Odhalení, které odstartovalo vlnu spekulací a emocí, učinil státní úřad. Nebyla to nevládní organizace Post Bellum, nebyl to reportér Respektu, zprávu nezveřejnil ani zvídavý student historie. U těchto všech bych s povděkem vítal, že se zaměřují na pátrání po tragických zákoutích nedávné historie.
Čekal bych, že se napínavý příběh stane součástí Kunderova životopisu, objeví se jako poznámka v antologii české stalinské literatury (vydal ji dávno Antonín Brousek) nebo se stane podkapitolkou knihy Petra Hrubého o českých literátech ve službách marxismu.
Ústav i jeho archiv by měly materiály dávat k dispozici badatelům nebo se jimi do hloubky zabývat, nikoliv je po prvním šokujícím objevu poskytovat novinám.
Kdyby archiváři Národního archivu sami vydali všechny zajímavé dokumenty tiskem, mohli bychom zrušit profesi historiků. Jenže podstata archivářského řemesla vychází z perfektní orientace v archivních materiálech a schopnosti je uspořádat. Profese historika a archiváře jsou proto oddělené a je to tak správně. Archiv má materiály zpřístupňovat a historici mají na jejich základě psát knihy. Neděje se to a v Česku od roku 1989 chybějí syntetické práce o našich nejnovějších dějinách.
Poslední podobná kauza ovládla mediální prostor ve chvíli, kdy ředitel ústavu Pavel Žáček uvedl, že bratři Mašínové chtěli zabít Klementa Gottwalda. Prokazoval to listem papíru z výslechového protokolu člověka, který o podobném záměru s členy skupiny bratří Mašínů nikdy nemluvil. Jen kvůli tomu, že jsou oba bratři naživu, nedostal se podobný nesmysl do učebnic dějepisu. Bratři Mašínové totiž zprávy o podobných plánech jednoznačně popřeli.
Nynější tvrzení státního ústavu, které obletělo svět, vyvrací spolužák aktérů příběhu z roku 1950 Zdeněk Pešat. Obě kauzy mají jedno společné: jejich zveřejnění by ani v případě, že by bylo pravdivé, vůbec nezměnilo pohled na české dějiny. Ani by nepřispělo k jejich analýze, zdokumentování nebo hodnocení minulosti. Z historického hlediska jde o zajímavé kuriozity vytržené z kontextu, které jsou zajímavé pouze publicisticky.
Jedním z důvodů, proč stát zřídil Ústav pro studium totalitních režimů, bylo umožnit rovný přístup k archiváliím všem. Aby se historické dokumenty přestaly využívat v osobním nebo politickém boji jako nástroje diskreditace.
Posledním významnějším případem se stal poslanec Evžen Snítilý, který měl být vydírán během letošní prezidentské volby kvůli své práci pro vojenskou komunistickou kontrarozvědku a jehož svazek unikl neznámo odkud v době, kdy ústav přebíral jeho materiály od ministerstva obrany.
Letošní rozpočet ústavu dosahuje částky téměř dvě stě milionů. V ústavu neexistuje žádný dlouhodobý výzkumný záměr a jeho odborné publikace jsou i po roce veškeré žádné. Do tisku jen občas pronikají katastrofické zprávy o jeho nefunkčnosti.
Morální dilema
Vraťme se ale k definici morality, která se z pohledu státního ústavu zdá těžko zpochybnitelná. Byla to přece Iva Militká, kdo informoval třetí osobu o svém rozhovoru s kurýrem západní rozvědky Miroslavem Dvořáčkem. Byla to neodpustitelná chyba, kterou si Militká právem vyčítá dodnes. Pokud by podobnou chybu udělala během heydrichiády, mohly na to životem doplatit celé rodiny.
Sám Kundera se v kafkovských 50. letech mohl domnívat, že jde o provokaci a že např. Miroslav Dlask je agentem Státní bezpečnosti. (Na stránkách Žáčkova ústavu lze najít osmnáct spolupracovníků StB s příjmením Dlask.) Kundera v té době osobně zodpovídal za pořádek ve studentské koleji. Uplynulo teprve pár měsíců od chvíle, kdy byl za své kritické názory vyhozen z partaje. Mohl stát před nelehkým morálním dilematem: bude obviněn z krytí agenta západní rozvědky, ač byl o jeho přítomnosti předem informován. Stačilo by jen málo, a mohl by se ocitnout v procesu s Dvořáčkem.
Mohl ale Dvořáčka považovat za provokatéra Státní bezpečnosti a před soudem by neskončil Dvořáček, nýbrž pouze Kundera. Ten mohl ale od Dlaska vědět, že o agentu Dvořáčkovi vědí ostatní (Militká a Pešat), což exponenciálně zvyšovalo riziko jakéhokoliv postupu. Jednoznačně určit Kunderovo selhání by šlo, kdyby jej o pomoc požádal přímo Dvořáček, spisovatel by mu ji slíbil, ale ihned šel vše hlásit Státní bezpečnosti. To se ale nestalo.
Z historického pohledu je mnohem podstatnější popsat dějiny Státní bezpečnosti než na předních stránkách zjišťovat, co bylo dříve, zda slepice, nebo vejce. A nevytvářet další mediální bubliny v době, kdy je Žáčkův ústav rok po svém vzniku v krizi, kterou už nejde omlouvat porodními bolestmi.
Čekal bych, že se napínavý příběh stane součástí Kunderova životopisu, objeví se jako poznámka v antologii české stalinské literatury (vydal ji dávno Antonín Brousek) nebo se stane podkapitolkou knihy Petra Hrubého o českých literátech ve službách marxismu.
Ústav i jeho archiv by měly materiály dávat k dispozici badatelům nebo se jimi do hloubky zabývat, nikoliv je po prvním šokujícím objevu poskytovat novinám.
Kdyby archiváři Národního archivu sami vydali všechny zajímavé dokumenty tiskem, mohli bychom zrušit profesi historiků. Jenže podstata archivářského řemesla vychází z perfektní orientace v archivních materiálech a schopnosti je uspořádat. Profese historika a archiváře jsou proto oddělené a je to tak správně. Archiv má materiály zpřístupňovat a historici mají na jejich základě psát knihy. Neděje se to a v Česku od roku 1989 chybějí syntetické práce o našich nejnovějších dějinách.
Poslední podobná kauza ovládla mediální prostor ve chvíli, kdy ředitel ústavu Pavel Žáček uvedl, že bratři Mašínové chtěli zabít Klementa Gottwalda. Prokazoval to listem papíru z výslechového protokolu člověka, který o podobném záměru s členy skupiny bratří Mašínů nikdy nemluvil. Jen kvůli tomu, že jsou oba bratři naživu, nedostal se podobný nesmysl do učebnic dějepisu. Bratři Mašínové totiž zprávy o podobných plánech jednoznačně popřeli.
Nynější tvrzení státního ústavu, které obletělo svět, vyvrací spolužák aktérů příběhu z roku 1950 Zdeněk Pešat. Obě kauzy mají jedno společné: jejich zveřejnění by ani v případě, že by bylo pravdivé, vůbec nezměnilo pohled na české dějiny. Ani by nepřispělo k jejich analýze, zdokumentování nebo hodnocení minulosti. Z historického hlediska jde o zajímavé kuriozity vytržené z kontextu, které jsou zajímavé pouze publicisticky.
Jedním z důvodů, proč stát zřídil Ústav pro studium totalitních režimů, bylo umožnit rovný přístup k archiváliím všem. Aby se historické dokumenty přestaly využívat v osobním nebo politickém boji jako nástroje diskreditace.
Posledním významnějším případem se stal poslanec Evžen Snítilý, který měl být vydírán během letošní prezidentské volby kvůli své práci pro vojenskou komunistickou kontrarozvědku a jehož svazek unikl neznámo odkud v době, kdy ústav přebíral jeho materiály od ministerstva obrany.
Letošní rozpočet ústavu dosahuje částky téměř dvě stě milionů. V ústavu neexistuje žádný dlouhodobý výzkumný záměr a jeho odborné publikace jsou i po roce veškeré žádné. Do tisku jen občas pronikají katastrofické zprávy o jeho nefunkčnosti.
Morální dilema
Vraťme se ale k definici morality, která se z pohledu státního ústavu zdá těžko zpochybnitelná. Byla to přece Iva Militká, kdo informoval třetí osobu o svém rozhovoru s kurýrem západní rozvědky Miroslavem Dvořáčkem. Byla to neodpustitelná chyba, kterou si Militká právem vyčítá dodnes. Pokud by podobnou chybu udělala během heydrichiády, mohly na to životem doplatit celé rodiny.
Sám Kundera se v kafkovských 50. letech mohl domnívat, že jde o provokaci a že např. Miroslav Dlask je agentem Státní bezpečnosti. (Na stránkách Žáčkova ústavu lze najít osmnáct spolupracovníků StB s příjmením Dlask.) Kundera v té době osobně zodpovídal za pořádek ve studentské koleji. Uplynulo teprve pár měsíců od chvíle, kdy byl za své kritické názory vyhozen z partaje. Mohl stát před nelehkým morálním dilematem: bude obviněn z krytí agenta západní rozvědky, ač byl o jeho přítomnosti předem informován. Stačilo by jen málo, a mohl by se ocitnout v procesu s Dvořáčkem.
Mohl ale Dvořáčka považovat za provokatéra Státní bezpečnosti a před soudem by neskončil Dvořáček, nýbrž pouze Kundera. Ten mohl ale od Dlaska vědět, že o agentu Dvořáčkovi vědí ostatní (Militká a Pešat), což exponenciálně zvyšovalo riziko jakéhokoliv postupu. Jednoznačně určit Kunderovo selhání by šlo, kdyby jej o pomoc požádal přímo Dvořáček, spisovatel by mu ji slíbil, ale ihned šel vše hlásit Státní bezpečnosti. To se ale nestalo.
Z historického pohledu je mnohem podstatnější popsat dějiny Státní bezpečnosti než na předních stránkách zjišťovat, co bylo dříve, zda slepice, nebo vejce. A nevytvářet další mediální bubliny v době, kdy je Žáčkův ústav rok po svém vzniku v krizi, kterou už nejde omlouvat porodními bolestmi.
