25. ledna 2009 12:15 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Kdopak by se dětí bál

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Režisérka a absolventka katedry animace na FAMU Marie Procházková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Režisérka a absolventka katedry animace na FAMU Marie Procházková. | foto: Lidové noviny
Režisérka Maria Procházková se vypracovala od animace k respektovaným celovečerním snímkům. Nyní se chystá s filmem Kdopak by se vlka bál utkat o berlínského Zlatého medvěda.
LN Kdopak by se vlka bál bude jako jediný český film letos uveden na festivalu v Berlíně, kde poběží v soutěžní sekci Generation Kplus. Jak jste na tu zprávu reagovala?
Je to skvělé! Ta sekce se zaměřuje na filmy vyprávěné z pohledu dětí a mládeže: jako by ji vymysleli přesně pro nás! Mít mezinárodní premiéru na Berlinale je ideální, lepší, než tam „Vlka“ posílat jen na filmový trh. Je to šance, že ho zakoupí distributoři z německy mluvících zemí nebo ze Skandinávie. A třeba ten film začne víc bavit diváky i tady.

LN Nevím, jak ve Skandinávii, ale u nás se na tvorbu pro děti prakticky rezignovalo. Proč?
Tam se tvorba pro děti bere daleko vážněji, věnují se jí i důležití režiséři, a vznikají tak hrozně zajímavé věci. Tady přetrvává dojem, že je to méně hodnotná tvorba, způsobený tím, že se před rokem 1989 do tvorby pro děti „uklízeli“ lidé, kteří měli zakázáno tvořit pro dospělé, aby náhodou neřekli něco důležitého. Podobná situace byla v literatuře. Stejně jako mají lidé pocit, že komedie je méně než drama, tak si myslí, že tvorba pro děti je méně prestižní než tvorba pro dospělé.

LN V našich kinech ji suplují americké animované filmy. Jak se na ně díváte – jak z pozice animátorky, tak autorky filmů pro dětské publikum?
Přijde mi smutné, že tu nevznikají obyčejné hrané filmy s dětskými hrdiny. Naše generace na nich přitom byla odchovaná a ve světě jsou běžné. Americké animované filmy nesleduju plošně, ale zajímají mě a pár jsem jich samozřejmě viděla. Po technické stránce jsou dobré, ale je zbytečné se s nimi srovnávat, protože 3D celovečerák na světové úrovni u nás prostě nevyrobíme. Jsme silnější v tvorbě a la Švankmajer nebo Barta. Z toho, co u nás běží v kinech pro děti, jsem zklamaná. Překvapuje mě, že je jako „dětský“ prezentovaný i náš film. Právě proto, že u nás dětská filmová tvorba téměř neexistuje, mají rodiče pocit, že když tam hraje malá holčička, jde automaticky o film dětský, což je špatně. Na jednu stranu na nás chodí rodiče s dětmi tak malými, že jim musí děj vysvětlovat, a pak se na nás bojí jít diváci, pro které ten film určený je. Reakce na internetu často začínají v duchu „vůbec jsem nevěděl, na co mě to táhnou, ale nakonec jsem byl rád, že jsem to viděl“.

LN Malou holčičku v hlavní roli měl už váš absolventský film Příušnice...
Tomu předcházelo vzájemné přetahování se s Břetislavem Pojarem, kterému se nezdály mé „umělecké“ náměty a pobízel mě přijít s něčím osobním. A ukázalo se, že to byl správný směr: na poslední chvíli, klasicky den před termínem, jsem prolistovávala starší zápisníky a náhodou jsem našla deníček z doby, kdy mi bylo šest. Osmdesát procent dialogů Příušnic pochází přímo z něj. Ta holčička leží nemocná v posteli, píše si deníček a přemýšlí. V prvním plánu řeší věci jako třeba, jestli venku svítí sluníčko, a až teprve v druhém ty z dospělého pohledu vážnější, třeba že maminka je těhotná a v bříšku má bratříčka. Je to jednoznačně film pro dospělé, který paradoxně vyhrál několik dětských festivalů. Kdopak by se vlka bál je oproti tomu snesitelný už pro šestileté děti, od osmi mu rozumí plně.

LN Vyrůstala jste v ne zcela standardním rodinném prostředí, kdy vaše maminka, spisovatelka Lenka Procházková, žila s Ludvíkem Vaculíkem. Promítlo se tohle do vašich filmů s holčičkami v hlavních rolích?
Příušnice jsou poměrně autentické vyprávění právě o té době, kdy Ludvík vstoupil do našich životů a místo očekávaného bratříčka se narodila sestřička.

LN Jak vznikl „Vlk“? Taky jste si listovala v sešitech?
Před několika lety začal baby boom, všichni kolem mě začali mít děti a všechno se točilo kolem nich. Jako by se jim svět začal přizpůsobovat, počínaje třeba tím, že cestovky zavedly přizpůsobivě akce typu druhé dítě cestuje zdarma. Rodina se stala tématem, ale zároveň se některé starší rodiny mých kamarádů už začaly rozpadat. Probíhaly taky adopce a někteří lidé v mém okolí se dozvěděli, že nejsou svých rodičů, a to třeba až ve čtyřiceti letech. Viděla jsem, jak i s dospělými lidmi zamává, když je něco jinak, než si mysleli. Zvolila jsem ve filmu polohu, kdy se neděje žádné velké drama, prostě se odtajní jistá informace a to s tou rodinou zase něco udělá. Dospělí si neuvědomují, jak je dětský svět křehký a jak moc ho spoluvytvářejí a tvarují oni. S kamarády o svých dětstvích mluvíme čím dál víc. V deseti člověk nevzpomíná, jaké to bylo, když mu bylo sedm. Ale ve třiceti vzpomíná na to, jak mu bylo deset. A je zábavné uvědomit si, že i osmdesátiletí lidé jsou determinováni tím, co se stalo, když jim bylo třeba pět.

LN Jak jste našla představitele hlavních dětských rolí?
Na Matouše Kratinu mě upozornil kameraman Martin Štěpánek už rok před natáčením. Byl tehdy ještě moc malý, ale na film se shánějí peníze dlouho, takže nám akorát dorostl. Jeho maminka nám na castingu řekla, že by pro roli Terezky věděla o šikovné holčičce, Matoušově kamarádce ze školky. Pomyslela jsem si s despektem – jasně, paní asi odhadne, co to znamená být herec. U Dorotky jsme si ale skutečně řekli, že je to ta pravá. Nechtěli jsme žádnou prvoplánově hezkou princezničku a Dorotka přišla v botách od bláta, v ošoupaných džínách, byla spíš klukovská. Odpovídala věcně, byla soustředěná, nestyděla se, okamžitě se sžila s prostředím a situací.

LN Jak se s dětskými herci pracuje?
Dospělí herci vědí, co obnáší herecké řemeslo, co se od nich zhruba očekává a že občas musejí jít až na hranu svých možností. Snaží se i proto, že mají smlouvu. Ale přimět malé dítě k tomu, aby někde bez rodičů dělalo něco, co mu může připadat bizarní – to chce velkou podporu rodiny, štábu i ostatních herců. Každé dítě je navíc jiné. Uspořádali jsme třeba ještě před natáčením celodenní focení, abychom viděli, jak se „naše“ děti chovají, když jsou unavené, něco je nebaví, mají zopakovat stejné gesto už podesáté. A stejně ani potom nevíte, co bude za dva týdny, jestli se neprobudí s tím, že dnes na žádné natáčení nejdou.

LN Jak jste dětem vysvětlila, o čem ten film vlastně je?
Rodiče scénář samozřejmě znali, ale poprosila jsem je, aby ho dětem nevyprávěli, že jim ho budeme dávkovat postupně. Vysvětlili jsme jim vždycky konkrétní scénu: teď jsi ve školce, začíná karneval, ale maminka ti zapomněla připravit kostýmek, nevíš, co máš dělat, zároveň ti to je líto, protože ses strašně těšila... Děti se do toho uměly vžít, fungovalo to. Netočili jsme chronologicky, takže jsem třeba musela Dorotce vysvětlit, že je s maminkou pohádaná a že se na ni zlobí, i když jsme tu scénu hádky ještě neměli za sebou. Bylo skvělé, že emocionálně nejdůležitější moment filmu, kdy se Terezka dozví, že jejím biologickým tatínkem je někdo jiný, jsme točili poslední den. Dorotčina maminka mi pak volala a říkala, že Dorotka z toho byla překvapená ještě večer.

LN Kolik bylo Dorotce a Matoušovi let?
Dorotce čerstvě sedm, Matoušovi šest, hráli sami sebe. Oba šli do první třídy až po natáčení. Na tom jsem trvala: škola děti hrozně promění. Ve školce si ještě hrají, ale v první třídě už musejí sedět v lavici, být ticho, dodržovat pravidla a zároveň bojovat o místo na slunci. I ostatní děti ve filmu byly „školkové“.

LN Jak jste je všechny ukočírovala? Musí být těžké natáčet už s jedním dítětem, natož s celou školkou...
Od dětí není reálné očekávat, aby řekly jednu větu dvakrát stejně, a tak jsme celou dobu točili na dvě kamery, aby záběry s nimi šlo stříhat na sebe. Všechny děti, které ve filmu hrají, přišly původně na casting na dvě hlavní role. Ty nejvýraznější jsme obsadili alespoň do rolí vedlejších. Jsou to samé osobnosti, takže to bylo o to pestřejší. Především natáčení karnevalu byl den, kdy děti odcházely vesele domů, zatímco celý štáb byl mrtvý únavou, protože celý den pracoval s dvaceti individualitami. Ale dalo se to zvládnout. Člověk má u nich autoritu už jen tím, že je fyzicky větší – a my jsme měli velkého pana kameramana a obrovské osvětlovače. Snažili jsme se taky, aby děti mohly být tvořivé. Dostaly důležitý úkol a spolupracovaly na něm, byl to pro ně zážitek, doufám.

LN Film Kdopak by se vlka bál má bohužel dost nízkou návštěvnost. Proč na něj diváci podle vás nechodí?
Spojuje se v tom mnoho faktorů. Měli jsme o filmu začít mluvit na veřejnosti už několik měsíců před premiérou, lákat... Televize bohužel začala pouštět spoty později, než bylo domluvené... Protože jde o film, který se jiným aktuálně nepodobá, kina, novináři ani diváci nevěděli, jak na něj mají přesně reagovat a kam ho zařadit. Je to film o lásce, vztazích a rodině, ne rodinný film pro děti, jak bývá zaškatulkován. Problém je i to, že dnes už se do kina moc nechodí na konkrétní film, a když člověk prostě vyrazí na osmou do multiplexu, asi si u pokladny nevybere zrovna nás. Návštěvnost máme malou, ale nepřestává: teprve teď na nás možná přicházejí lidé, kteří o „Vlkovi“ vědí už od listopadu, protože rodinné výlety do kina se plánují, nebývají impulzivní. Reakce jsou pozitivní, lidé si to mezi sebou doporučují. Snad ještě nekončíme.

LN Na kolik jste si mysleli s návštěvností?
Z recenzí a prvních ohlasů jsme byli nadšení a čekali jsme, že návštěvnost bude vysoká. Doufala jsem, že dosáhneme na šedesát tisíc diváků; teď jsme na patnácti, dostaneme se podle mě na třicet. Kdybychom vykřikovali, že jde o první film s Jitkou Čvančarovou v hlavní roli, možná by na nás přišlo víc lidí. Ale o tom to není a mně se nechce vymýšlet upoutávky, které lákají na úplně něco jiného, jako se to u hollywoodských titulů děje pořád. Ten film se neztratí, ale zklamaná jsem. Měla jsem z něj radost přesně čtyři dny, od čtvrtka, kdy vyšly nadšené recenze, do pondělí, kdy jsme dostali údaje o návštěvnosti během prvního víkendu. Když člověk něco vyrábí dva roky, je to smutné. O to víc si ale užívám, že jedeme do Berlína. Uvidím náš film s dalšími diváky, což je vždycky strašně silný zážitek. Děláme třeba projekce pro slabozraké a hluchoněmé a tam ty emoce jen stříkají. Asi i proto, že i oni stejně jako Terezka zažívají stavy, kdy jim někdo připadá jako úplný mimozemšťan. Stačí pár takových zážitků a vím, že to stálo za to. Ale kdyby přišlo víc lidí, byla by větší šance, že natočíme další film.

LN Ve „Vlkovi“ je ještě míň animace než ve vašem celovečerním debutu Žralok v hlavě. Nestýská se vám po ní?
Nestýská, protože se jí pořád věnuju paralelně. Za poslední tři roky mám za sebou 34 animovaných videoklipů pro Českou televizi. Vznikly ve spolupráci s dětmi, takže i proto do nich teď vidím víc. Běží v neděli ráno v Hřišti 7, bývalém Studiu kamarád. Navíc teď dokončuji se spoluautorkou Míšou Bergmannovou projekt Evropské pexeso, který se svým rozsahem vyrovná celovečernímu animovanému filmu. Iniciátorem je ČT v návaznosti na naše předsednictví Evropské unie. Od začátku roku běží každou sobotu před Večerníčkem tříminutové díly, ve kterých právě „naše“ Dorotka s Matoušem představují formou rozhovoru jednotlivé země EU a co to EU je. Já jsem si tím také spoustu věcí ujasnila: už se mi třeba nepletou pobaltské země. Když bude po zhlédnutí dítě schopné rozlišit Anglii od Francie, tak jsme vyhráli. Animace se nevzdávám ani v dalších projektech, které se pomalu začínají psát.

LN Vypadá to, že česká animace se chystá na podobný vzestup, jaký v posledních letech potkal český dokument. Vnímáte animátory jako scénu? Jaké jsou mezi vámi vztahy?
Vztahy jsou přátelské, viz Pexeso, které zastřešuju režijně, ale spolupracuji na něm s mnoha kolegy – dalšími tvůrci. V animaci v Čechách vznikají zajímavé věci a budou vznikat dál: animátorů je čím dál víc a možnosti jsou otevřené i díky počítačům. Festival animovaných filmů AniFest v Třeboni fungoval skvěle, ale z toho, že se má rozšiřovat do Teplic, nadšená nejsem: ta akce se tříští, vyměnili se její organizátoři a já zatím nevím, co od nich můžu čekat. Všichni lidé kolem mě, kteří dělají animaci, se jí ale živí, a to pro mě znamená, že scéna funguje. Filmy se točí, vznikl nový trh v podobě reklam, nových televizí a internetu, ale samozřejmě pořád trpíme tím, že se v kinech už nepromítají předfilmy. Díky nim animaci znali všichni. Stačilo by, kdyby animovaný „předfilm“ běžel pravidelně třeba každou neděli večer na ČT 1. 52 filmů za rok by k obecnému povědomí o animaci u nás stačilo.

  • 3Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.