Jeho hlavní hrdinkou je pětiletá Terezka. Ve školce kamarádí s rozumbradou
Šimonem, má výhrady vůči namyšlené Gábince, ale jinak vede bezstarostný dětský život s maminkou a tatínkem. Dokud to mezi nimi nezačne skřípat. Klíč k neznámé situaci Terezce poskytne pohádka o Červené karkulce, zbylé mezery vyplní Šimonovy teorie o mimozemšťanech. Všechno přece musí dávat nějaký smysl. Kdopak by se vlka bál patří mezi ty výjimečné filmy, které se dokážou přiblížit dětskému vidění světa, aniž by sklouzávaly k infantilitě. Žvatlat a zaplevelovat plátno primitivními gagy umí každý; pochopit, že děti pojímají skutečnost po svém, vyžaduje autora s velkou a specifickou citlivostí. Procházková ji prokázala už v celovečerním debutu Žralok v hlavě, kde se ponořila do mysli mírně retardovaného muže. Teď dokazuje, že nešlo o náhodný úspěch.
Dvojí vidění, jeden svět
Její druhý film ukazuje dětský svět na pozadí dospělého tak, že jeden organicky přechází v druhý. Karkulkou posedlá Terezka nežije v pohádce; pouze oblíbený příběh používá jako rámec, jímž vykládá to, co přesahuje myšlení pětiletého dítěte. Takhle ostatně chápe svět kolem sebe každý člověk, jen používá sofistikovanější „kopyta“.
| Hodnocení LN | |||
| ***** (pět hvězdiček z pěti) Kdopak by se vlka bál ČR 2008 Scénář a režie: Maria Procházková Kamera: Martin Štěpánek Hudba: Jan P. Muchow Hrají: Dorotka Dědková, Jitka Čvančarová, Pavel Řezníček, Martin Hofmann, Jana Krausová, Matouš Kratina a další Distribuce v ČR: Bontonfilm Premiéra: 4. 12. 2008 |
|||
Pomocí pohádky Terezka například dokáže najít ve svém životním příběhu místo pro nevlastního otce. Náhodně zhlédnutý kus „dospěláckého“ filmu o mimozemšťanech, kteří se převtělují do lidí, jí potom pomůže vysvětlit, proč se maminka najednou chová jako cizí: „vyměnili“ ji přece ufoni. Právě obavami, že ke svým rodičům nepatřím, ať už jsem byl adoptovaný, nebo z jiného důvodu, si musí projít snad každé dítě, a film je empatickým způsobem tematizuje.
Na opačném konci spektra se zcela realisticky řeší problémy kalibru milostného trojúhelníku. Roviny pohádky, dětství i dospělosti se přirozeně prolínají: vynikající je například scéna, v níž matka s otcem nechávají Terezku vyhrát v pexesu s obrázky z Karkulky a zároveň nad její hlavou v průhledných narážkách řeší manželskou krizi.
Procházkové autorský záměr našel adekvátní vyjádření ve všech formálních stránkách. Tradičně skvělá hudba Jana P. Muchowa na sebe zbytečně neupozorňuje a zdůrazňuje ladění jednotlivých scén. Kamera Martina Štěpánka se v interiérech drží služebně zpátky, ale ve scénách z pohádkového lesa s vlkem těkáním zvyšuje napětí a ve strhujícím finále je až thrillerová. Sama Procházková, která vystudovala animaci, obraz doplňuje kreslenými prvky, jimiž podtrhuje Terezčinu optiku.
Přestože ve filmu vystupují méně známá jména, všichni hrají na výbornou a pro celek. Dokonce i málo rozvinuté postavy jako intrikující tchyně nebo arogantní expřítel jsou z masa a kostí a nesklouzávají ke karikatuře. Zvláštní uznání si zaslouží představitelé dětských rolí: přirozenost, s níž se pohybují před kamerou, svědčí jak o jejich talentu, tak i o režijních schopnostech Procházkové.
Zatímco americké rodinné filmy většinou jedou po dvou kolejích zároveň a obsahují vtipy zvlášť pro děti a pro dospělé, Kdopak by se vlka bál je z jednoho kusu. Lepší dárek pod stromeček si české rodiny s dětmi nemohly přát.
