První dvě třetiny Putnova Úhlu pohledu, až k pasáži Opět promarněná šance, jsem přečetl takříkajíc jedním dechem. A bez sebemenšího důvodu k nesouhlasu. Pak ale následovaly věty, které nelze nechat bez odpovědi. Především: římský katolický biskup Josef Alois Ratzinger, papežským jménem Benedikt XVI., by se s americkým prezidentem při návštěvě USA setkal, i kdyby žádný bostonský skandál neexistoval. Prostě proto, že jde o návštěvu jedné hlavy státu na území jiného státu. Není tedy pravda, že „místo toho“, aby jel do státu Massachusetts kát se za pedofilní hříchy duchovních církve, v jejímž čele stojí, „raději se potká s Georgem W. Bushem“. Setkání s nejvyššími představiteli hostitelské země je součástí většiny návštěv římských papežů v zahraničí – a je s podivem, že se nad tím člověk Putnova formátu pozastavuje.
Ještě smělejší je ovšem autorovo tvrzení, že Bush „křesťanství v Americe poškodil jako nikdo jiný“. Důvod? Dovolil si opřít se o náboženskou pravici – o koalici ultrakonzervativních evangelikálů s ultrakonzervativními katolíky. A já důvěřivec žil až dosud v přesvědčení, že současný šéf Bílého domu tím křesťanství – pravé křesťanství, nikoli jeho deformovanou katolickou podobu – naopak posílil.
V jednom má ale Martin C. Putna pravdu, když nikoli bez vtipu uvádí, že „svým současným jednáním dává papež najevo, že jsou mu traumata obyčejných katolíků putna“. Ano, ale tak tomu bylo vždycky. Před reformací, v jejím průběhu i po ní šlo katolické církvi především o moc. Kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by Svatý stolec se všemi atributy světského státu, ani ve své době všemocná římská kurie. Tu zajímalo pouze to, aby členstvo řádně plnilo předepsané povinnosti; reálné problémy prostých katolíků se nacházely mimo její rozlišovací schopnosti. Jak ilustruje bostonská kauza, nezměnilo se na tom zhola nic. Tak kdo je tady víc morálně zkorumpován? Bush, nebo Ratzinger?
