Oba vehikly, auto i klouček, se sobě mírným obloukem vyhnou, ale právě při setkání propuká v klukovi furiantský vzdor, pýcha a zvláště vědomí práva, jež je svaté v tomto století dopravy, a bojovně křikl do auta: "Půl silnice patří mně!"
Tak vida, říká se sice, že dětem náleží celý svět, ale s tím se děti nemohou nijak holedbat; dnešnímu dítěti, dítěti na bicyklu, náleží něco více: náleží mu přesně půl silnice. A zatímco my jsme se kdysi jako děti musely uhýbat všeho druhu vehiklům až k příkopu, dnešní dítě hájí své právo a křikne: “Půl silnice patří mně!” Dobrá hochu, máš pravdu. Jednou z tebe bude šofér, a pak budeš potřebovat vědomí, že ti patří půl silnice, ale jen půl a ani o krok více. Ale i když snad nebudeš sedět za volantem, bude v pořádku, budeš-li i na jiných cestách hájiti hranice, která dělí tvé právo od práva jiných. Je dost těch, kteří si myslí, že jim patří celý svět; ty snad budeš z těch lepších, kteří budou instinktivně vědět: jen toto patří mně, a to ostatní těm druhým. Pak se sejdeme všichni a nebudeme křížiti své cesty.
Lidové noviny 1. 10. 1933