se v něm bude chtít prosadit, musí mít ostré lokty. Ty Koldová má. A kromě nich i pověst odměřené a tvrdohlavé umělkyně. Drobná žena s černými vlasy s ofinou působí nepřístupně a možná i trochu přísně. „Design je navázaný na výrobu, na technologie a na firmy, které většinou vedou muži. A právě v jednání na byznysové rovině umějí muži lépe bruslit a své nápady zobchodovat,“ říká během našeho setkání.

Lucie Koldová

Pečlivě volí slova, několikrát se opraví. „Musíte dobře specifikovat, čeho chcete docílit a proč, umět o tom s ostatními mluvit a být ochotná dělat kompromisy. Upřímně, mě to někdy trápí a je to náročné – mít vize, zároveň nohy na zemi a říct si: tak fajn, teď jdu na jednání a potřebuju prosadit tohle a tohle a přes to nejede vlak. Ženy jsou od přírody jinak nastavené, chtějí se věnovat rodině, a tak mají v životě i jiné hodnoty než jen ego nebo ambice, které by je táhly vpřed.“

U Koldové však pracovní nasazení nepovolilo ani po narození syna, kterému nyní nejsou ani dva roky. Stačí jen pár minut při vybalování světla z krabice a všichni ve fotografickém ateliéru vědí, že za onou přísností stojí jen upřímnost, a namísto ostrými slovy nešetří designérka černým humorem. Během jedenapůlhodinového fotografování ji ani na chvíli nepřejde dobrá nálada. Fotí se s modrým svítidlem z řady Lightline. Když asistent čistí modrý cylindr, pečlivě sleduje každý jeho pohyb. Neopatrné strčení do skla a jeho zakymácení u ní způsobí hlasitý úlek, následovaný zvonivým smíchem.

Výběr z prací designérky Lucie Koldové

Za úspěchem ženy hledej muže... v případě Koldové byl její výstup rychlý: po absolvování pražské UMPRUM ji na své přednášce v Praze oslovil světoznámý designér Arik Lévy a pozval ji do svého pařížského ateliéru. Vzpomínky Koldové na čas strávený ve Francii však nejsou příjemné čtení. Promítá se do něj osamělost mladého člověka v cizí kultuře a velká dřina. I dnes mluví o zkušenostech v Paříži velmi stroze. „Bylo to velmi inspirativní,“ říká s vážnou tváří. „A zároveň náročné. Ze školy jsem skočila do jiného světa, na který jsem nebyla připravená. Neuměla jsem jazyk, neuměla jsem si představit, jak moc to pro mě bude odcizující. Jsem přímý člověk a Francouzi jsou všechno, jenom ne přímí. Pracovat s lidmi, kteří jsou do jisté míry povrchní a uzavření, pro mě bylo nejnáročnější.“

Následovalo otevření vlastního ateliéru v Paříži i práce v páru s designérem Danem Yettem. Dnes má Koldová základnu v Praze a kvůli pracovním zakázkám létá po světě. Od roku 2014 funguje jako art directorka tuzemské sklářské firmy Brokis specializující se na interiérové osvětlení. Z jejího pera pochází na 90 procent kolekcí.

„Sklo je velká výzva. Můžete s ním dosáhnout prakticky čehokoli,“ říká o svém oblíbeném materiálu, kterému se nejvíce věnuje, byť ho nikdy nevystudovala. Její nejproslulejší kolekcí jsou světla Muffins z roku 2011 pro firmu Brokis, u kterých Koldová pracovala se sklem vůbec poprvé. Velké skleněné cylindry upevněné v dřevěném podstavci se dočkaly světového ohlasu – a jak už se u úspěšných věcí stává, i kopií. „Když se nám povedla kolekce Muffins a tři kolekce po sobě sklidily velký úspěch, brala jsem to jako znamení. O sklu jsem nic nevěděla, ale něco se sakra povedlo. Řekla jsem si, že to je moje cesta.“

Samotné povídání o přeměně skla v objekt se v podání Koldové stává vzrušujícím zážitkem. Jiskří jí oči, gestikuluje, popisuje svou přítomnost ve sklárně a spolupráci se skláři na výsledném produktu. „Navrhovala jsem teď novou kolekci na mezinárodní výstavu světel Euroluce a jsem z toho nervózní. Když slyším, že už se nové světlo rodí, tak i den zapomenu jíst, nespím, v noci se budím, mám nervy, zda se to povede. Je to takový... chvějivý. Bude to sedět? Nepopraská to? Co když to bude moc tenký?“ Nevypadá však, že by ji probdělé noci a prázdný žaludek trápily. Naopak se zdá, že určitou dávku stresu k práci potřebuje.

K nejoblíbenějším produktům Koldové však trendy světla nepatří. „Možná proto, že jsou tak oblíbená u všech ostatních. Přišlo to úplně přirozeně. Řekla jsem si, že jsem nikdy neviděla malé bochánky ukotvené ve dřevě a že by to mohlo být příjemné,“ krčí rameny Koldová u popisu, jak se oblíbená světla zrodila. Namísto Muffins jmenuje mezi oblíbenými kolekcemi Balloons, stojící svítidla ve tvaru horkovzdušných balonů, nebo návrh Mona, stínidlo ve tvaru zvonu propíchnuté světelným zdrojem.

Její věrností sklu podle všeho nemůže otřást ani moderní trend 3D tisku, s nímž laškují současní designéři. „Vážím si lidské práce. Mám ráda nadčasovost a hodnotu, kterou věci díky ní mají. I s jejími defekty,“ vzpomíná na své oblíbené sklárny. „Pak vidím 3D tisk – zmáčknete tlačítko a hned vám to vyleze. Ano, je to něco, co nám rozšiřuje možnosti, ale zároveň lidskou práci znehodnocuje. Použila bych ho jen v případě, kde by lidská práce byla nezaplatitelná nebo nemožná. A jestli někdo vytiskne sklo, tak to bych se na to podívala,“ zasměje se.

Humor na poličku

Nové materiály nezajímají ani designéra Jakuba Berdycha. „Na můj vkus je to trochu pop,“ říká o zprofanovaném tématu 3D tiskáren. Stejně jako u mnoha českých designérů je i Berdychovým oblíbeným materiálem sklo.

Na policích jeho obchodu Qubus v uličce pražského Starého Města stojí plastový kýbl s ušima Mickeyho Mouse, záměrně zdeformované broušené vázy s napínáky nebo lahev se zátkou ve tvaru stařecké hole. „Mám trochu strach, aby se z toho nestala karikatura. Abych nebyl jako Dikobraz nebo Trnky Brnky, až se na to později zpětně podívám,“ směje se autor vystavených objektů. „Ale asi je to o tom, jaký člověk je. Já jsem dost nad věcí a leccos svým způsobem ignoruji,“ říká Berdych, usazený na žluté židli ve svém designovém obchodě. Nabízí mi bílou židli s křížem vyříznutým v opěradle. Další její kopie slouží k bohoslužbám v chodovickém kostele.

Jakub Berdych u svých prací v Mikulově.

Právě interiér svatého Bartoloměje v malé podkrkonošské obci znamenal pro studio Qubus designérů Jakuba Berdycha a Maxima Velčovského v roce 2006 průlom, o fotografování v kostelíku je žádala významná zahraniční média věnující se architektuře a designu. Do zakonzervovaných zdí tehdy designéři namísto dřevěných lavic umístili řady bílých židlí Panton Junior od společnosti Vitra, kterým do opěradel vyřízli křížky. Nad sedacím nábytkem, jenž svým tvarem připomíná modlící se postavy, visí Berdychovy křišťálové lustry Empress, které dnes vyrábí společnost Lasvit. Jeho jednotlivá hustě zavěšená cingrlátka jsou jen hrubě opracovaná.

V každém Berdychově výrobku se projevuje jeho původní vzdělání – sochařina. V jeho portfoliu tak lze najít produkty, jež ve skutečnosti nefungují a jsou, jak sám jejich tvůrce říká, „spíše poličku“. Tak je tomu například u broušené vázy z kolekce Proměna, jež namísto aby stála, roztekle leží. Pugét čerstvých květin si tak do ní zákazník zřejmě nedá.

Dnes je Berdych kromě jiného autorem filmové ceny Český lev a jeho kolekce Hände Hoch! – skládající se z porcelánových paží, jež tvoří svícen, zrcadlo a talíř – byla letos nominována na ocenění Czech Grand Design v kategorii Designér roku. Jeho produkty lze najít v londýnské galerii Mint nebo newyorské Moss Gallery.

Stejně jako jeho výrobky na hranici mezi produktovým designem a skulpturami působí i sám autor. Někdy lze jen odhadovat, kdy mluví vážně a kdy mu za transparentními brýlemi v očích jiskří nadsázka a projevuje se jeho averze k trendům a módním záležitostem. „Pracuji teď na projektu – designérovi. Vymyslíme mu ideální jméno a zemi. Teď zrovna frčí Dánsko, takže to možná bude Dán. Vymyslíme mu produkty, a možná je budeme i prodávat. Uděláme mu i to PR,“ odkazuje na mou otázku, co je podle něj devízou dobrého designéra. Jmenuje právě dobrý marketing a vztahy s veřejností. „Ať otevřete jakýkoli web nebo časopis, jsou si ty věci hrozně podobný. A těch obrázků je tolik, že designéři vyrábí tu samou věc v jiných mutacích,“ stěžuje si.

Soška pro České lvy prošla značnou proměnou.

Během povídání působí Berdych unaveně nejen ze současných trendů, ale i společnosti obecně. V rozhovoru několikrát stočí řeč na konzum, rozšiřující se obchodní centra („nákupáky“) a na otázku, proč Češi nejsou ochotni investovat do designu, odpoví se smíchem: „Lidi tady nemají příliš odvahu, to je na téhle zemi vidět od začátku až do konce, že to je připosraný až za uši. Jsme trochu retardovaní po zásahu předešlých režimů. To je celý.“

O zdrojích své inspirace mluví Berdych se smíchem: „Moc nesleduji, co se v designu děje, abych nechytil nějakou dřevěnou nákazu nebo něco takového. Hlavně už je to trochu nudný, stejný a uniformní. Obecně to koresponduje s tím, jací jsme jako společnost – všichni jedí zdravě, bojují s konzumem, ale vlastně je to pořád stejný.“ Nakonec se mu podaří k tématu inspirace vrátit a přizná se, že pro jeho tvorbu jsou zásadní návštěvy skláren, přítomnost při samotném procesu i čtení poezie.

Během fotografování Berdych projevuje náklonnost ke starému designu. Mezi řečí několikrát zmíní sympatie k seriálu České televize Svět pod hlavou, jehož děj se odehrává v 80. letech. Zmíní i zálibu ve sbírání starých produktů od hraček přes obrazy až po kuchyňské linky. Pro někoho haraburdí, pro Berdycha sběratelské podivnosti, kterých má plné dva ateliéry za Prahou. Jen s onou divnou kuchyní prý neví, co si počne, možná ji nakonec také vyhodí...

Prodej designu na českém trhu vidí skepticky: „Je tu malá kupní síla, našimi klienty jsou často turisté. Pořád ale nevyrábíme v Číně, takže budeme vždy dražší než Kika nebo IKEA. Se skleničkou za 19 korun nedokážeme soutěžit, i kdybychom se rozkrájeli.“ Kromě zahraničních turistů do designového obchodu rádi vcházejí i fanoušci designu nebo sběratelé, kteří si právě přišli pro porcelánovou holínku potištěnou modrým vzorem granátového jablka. Dílo Maxima Velčovského v hodnotě přes sedm tisíc korun zapadne do jejich sbírky cibulákového porcelána nu. „Když se začala holínka vyrábět, kroutili v porcelánce hlavou a říkali, že to dělat nebudou. Slýchávali jsme názory, že je to hovadina, návštěvníci obchodu říkali – tolik peněz za takovou blbost? Vždycky mám pocit, že čas těch věcí teprve přijde. Že si musí většina lidí počkat, než jim to zřejmě média naporcují a než pochopí, že je to ono.“

Vykořeněná estetika

S negativním přístupem u tuzemských zákazníků se setkává i designér Jan Plecháč. Ve svém ateliéru na pražských Vinohradech ukazuje na konferenční stolky ve tvaru rozpůlených koulí a zrcadlových desek: „U nás nemáme snad jediného českého klienta, který by si takovou věc koupil. Byť třeba v Londýně se tyhle stolky prodávají perfektně.“

Plecháč je jedním z českých designérů, jehož výrobky končí v domácnostech mimo Česko. Hvězdnou kariéru pro jeho studio, jež sdílí s kolegou Henrym Wielgusem, odstartovala diplomová práce: sada nábytku – židlí, křesel i stolků – z drátěných konstrukcí a názvem Icons. Dvojici vynesla nejen ocenění Czech Grand Design v kategorii Objev roku, ale především cestu do milánské galerie Giulia Cappelliniho. Hvězda obou designérů stoupala směrem Londýn, kde vystavili kolekci svítidel Neverending Glory a systém skládacích polic, jež nyní vyrábí dánská nábytkářská firma Menu.

Jan Plecháč a Henry Wielgus tvoří tvůrčí tým od roku 2012.

„Najednou to všechno mělo grády. Najednou to začalo mít kontury západních designérů,“ vzpomíná Plecháč. Jeho vinohradské studio je na umělce nevídaně uklizené. Kromě slavných světel pro Lasvit a polic Menu tu mezi dvěma velkými stoly lze najít ještě pozinkované skříně Zinc Cabinets. Nejvíce se však Plecháč rozveselí, když vypráví o produktech navržených s chytrým „flat packagingem“, tedy takových, jež lze rozebrat a přepravit v tenkých krabicích. Zářivě oranžový kulatý stolek je tak možné rozdělit na skleněnou desku a zubatý plech.

Jednoduchá police, kterou lze vídat v zahraničních časopisech se skandinávskými interiéry, má rovněž prvky stavebnice. Její cena se pohybuje kolem sta tisíc korun. Trubky lze rozložit a smontovat do několika kusů policových systémů nebo vynechat patra a nechat přes ně pnout vysoké květiny.

Při srovnání systému „postav si sám“ s filozofií IKEA se však Plecháč rázně ohradí. Přiznává ušetření nákladů na dopravu a přenesení práce na zákazníka. Švédskému řetězci však vyčítá, že jeho výrobky postrádají nadčasovost. Spotřebitelé pak mají tendenci je obměňovat v krátkých periodách. „Nechci říkat, že má smysl lpět na věcech, ale když už do něčeho investujete, tak je dobré k tomu mít nějaký respekt. A respekt si věc zachová tak, že je nadčasová. V IKEA tohle nefunguje.“

O vytváření vztahu k věcem designér s plnovousem mluví během našeho setkání často. Design vnímá jako prostředek zušlechťování, jak estetikou, tak i funkcí, a zpříjemnění denního života. V otázce, jak se daří zušlechťovat české domácnosti, je mnohem skeptičtější. Odvolává se na vykořenění estetických hodnot kvůli době komunismu a podává příklad na své tak oblíbené Skandinávii: „Dáni jsou kvůli počasí zvyklí trávit více času doma, proto chtějí mít domov útulný. Volí hezké materiály, nikoli plasty, a mnohem více dřeva. Jsou esteticky vycvičení, protože se už od útlého dětství obklopují příjemnými věcmi.“

Houpačka od dua Jan Plecháč & Henry Wielgus.

Jedinému odvětví produktového designu, kterému se dnes u nás daří, je podle něj sklo, o němž mluví jako o fenoménu českého designu. O tom, že se v Česku nacházejí kvalitní skláři, podle Plecháče vědí designéři z celého světa. Osobně se s nimi ve sklárnách potkával, třeba když tvořil skleněné lustry pro společnost Lasvit ve tvaru obřích bublin, jež jako by formou okopírovaly staré křišťálové lustry.

Vyfouknutí rozměrné světelné plastiky, která je „těžší, než se zdá“, nepovažuje Plecháč za jednu z nejtěžších disciplín návrhářského umu. Za ni naopak považuje židli. „Byly jich už navrženy miliardy,“ říká a na protiargument, že stejný počet bychom mohli napočítat i u váz nebo světel, oponuje. „Když navrhujeme světla, vždy se snažíme dělat emotivní záležitosti a jedná se tak trochu o skleněnou plastiku. Kdežto židle musí být opravdu funkční, vydržet desetitisíce sednutí, ohnutí, houpání. Však to vidíte sama,“ směje se na mě, když se houpu na židli Tip Ton od designérů Barbera a Orgerbyho. V roce 2011 ji duo designérů navrhlo pro švýcarskou společnost Vitra. Jednoduchá plastovka ukrývá vtip v podobě nohou, které člověku dovolí se zhoupnout, ale jen dopředu.

V seznamu Plecháčových realizací lze najít kromě produktů i instalace pro známé značky jako Lee nebo Heineken. U příležitosti posledního ročníku festivalu Designblok vytvořil pro Nespresso expozici v podobě obrovského kopce kávy, jenž se zdánlivě sypal z jedné kávové kapsle. Aktuálně má Plecháč v diáři výrobky pro londýnský obchod Mint nebo milánskou galerii Rossany Orlandi, interiér vinárny, nábytek pro korejskou firmu či speciální projekt pro italské noviny.

Automobilový univerzál

Prací pro zahraniční klienty se živí také čeští designéři v automobilovém průmyslu a velmi zdatně s nimi na tomto poli „válčí“ i designéři slovenští. Aktuální dění v tomto ohledu přineslo jeden zářný příklad: slovenský designér Jozef Kabaň vyrostl v mladobolesavské automobilce Škoda ve hvězdu světového formátu. A tak po něm sáhlo německé BMW, které zrovna hledalo nového šéfa designu.

Jozef Kabaň odchází ze Škodovky do BMW.

Takový úspěch nečeká každého, nadějní čeští a slovenští automobiloví designéři jsou ale rozeseti po celém světě. Snad jako by se snažili odčinit křivdu, že výtečnou českou karosářskou školu v podstatě zlikvidovali komunisté, tvoří teď Češi a Slováci auta i u těch nejrespektovanějších, nejmasovějších nebo naopak nejluxusnějších značek. Pro Toyotu ve Francii pracuje Jaromír Čech, v koncernu VW je hned několik českých a slovenských designérů: v Šanghaji u FAWVW například Jana Bonková, v Evropě u VW Jan Tuček nebo Pavol Sajták. V Británii pracoval pro McLaren Michal Vlček, jenž teď působí ve firmě geniálního konstruktéra Gordona Murrayho.

Opravdovým univerzálem je pak Michal Kačmár, který nedávno v Praze českým novinářům představoval novou generaci terénního vozu Land Rover Discovery, na jehož designu v Británii před lety pracoval. Teď už u prémiové značky není – poté, co k ní přišel ze „štací“ ve Volkswagenu a u Ital Designu, zase odešel do Hyundai a nakonec před doslova několika týdny na volnou nohu. „Doufám, že co nejdéle,“ směje se při odpovědi na otázku, jak dlouho se budeme u značek, ve kterých již nepůsobí, setkávat s výsledky jeho práce. „Discovery bylo první z několika nových aut, která teprve na trh přijdou,“ chlubí se.

Designérka Lucie Koldová naposledy navrhovala kolekci šperků Mooyyy.
Výběr z prací designérky Lucie Koldové

U Hyundai se například podílel na vzhledu nové generace modelu i30, která také teprve vstupuje na trh. Při povídání v Jízdárně Pražského hradu působí trochu tajemně a neustále zamyšleně, což bude možná i jeho širokým záběrem v automobilovém světě: „Někdy pracujete na celku exteriéru auta, jindy se věnujete detailům. Během své práce u Land Roveru jsem také přešel z práce na designu interiéru do týmu pro exteriér.“ To, čemu se chce konkrétně designér věnovat, je podle něj jen a jen na jeho osobním přístupu. „Řada kolegů a kamarádů se věnuje například jen interiéru a ničemu jinému, jsou úzce specializovaní a na exteriéru třeba nikdy nepracovali. Já jsem trochu volnomyšlenkář a chci neustále zkoušet nové věci, takže nemám problém pracovat na interiéru a další týden na exteriéru,“ popisuje nálady designérů.

Ti v automobilovém světě jsou navíc často ve své kreativitě svázáni a v podstatě nemohou tvořit přímo z čistého listu papíru. „Musíte respektovat filozofii dané firmy.

Šéfdesignér určuje, jakým směrem se mají auta značky ubírat, a tým designérů tuto vizi následuje,“ popisuje, jak plní tým v automobilce určité zadání. Kreativní práce v automobilkách je tak zároveň v mnohém svazující, k tomu se samozřejmě přidávají i technická omezení a také nutnost dbát na výrobní náklady. Striktní zadání ale nemůže existovat ani v těchto případech. „Někdy stačí velmi malé impulzy, například šéfdesignér určí, jakou konkrétní linku chce na autě mít,“ přibližuje Kačmár, z čeho při své práci vychází.

Vzhledem k určité svázanosti prostředí automobilek tak není divu, že řada špičaž kových designérů nakonec touží po jediném – postavit se na vlastní nohy. Tento postup není cizí ani těm největším designérským esům, v minulosti například ze světa automobilek do vlastních firem odešla taková esa jako Chris Bangle nebo třeba Henrik Fisker. A Kačmár je v tomto následuje: před několika týdny vznikl v Mladé Boleslavi jeho ateliér Ferat Design Lab. To proto, aby to měl blízko k automobilovému průmyslu, pro který samozřejmě hodlá nadále pracovat. Ale nechce se věnovat jen práci pro něj.

„Chci do reality dovést některé své nápady, jako třeba projekt Dynamic Crystals, což jsou vozidla poháněná lidskou silou,“ chlubí se. Nápad, který vznikl trochu jako ironická reakce na aktuální trend ekologických vozidel za každou cenu, by se mohl nakonec přeměnit i v reálný produkt. První výsledek chce Kačmár prezentovat letos v listopadu na výstavě Designblok. A protože je jeho vzorem slavný Giorgetto Giugiaro, v podstatě se nechce zastavit před ničím: „On navrhl například i těstoviny.

Designér Škody Auto Jozef Kabaň představuje třetí generaci modelu Octavia.

To je fascinující, není to vůbec jednoduché, musíte pochopit, jak vlastně takové jídlo funguje. I já bych rád přijímal podobné výzvy.“ Ale budoucnost pro něj i nadále bude hlavně automobilová. Už sní o tom, jak by mohl změnit některé zažité principy v automobilovém světě díky novým technologiím. „Autonomní řízení i nové pohony jsou věci, které mohou automobilový svět zcela změnit.

Možná jsou dnešní auta těmi posledními, která vypadají jako auta. Z aut začnou mizet i takové prvky, jako je volant. A kdo ví, třeba jednou nebudou mít ani kola,“ uzavírá na téma boření konvencí.

Článek vyšel v magazínu Index.

Luděk Vokáč, Karolína Krupková
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz