Kapela je hladové zvíře, říká Marek Eben. S bratry hraje už 30 let

LN: Jak s odstupem času vzpomínáte na začátky kapely?
Ono to vzniklo tak nějak organicky. Já jsem vždycky toužil po tom, mít kapelu. Začal jsem u Jirky Hoška v kapele Wyjou, jako pianista. A jsem Jirkovi vděčný, protože dost pochybuju, že bych bez téhle průpravy měl odvahu začít něco vlastního. Pak jsem měl takový mezistupeň, kapelu, kde už hrál Kryštof, zkusili jsme některé moje věci, ale bylo nás moc a organizačně to bylo obtížné. Tak jsme si řekli, že to musíme zjednodušit a začali jsme hrát jen v triu.

LN: Nakolik tyto začátky ovlivnil váš otec, skladatel Petr Eben?
Určitě tím, že nám nebral kuráž. Nevím, jak dalece se mu moje písničky líbily, ale řekl bych, že byl rád, že se v rodině vůbec hraje. On byl vždycky nesmírně tolerantní.

LN: Byli jste v dětství všichni vedeni k hudbě?
Ano, ale jen do té míry, abychom jednou rodičům neřekli – proč jste nás nedali na piano, teď by se nám to hodilo. Takže hudební vzdělání ano, ale snaha vychovat z dětí koncertní umělce určitě ne. Což byla klika, znám celou řadu dětí z hudebních rodin, kterým ambiciozní rodiče znechutili muziku na dlouhá léta.

Kapela Bratři Ebenové slaví třicáté narozeniny

LN: Je zřejmé, že vás k hudbě přivedl váš otec, čemu se věnovala vaše maminka? A jak se dívala na to, že má doma samé muzikanty?
Máma byla zvyklá, její bratr byl Ilja Hurník, takže hudba byla v rodině stejně normální, jako mléko v lednici. A možná, že častěji chybělo to mléko. Máma obětovala svůj život rodině, věnovala se výchově, ale taky měla a má výborný umělecký úsudek. Každý, kdo se potřeboval poradit, šel za ní.

LN: Na webových stránkách vaší kapely se píše, že jste "nejzvláštnější skupina v historii české populární hudby". Podle čeho tak usuzujete? Proč jste tento termín použili?
To není termín, který bychom použili my, napsal to někdo v recenzi, moc bych za to nedal, že to byl Jiří Černý. A je fakt, že byl vždycky problém nás někam zařadit, sám jsem v rozpacích, když se mně na to někdo ptá. Ale není to žádný program, asi je to dáno tím, na čem jsme hudebně vyrostli a člověk ze své kůže nevyleze.

LN: První album jste vydali v roce 1984, druhé ale až o 11 let později. Proč? A proč jste se tehdy spojili také s dalšími hudebníky?
Odjakživa jsme měli chuť hrát ve více lidech, protože to trio vás přece jen trochu limituje. Já taky nejsem žádný pěvec. Kdybych zpíval jako Dan Bárta, asi by trio stačilo, ale takhle jsem rád, že je to pestřejší a taky je to ve více lidech větší zábava. A pokud jde o tu pauzu, taky to vyšlo přirozenou cestou, nejdřív byl David studovat v Paříži, pak Kryštof na stáži v Anglii, takže nebylo tak snadné se dát dohromady. Ale ty pauzy nevadí, my nejsme kapela, která by mohla vydávat album každý rok.

LN: Měli jste někdy chuť s kapelou skoncovat?
Když přišel listopad 89, vyprázdnila se hlediště divadel i koncertní sály, protože se lidi přirozeně zajímali o jiné věci. A nám se zdálo, že ta folková vlna už se trochu převalila a že by neškodilo dát si pauzu a počkat, jak se život vyvine. Nakonec pauza trvala 12 let, ale uteklo to jako nic.

LN: Na co, na jaké období nebo konkrétní koncert, událost, z celého třicetiletého fungování vaší kapely nejraději vzpomínáte?
Z té staré doby určitě na první Porty, kde jsme hráli v triu. To byl takový závan svobody a lidi byli nadšení, že slyší trochu jinou muziku. A taky se objevila spousta nových lidí, na Portě jsem slyšel poprvé Karla Plíhala, Jarka Nohavicu, Nerez, Slávka Janouška, to byla nesmírně silná generace. A pokud jde o tu sestavu, ve které hrajeme teď, tedy s Pavlem Skálou, Jirkou Veselým, Jirkou Zelenkou a Jaromírem Honzákem, to je pro nás velké potěšení. Vlastně jsem nečekal, že by s námi chtěli koncertovat, točili jsme desku a kluci z Etc. navrhli, že když už jsme to nazkoušeli, mohli bychom si to zahrát i naživo. To byla nabídka, která se neodmítá.

LN: Jste bratři, což musí přinášet v koncertování a hraní mnohé výhody, ale nepochybně také nevýhody - dokážete je popsat?
Nedokážu. Ale určitě nějaké budou, i když nám to přijde úplně normální, víte, my se známe už opravdu dlouho.

V rámci 30. narozenin koncertujete po celé republice, 24. července vystoupíte také v Praze na Střeleckém ostrově. Na co se zde vaši fanoušci mohou těšit? A jak se při venkovních vystoupeních vypořádáváte s případnou nepřízní počasí?
Těšit se mohou na kombinaci úplně starých věcí, které jsme nehráli léta, a taky úplně nových, které budou na desce, co právě točíme. Počasí? No, snad bude hezky, protože když není, trpíme všichni. Kapela je sice pod střechou, ale o to víc je mi líto lidí, na které prší. A taky se v dešti nebo v zimě hůř hraje, protože dechové nástroje jsou háklivé na ladění.

LN: Na podzim chystáte novou desku. Jaká bude? Jak dlouho jste ji připravovali?
U nás to je tak, že materiál vzniká průběžně. Kapela je takové hladové zvíře, které potřebuje potravu, když hrajete stejný repertoár, začne to muzikanty dřív nebo později nudit. Takže se snažím tu a tam nosit nějaké nové písničky a když jich je dost, jdeme do studia. Ale píšu pomalu, proto ty pauzy.

LN: Proč se ji chystáte vydat také na vinylu?
Chceme to zkusit, jednak jsme na vinylu vyrostli, potom se množí řady těch, kdo si zase vinyly kupují a protože točíme na analog, tedy do pásku, žádný digitál, je to ideální pro vinyl. Teda – kluci to říkají, já tomu nerozumím, ale poslouchám.

LN: Pozvali jste i na tuto desku nějaké hosty?
Asi nejdůležitější host bude desku míchat, Phil Brown, britská legenda, který pracoval s Led Zeppelin, Rolling Stones nebo s Catem Stevensem. A teď na stará kolena chytne Ebeny. Jemu to portfolio asi moc nevylepší, ale my si to moc považujeme.