LN Při bližším pohledu ale germanistika a rock’n’roll nejsou obory zas tak protichůdné, není-liž pravda...
Já bych o nějaké rozpolcenosti vůbec nemluvil. Spíš to bylo přepínání režimů na denní a noční. Ale tak to má mnoho lidí. Po odehrané seriózní roli někde v práci se převlékají třeba do kůže, a stávají se z nich drsní motorkáři, nebo do maskáčů jako rybáři či si oblékají dresy jako sportovci. To bylo podobné, jako když jsme chodili jednou týdně na vojenskou katedru do Motola, kde jsme se ráno převlékli do „jehličkových“ maskáčů a hráli si tam na vojáky. Takže jsem to měl jasné: škola je povinnost, po práci svoboda a legrace – rock’n’roll. Ovšem, jak jsem velice brzy zjistil, i rock and roll je pěkně tvrdá práce.
LN Jen bych pro jistotu doplnil, že na tu vojnu jsme nechodili ani trochu dobrovolně... Jak se ten mladý muž za tu dobu změnil?
Psychicky dospěl a fyzicky zestárnul o dvacet let, ale jinak snad nijak. Na Rolling Stones nebo na Iggy Popovi je vidět, že rock’n’roll prostě v člověku udrží mladého ducha. A když dnes slyším nějakou dobrou mladou kapelu, jako jsou Arctic Monkeys, Editors nebo The Jet, rozproudí se mi v žilách krev, stejně jako když jsem ve dvaceti poslouchal Led Zeppelin nebo The Cure. Je to asi hodně podobné jako sběratelská nebo erotická posedlost. Když vás něco vzrušuje, tak vás to vzrušuje pořád.
LN Chystáte na 8. prosince do pražského klubu Vltavská jakýsi extra koncert. Pokud vím, nebude jen vánoční, ale bilanční. Všichni buď bilancují nebo končí kariéru.
Loni, když náhle umřel Petr Muk, tak ve mně slušně hrklo – byli jsme totiž stejný ročník! Vzpomněl jsem si, jak jsme se poprvé setkali na Rockfestu 1987, kde jsme vystupovali s původní Tichou dohodou ještě bez Blanky a on s Oceánem, což nastartovalo jeho kariéru. Vytáhl jsem krabici se starými fotkami a hledal vzpomínky na tu dobu. A našel jsem i úplně první foto Tiché dohody ještě se spoluzakladatelem bubeníkem Jirkou Šimečkem z roku 1986. Když jsem si uvědomil, že to letos bude čtvrt století od našeho založení, rozhodl jsem se, že musíme něco udělat. Pozval jsem všechny bývalé spoluhráče, kluky z první sestavy a chceme na Vltavské předvést skutečně průřez celou historií.
LN A jak se vlastně Tichá dohoda vyvíjela?
V tom roce 1986 jsme učinili pokus – jako ostatně mnoho mladých mužů po celém světě – založit české Beatles, respektive naším tehdejším předobrazem či vzorem byli U2. Jenže to nedopadlo. Byla to pro mě tehdy strašná rána a já nějakou dobu neměl vůbec žádnou chuť do další práce. Pak jsem naštěstí potkal Blanku Šrůmovou, díky níž jsem se znovu postavil na nohy, a druhá kariéra Tiché dohody s ní zafungovala. Od postnovoromantického kytarového popu, který odezněl na CD Chci přežít, jsme se dostali přes písničkářský indie sound Underpopu k hutnějším a alternativně náročnějším kompozicím na albech „untitled“ a La Décadance. Zásadní pro náš vývoj byl příchod grunge, jeho návrat ke kořenům hudby 70. let a obnovení kultu The Doors, který nás přivedl k psychedelickým experimentům. Tichou dohodou za těch 25 let prošla řádka hudebníků a každá sestava měla svoje pozitivní specifika a přínos pro naši tvorbu a výraz. Nadělal jsem si tou cestou asi i hodně nepřátel, ale nelituji toho. I dnes podepíšu každou notu, kterou jsme na našich CD i při koncertech položili.
LN Měl jste někdy pocit, že jste módní kapelou?
Vůbec ne! Vždycky jsem se snažil být nadčasový, ale lépe řečeno nečasový, out of time. Čerpal jsem z hudby 60. a 70. let, což asi málokdo ve zmatku 90. let dekódoval. Až dnes lidé objevují např. na Underpopu „dirty“ tóny bluesové pentatoniky, kterou mám díky vyrůstání na hudbě Led Zeppelin, Neilu Youngovi a Creedence Clearwater Revival v krvi. Přitom jsem se ale snažil, aby hudba byla aktuální a komunikovala se současným prostředím. Je to takový přístup jako chytrá horákyně – být aktuální a přitom nadčasový. Jak a jestli se nám to povedlo, to ukáže čas. Možná proto lze říct, že jsme v určitém období své kariéry byli módní kapela.
LN A měl jste naopak někdy stavy, že jste se přežili?
Ne, to ne. Ale může se to stát. Pamatuji si, že jsem byl v roce 1990 u kamaráda, který měl tehdy ještě LP The Doors, a já si říkal: „Ty vole, Doors? Kdo to ještě může dneska poslouchat?! To je strašně nemoderní sound!“ Za pět let jsme pod vlivem filmu o Doors začali hrát Roadhouse Blues a hrajeme ho dodnes! Zazní určitě i na Vltavské a jako host by v něm měl zahrát kytarový guru Michal Pavlíček.
LN Ty jsi vždy dost dbal na technologie, ale kytaru pořád máš, ne? Z té se stal pro mládež mezitím trochu archaický nástroj, není-liž pravda. Něco jako pro nás třeba klarinet.
Jo, mám jich celkem patnáct. Ale proč by byly dnes kytary de mode, proč by si je mladí kluci pořád kupovali a hráli na ně? Tak jako si pořád kupují třeba housle, klavíry a klarinety… V současné době jsem hodně aktivní na internetu, používám sociální sítě atd. Jinak jsme s mojí kapelou 2Wings, což je Tichá dohoda bez Blanky, a s Ivanem Tatíčkem udělali už v roce 2008 první český blu-ray disk. Bohužel tahle technologie se asi příliš neujala…
LN Existuje v Tiché dohodě nějaká dohoda ve věci její existence či udržování při životě?
Ne. My prostě jsme. Žádnej kalkul ani plán. V přeneseném smyslu nikdo neví, co bude zítra.
