Kaurismäkiho Le Havre: Tady se zázraky (ne)dějí

Současné evropské sociální filmy se s oblibou zabývají postavením nelegálních imigrantů i izolací a diskriminací všech dalších „uražených a ponížených“ – menšin, nezaměstnaných, handicapovaných, nemajetných.

Z toho jaksi automaticky vyplývá, že tyto filmy zaujímají vesměs levicové postoje a obviňují z neodpustitelných hříchů střídavě autoritářskou společnost a globální kapitalismus. Ze všeho nejraději pak volí realistickou, dramatickou polohu a deptají diváky scénami plnými utrpení, bezvýchodného zoufalství a ošklivosti. Pokud se tedy chcete v kině „jen“ nezávazně bavit, měli byste se evropskému sociálnímu filmu obloukem vyhnout.

V rámci výjimek potvrzujících pravidlo tomuto trendu vzdoruje režisér Aki Kaurismäki. Nezávislý finský filmař, který letos v dubnu oslaví pětapadesátiny, už téměř třicet let natáčí vesměs velmi zábavné filmy, které lakonicky mísí melancholii a hořký sarkasmus s hluboce humanistickým podtextem.

Kaurismäkiho elegantně stylizovaný svět obývají nejčastěji outsideři. Ti svádějí každodenní pokorný zápas o svou důstojnost se samotnou mašinerií lidské existence, jejíž uspořádání daleko přesahuje nějaký konkrétní politický či ekonomický systém. V posledním Kaurismäkiho filmu Le Havre, který právě přichází do českých kin, v souladu s tím sousedky do nemocnice nechodí těžce nemocné hrdince předčítat Marxův Kapitál, ale Franze Kafku.

Jde tak o víc než o vtípek ukazující pochybnou hodnotu takových útěšných návštěv. Do světa postarší manželky čističe bot a jejích kamarádek z ulice Kafka dozajista nepatří – ale proč si to vlastně myslíme? Nejsme i my v zajetí schémat, která k příběhu, odehrávajícímu se v chudinské přístavní čtvrti, automaticky přiřazují „typické“, intelektuálně omezené postavy?

Kaurismäki nás tak usvědčuje ze samolibé povýšenosti a své příběhy přitom zbavuje přízemního realismu. Očišťuje je od břemena politiky a v úsporných, černohumorných obrazech dává vyniknout tiché noblese svých mlčenlivých hrdinů. I uražení a ponížení mají totiž – alespoň v jeho filmu – právo na uctivé zacházení.

Hrdinové filmu Le Havre jsou přesvědčeni, že v jejich čtvrti se zázraky nedějí. To ovšem neznamená, že se v rámci tohoto svérázného vyprávění nějaký ten zázrak nemůže odehrát. V Kaurismäkiho fikčním světě mohou být takovým zázrakem Kafka, jiskřící temnou energií u lože nemocné ženy, i mlčenlivá loajalita sousedů, kteří se rozhodnou skrýt třináctiletého afrického uprchlíka před imigračními úředníky. Nebo vycizelovaný happy end, který by si tvůrci žádného „normálního“ sociálního filmu netroufli použít.

Záchranná síť souvislostí

Sympatický policejní inspektor Monet v podání Jeana-Pierra Darroussina pak – zcela ve stylu postavy kapitána Renaulta z klasického hollywoodského hitu Casablanca (1942) – narušuje banální mocenské dělení protagonistů na četníky a zloděje. Padouch se naopak generuje z lůna komunity zabydlující stroze romantické uličky přístavní čtvrti: je jím bezejmenný donašeč v podání Jeana-Pierra Léauda (který se objevil už v Kaurismäkiho starších snímcích Najal jsem si vraha a Bohémský život).

Le Havre je tak pohádkou, která si pohrává se sociálními rolemi, aby nakonec postavy sdružila na základě prosté schopnosti konat společně dobro. Jejími diváky v kině ovšem nejspíš nebudou ti, o kterých vypráví: čistič bot, jeho žena i ztracený černý chlapec Idrissa, který v jejich nuzném domku uvízl na cestě za příbuznými do Londýna, by do kina určitě vyrazili spíš na nějakou tu Mission: Impossible.

Kaurismäkiho nový film si své publikum nachází jinde, už proto, že působí tím legitimněji, čím hlubšími kontexty je jeho divák vybavený. S předchozími tituly režisérovy filmografie ho svazuje účast kaurismäkiovských kmenových herců Kati Outinenové (Arletty) či Andrého Wilmse (který part Marcela Marxe před dvaceti lety ztělesnil v Bohémském životě). Většina konotací však pochází z francouzského kulturního prostoru: odtud jsou ležérně vylovena jména většiny postav (např. hrdinčino jméno Arletty odkazuje k herecké hvězdě 30. a 40. let).

Vyprávění (přestože se zjevně odehrává v současnosti) je pak neseno na křídlech vzdušného bezčasí, respektive působí jako jakýsi univerzální časoprostor odkazující k dílům režisérských klasiků Reného Clairea a Jeana Renoira. Role lékaře v nemocnici se symbolicky ujal třiaosmdesátiletý režisér a herec Pierre Étaix, na jehož vynikající komedie upomíná i mechanismus některých použitých gagů.

Pokud mluvíme o něčem tak ošidném, jako jsou zázraky, je tak Le Havre se svou sítí bezpečných kulturních souvislostí jakýmsi koncentrátem dobra, duchovním anestetikem s účinností litrovky finské vodky. Díky němu se filmoví diváci mohou v agresivně komerčním distribučním prostoru semknout podobně jako sousedi ze zapadlé přístavní uličky v tomto (ne)realistickém filmu.