Autor s takřka neuvěřitelným štěstím sehnal fotografie všech svědků, kteří přesně před třiašedesáti lety viděli v Číhošťském kostele hýbající se půldruhametrový kříž. Dílo vyšlo doslova před pár týdny a už následoval jeden dotisk, druhý dotisk, třetí dotisk...
Jako by se české země, posmívající se po dlouhá desetiletí všemu „vertikálnímu“ a odmítající patos ve všech podobách, jednou za čas potřebovaly vzepnout, dojmout, aby zas na desetiletí upadly do ironické letargie.
ČTĚTE TAKÉ |
„Nevím, zda vím, co je to zázrak,“ řekl Václav Havel, jeden z nositelů těchto mimořádných vzepnutí, když – pouhých šest měsíců poté, co byl zatýkán jako nepřítel státu – vítal coby prezident republiky papeže Jana Pavla II. Papeže, kterého v tu chvíli rádi viděli i lidé, řekněme, značně nekatolického přesvědčení.
Mimořádní lidé přestupující hranice – stejně jako Josef Toufar. Miloš Doležal o něm v rozhovoru říká: „Byl to otevřený člověk, který svým mužným vystupováním i vtipností překračoval církevní ghetto.“
Podle všeho kniha, kterou pražští nakladatelé zavrhli, „z církevního ghetta“ vystoupila také. Ostatně, i Josef Škvorecký končí svůj slavný Mirákl těmito slovy: – „A jak to tedy chceš vysvětlit?“ – „Docela prostě.“ I můj starý přítel se ušklíbl, dokonaleji než já.
„Byl to zázrak.“
