20. dubna 2009 16:08 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Každý den začít na novém papíře

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Literu za poezii autorce předala Dagmar Havlová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Literu za poezii autorce předala Dagmar Havlová. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
Rukopis Bohumily Grögerové vznikal za pomoci barevných tužek, nůžek a lupy.

LN Jak vznikal text Rukopisu?

Zdlouhavě. Psala jsem ho v letech 2006 a 2007 o tom, co se se mnou právě dělo. Zrak se mi zhoršil náhle a všechno se proměnilo. V té době jsem se začala plést a vnímala jsem zvláštní věci, přízraky. Zdálo se mi, že sama sebe někde vidím, a to bylo velmi nepříjemné. Snažila jsem se soustředit na nutné činnosti, jako je vaření nebo běžný úklid. Ustavičně jsem dělala chyby, kritizovala jsem sama sebe. A modlila jsem se, aby se mi zrak zlepšil. Chodila jsem na procházky, ale už to nebyly procházky jako dřív. Do toho vstupovaly vzpomínky na Josefa Hiršala, který mizel dál a dál a nemohl mi pomoci. Prohlubovaly se vzpomínky na dětství. Vše jsem začala zapisovat. Tehdy mě nenapadlo, že by z toho mohla být knížka.

Portrét Bohumily Gröegorové



Rukopis Bohumily Grögerové vznikal za pomoci barevných tužek, nůžek a lupy.

LN Jak jste text zaznamenávala a jakým způsobem z něj tvořila hotový tvar?

Každý den jsem začínala na novém papíře jinou barevnou tužkou, vždy tou nejsilnější. Druhý den jsem se na rukopis podívala, proškrtala ho nebo rozstříhala. Vše, co bylo zbytečné nebo nešikovně řečené, jsem zahodila, celkem asi třetinu textu. Rozstříhané části jsem slepovala a tím vznikaly určité celky. Tak jsem si uvědomovala skladbu – kam patří prosby, kam vzpomínky. Kompozice je pro mě mimořádně důležitá. Na začátku psaní je jen představa. Ale při kompoziční práci jde o to, najít přesný řád.

LN Rukopis měl původně vyjít jako faksimile skutečného rukopisu, ale nakonec byl publikován jako text tištěný. Budeme mít možnost vidět a číst i jeho originál?

O vystavení celého Rukopisu projevil zájem Dům umění v Brně – rádi by ho vystavili spolu s dvěma kresbami Adrieny Šimotové, které vytvořila na základě původního textu. Celý ho chci pak předat Památníku národního písemnictví, kde mají kufry písemností, na nichž jsme pracovali s Josefem Hiršalem.

LN Vznik textu má řadu fází, někdy souběžných – píšete, komponujete, ale také redigujete – a to znamená číst s kritickým odstupem. Vy jste většinu dřívějších prací publikovala ve dvojici s Josefem Hiršalem. Jak probíhala vaše vzájemná spolupráce?

Jak kdy, pokaždé se to lišilo. Zní to asi nepravděpodobně, ale v životě jsme se nad texty nehádali. On třeba jen řekl: „Poslouchej, a nemyslíš, že by to mohlo být takhle...“ Anebo jen: „Tohle tam nedávej.“ Šlo to jako po másle.

LN Pomáhal vám někdo redakčně při vzniku Rukopisu?

Nepotřebovala jsem nic než své vlastní oči, dokud nebyl text hotov. Ale k práci na Rukopisu mě dovedla básnířka Viola Fischerová, povzbuzovala mě, abych psala dál, říkala mi: „Piš o tom, kde jsi. O prostorách, které jsou mě nepřístupné.“ A pokud jde o výdrž, velice mi pomohla spisovatelka Daniela Hodrová, které jsem text věnovala. Chodila za mnou, a když byl Rukopis hotov, celý ho přečetla. A na závěr udělala dvojí nebo trojí korekturu, kterou jsme spolu probíraly. Opravila to jedinečně.

LN Vaše samostatné knihy jsou psané převážně prózou. Až zpětně jsem si uvědomila, že Rukopis je první vaše kniha psaná celá ve verších – to členění působí přirozeně a účelně, nikoliv „poeticky“, ale civilně. Lze v tomto případě mluvit o volbě mezi poezií a prózou?

 Sama tomu říkám text, podle mě nejde o poezii v pravém slova smyslu, o poezii ve své formě a hudebnosti. Označení poezie možná vyjadřuje pocit čtenáře, ale o to jsem neusilovala.

LN Rukopis nevypovídá jen o ztížených podmínkách psaní i čtení – je to zároveň jejich oslava. Nemohlo by to být i memento, abychom četli, dokud můžeme, a hlavně to, co opravdu potřebujeme?

To bych řekla. Važte si, že můžete číst, dokud zrak máte, a buďte na něj opatrní. Sama jsem donedávna viděla dobře, stále a dlouho jsem četla už od útlého dětství. Rodiče mi předčítali a tatínek, který byl i velice dobrý kreslíř, mi ručně vyráběl knihy. Knížka pro mě byla už tehdy důležitější než jídlo.

LN V knize píšete o tom, jak vám předčítají přátelé. Je to pro vás výrazně odlišné vnímání textu?

Poslechem vnímáte text jinak než vlastníma očima, nemůžete zastavovat, třeba bych se v textu ráda k něčemu vrátila, ale musím to vydržet. A velice si toho vážím, zaplaťpánbůh za to.