Ó, nikoliv. Nic takového nemůže selhat ani skončit. Barevná a mnohotvárná společnost je ve většině evropských zemí realitou. Co selhalo a co byli nuceni přiznat Angela Merkelová, David Cameron i Nicolas Sarkozy, je multikulturalismus jako státní ideologická doktrína.
Čtěte více |
Doktrína, která podporuje kulturní odlišnost a pro niž je pojem asimilace zakázaný a integrace nevhodný. Výsledkem krásného evropského snu jsou statisícové skupiny přistěhovalců, kteří neumějí a nechtějí znát jazyk země, v níž žijí a jejíž dávky pobírají. Jen v Německu jich je půldruhého milionu.
Jsme zemí nadmíru stejnorodou. Mešity máme jen dvě a téměř si jich nevšimnete: jejich architektura se "nesmí lišit od okolní zástavby". Jediný náznak cizí kultury přichází z Asie – a míru naší vstřícnosti krásně dokumentují dva obrněné transportéry, které svého času nechal před tržnici SAPA přivézt ministr vnitra.
Ani rozličná "multikulturní centra" nepropagují ideový multikulturalismus, jak jej známe třeba ze Švédska, ale jde spíše o zařízení podporující méně škobrtavou integraci.
A tak řekněme zcela klidně: náš přístup k žadatelům o azyl je občas ostudný až ponižující (vzpomínáte na falometrii?), ale ve svých důsledcích mnohem funkčnější než rozdávání podpor lidem, kteří nemají žádnou chuť sdílet s námi náš jazyk a naše pravidla.
