Geert Wilders je ale hlavně populista. A populismus pracuje vždy hlavně s lokálními ingrediencemi. Národní strana se shodne s Wildersem na zdůrazňování islámského nebezpečí a kritice Evropské unie, ale to je asi tak všechno.
Se svým liberálním ekonomickým programem by Nizozemec u našich národovců neuspěl a sám by naopak nechápal nevraživost vůči cizincům vší provenience, kterou naši národovci pěstují. Antisemitismus, typický rys, jaký bychom čekali u „extrémní pravice“, Wildersovi nikdo nepřišije.
Hlavně se ovšem liší úspěchem: zatímco naši národovci získali ve volbách do sněmovny v roce 2006 0,17 procenta hlasů, Strana pro svobodu získala devět mandátů ve stopadesátičlenném parlamentu a vloni na podzim by si podle průzkumu polepšila na devatenáct. Wilders se snaží navázat tam, kde skončil zavražděný nizozemský politik Pym Fortuyn - souboj s islámem prezentuje jako obranu nizozemských liberálních hodnot.
Na jedné straně je šikovnější než Fortuyn, což byl excentrický intelektuál, který se vrhl do politiky jako do dalšího divadelního představení se sebou samým v hlavní roli. Wilders má praxi z velké politické strany a rozumí fungování parlamentu.
V anketě jednoho nizozemského rádia, jíž se zúčastnili jak posluchači, tak parlamentní zpravodajové, byl vyhlášen politikem roku 2007, což je nemalý výkon vzhledem k tomu, že se musí od roku 2004 skrývat na neznámých místech pod policejní ochranou.
Ostřejší než Fortuyn
Protože měřítko extremismu je vždy lokální, je těžké Wilderse hodnotit pouze na základě jeho slov. Záleží na tom, co je v zemi zvykem říkat a také kdy se co řekne.
| Geert Wilders |
|
Letos pětačtyřicetiletý poslanec nizozemského parlamentu v politice začínal psaním projevů pro liberálního politika a eurokomisaře Fritse Bolkesteina. Byl poslancem liberální strany VVD a jejím zahraničněpolitickým mluvčím; v roce 2004 ji ale opustil a založil si vlastní Stranu pro svobodu, jež ve volbách v roce 2006 získala pět mandátů. Od roku 2004 se musí skrývat na tajných místech pod policejní ochranou. Jeho žena je Maďarka. |
Wilders se například hodně „udělal“ na případu mladíka marockého původu známého jen jako Ali El B., kterého jistá žena přejela autem, poté co jí ukradl kabelku. Byla to situace, v jaké bylo dříve zvykem ve zdvořilé diskusi přecházet případné poklesky oběti, protože byl zmařen lidský život.
Wilders ale okázale odmítl toto dekorum: „Vláda chce vyhošťovat teroristy. Stejný postup by měl být uplatněn vůči pouličním teroristům, jako byl tenhle Ali El B. Zadržet, zbavit je občanství a deportovat.“ Měl s tím úspěch, protože kolem podobných případů bylo zvykem chodit po špičkách: raději nezveřejňovat etnicitu pachatelů a nedávat do souvislosti etnické složení s mírou kriminality.
Wilders označuje islám za „násilnou, imperialistickou a fašistickou ideologii“. O proroku Mohamedovi řekl, že kdyby se ocitl v dnešním Nizozemsku, měl by z něj být deportován coby extremista.
Vloni navrhl v parlamentu zakázat korán, tento „Mein Kampf dneška“ - podle jednoho člena jeho strany by mělo být trestné i samo „přechovávání koránu v domácnosti“. Wilders chce zastavit veškeré přistěhovalectví z nezápadních zemí a deportovat bez soudu všechny problémové přistěhovalce a islámské radikály. Fortuyn by asi tak daleko nešel.
Lekce platná i pro nás
Ovšem k Nizozemsku patří i to, že je tam možné veřejně prosazovat leccos - třeba manželství pro tři, legalizaci pedofilie nebo „konsenzuálního“ sexu se zvířaty. Jestliže se nizozemský a vlastně i celý západní establishment postavil tak rozhodně proti Wildersovu filmu o islámu, důvodem není ohled na jakékoli hodnoty, nýbrž prachobyčejný strach.
Z toho, co se stane s nizozemskými ambasádami v islámských zemích, s nizozemskými vojáky v Afghánistánu, se zisky nizozemských firem (k „zastavení“ Wilderse vyzval i manažer Unileveru). I anarchistický duch internetu se zalekl a Wilderse začal cenzurovat YouTube i americká firma obhospodařující jeho server. Není tato kapitulace sama o sobě dokladem toho, že na tom strachu z muslimů něco je?
Není taky náhodou, že Wilders jako jeden z mála nizozemských politiků vedl kampaň proti přijetí evropské ústavy. Tedy že jako jeden z mála veřejných činitelů zastával názor, který v referendu podpořily dvě třetiny Nizozemců. Jako správný populista si přisvojí všechna témata, o nichž establishment nehodlá připustit diskusi.
Každý, kdo se o to pokusí, je označkován jako extremista. Není divu, že se těch témat nakonec zmocní skuteční extremisté a zacházejí s nimi nezodpovědně a nebezpečně. A to je lekce, jejíž platnost rozhodně není omezena na Nizozemsko, islám a přistěhovalectví.
