Lidovky.cz: Proč jste se rozhodla opustit Aleppo?
Od samého začátku jsem se angažovala v protestech proti Asadovu režimu a jako humanitární pracovník jsem se snažila pomáhat obyvatelům Aleppa, od března 2013 jako spolupracovnice Člověka v tísni. V Aleppu jsem strávila polovinu svého života, je to můj domov a odejít jsem z něj nechtěla. Jenže už jsem nemohla dál. Situace v městě je tragická už dlouho, ale od poloviny prosince se výrazně zhoršila. Aleppo decimují barelové bomby, jejich účinky jsou smrtící.
Barelové bombyBarelové bomby tvoří výbušniny napěchované do velkých ropných barelů, které se shazují z vrtulníků. Jejich účelem je plošné zabíjení - tedy způsobit co největší zkázu a zabít co nejvíc lidí. Sudy bývají naplněny trinitrotoluenem (TNT), naftou a kusy oceli a jejich exploze dokáže zničit rozsáhlejší oblast než běžné silné výbušniny. Arzenál syrské armády rozšířily na konci léta 2012, v posledních měsících jsou vládními silami masově shazovány na opozicí ovládané čtvrti Aleppa. |
Lidovky.cz: Jak často na město dopadají?
Každý den, a počítají se na desítky. Například 31. ledna – byl to pátek, ten den si budu pamatovat ještě dlouho – dopadlo na oblast, kde jsem se nacházela, přes patnáct barelových bomb za pouhé dvě hodiny. Barel za barelem, výbuch za výbuchem... Abychom přežili, museli jsme se ukrýt ve vchodu domu, jinde nebylo bezpečno. Nemohli jsme se ani pohnout, vyjít ven na ulici absolutně nepadalo v úvahu, pravděpodobně by nás to stálo život.
Lidovky.cz: Ani v úkrytu však nejste v bezpečí...
To je pravda. Barelové bomby denně zabijí desítky lidí, a nemluvíme tady o jednom týdnu, ale o měsících – plyne den za dnem, a každý s sebou přináší novou smrt... Přesto jsem chtěla zůstat a pomáhat, to, že Aleppo opustím, jsem si nedokázala představit. Nakonec se to ve mně zlomilo. Nemohla jsem dál zůstat, ty hrůzy byly nesnesitelné.
Aleppo: zkáza napáchaná barelovými bombami.
VÍCE ZDE: |
Lidovky.cz: Michal Przedlacki, filmař a váš kolega z Člověka v tísni, natočil o Aleppu dokument Zápisky z temnoty (snímek je promítán v rámci festivalu Jeden svět, pozn. red.) - otřesné svědectví z města roztříštěného válkou. Film však nezachycuje vývoj v posledních měsících, kdy se, jak sama říkáte, situace ještě zhoršila. Jak to v Aleppu vypadá teď?
Barelové bomby rozsévají v ulicích smrt. Žijete ze dne na den, snažíte se přežít. Jenže jak? Pokud vás nezabije bomba nebo odstřelovač, hrozí vám smrt hladem, dokonce žízní... Sehnat pitnou vodu je obrovský problém, ve většině domů už dávno neteče, takže pro ni musíte chodit s nádobami, mnohdy velmi daleko, čímž samozřejmě riskujete život. Navíc, velká část zdrojů pitné vody je dnes kontaminovaná. A sehnat jídlo? To je snad ještě těžší. Ceny jídla vzrostly natolik, že si ho málokdo může dovolit, tím spíš, že ve městě není práce a lidé nemají žádné peníze. Jeden balíček chleba stojí v přepočtu 300 korun. K dispozici není ani elektřina. Předtím jsme ji získávali z velkých generátorů, ale peníze na benzín už došly, takže se zkrátka zastavily. Tedy až na ty, které zničily bomby.
Lidovky.cz: V takových podmínkách dokáže přežít málokdo...
Aleppo se vyliďnuje, obyvatelé z něj utíkají. Když jsem tam ještě žila a vracela se večer domů z práce, nikoho jsem nepotkávala – šla jsem prázdnými ulicemi, ve kterých nikdo nebyl, nic se tam nehýbalo. Působilo to jako konec světa, jako soudný den.
HUMANITÁRNÍ KRIZE V SÝRII
Zdroj: Člověk v tísni |
Lidovky.cz: Jak se vám podařilo město opustit, nebylo to nebezpečné?
Nejdřív odešla většina mé rodiny. Nemohla jsem cestovat s nimi, protože jako humanitární pracovnici mi hrozilo zvýšené riziko útoku nebo únosu. Nechtěla jsem své blízké vystavovat nebezpečí. Poslední dny před odjezdem jsem přespávala v nemocnici, kde můj bratr pracoval jako lékař. Pak jsem vyrazila v doprovodu skupiny zaměstnanců nemocnice – do Turecka jezdí často, převážejí pacienty, léky, zásoby... Pohybovali jsme se na terénu ovládaném opozicí, takže jsme se naštěstí nestřetli s nepřátelskými vojáky. Trochu problematický byl přechod hranic, ale nakonec jsem prošla, právě díky tomu, že jsem byla ve společnosti zdravotníků.
Chcete pomoci?"Strádajícím rodinám poskytujeme jídlo a materiáíní pomoc jako deky, matrace a oblečení. Lidé také dostávají finanční prostředky, aby si sami mohli koupit, co nejvíce potřebují. Opravujeme také školy a staráme se o jejich provoz," říká koordinátorka syrských programů Člověka v tísni Jitka Škovránková. Pomoc je možné posílat
|
Lidovky.cz: Válka vás okradla o domov. Musí to být hrozný pocit...
Je to strašně těžké. V Turecku dál pracuju pro Člověka v tísni, jsem tu v bezpečí, ale bolestně mi chybí moje město, moje práce, mí přátelé... Můj život je spjatý s Aleppem.
Lidovky.cz: Konflikt ve vaší rodné zemi se táhne už tři roky, každý horší než ten předchozí. Veškeré mírové snahy zatím ztroskotaly. Existuje ještě naděje?
Upřímně? Žádnou nevidím. Na začátku jsme doufali, že to za několik měsíců bude v pořádku a konečně budeme svobodní. Začínali jsme s nenásilnými protesty, nikdy by nás nenapadlo, že vyústí v něco tak děsivého. Později jsme dychtivě sledovali zprávy, každé nové iniciativě jsme věřili, doufali jsme, že něco změní. Tolik rozbitých nadějí... Ale bomby a zabíjení nás poučily. Teď už víme, že jsme v bezvýchodné situaci, pomoc shora nepřijde. Všechna ta jednání, všechny ty plány – jsou to jen slova, slova, slova. A žádný čin po nich nepřichází.
TŘI ROKY UTRPENÍ
|