Jiří David svou představu doplnil krátkým vysvětlením: „Česká republika jako prequel na způsob dortu pejska a kočičky, kdy jednotlivé ingredience jsou sice ve své podstatě ‚jedlé‘, zdravé, nezávadné, ovšem ve své kombinaci se stávají pro život nezpůsobilé, často až jedem.
Venuše a gender
Švejkokrteček se strništem vousů, z jehož pseudovojenské čepice se symboly kacířů z čepce Jana Husa raší fragment korunovačních klenotů se svatozáří libových párků. Z jedné komiksové ruky krvácí (stigma), druhou má po zranění v sádře, ale jen natolik, aby mu zbyly prsty na vítězné gesto.
ČTĚTE TAKÉ |
Obrovská ňadra jsou tak trochu Věstonickou Venuší digitálního věku, jež porodila tuto zemi císařským řezem, neboť její vagínu zaslepil lipový list.
Tato bytost, žena, muž, žena, aby se dodržel genderový status a politically correct elegance, stojí na vratkých, přesto trochu masivních nohou s bordelovými punčochami. Kýčovitá láska pláče pod jejím rozkrokem.
Zrůdy všude v okolí
Vše je obklopeno zrůdami a není jisté, zda-li to je představa této bytosti, nebo jsou to skutečná monstra. I mezi nimi se však ocitají fragmenty tváří, které tam nepatří. V pozadí na pomysleném vrcholku vejce (zrodu) je možné spatřit rotundu z Řípa.
O co tedy jde? O pseudointepretace vlastní velikosti, jedinečnosti? O sebeinterpretaci neskonalé ironie, jež umírá v okamžicích střetu s velkými příběhy? O spektakulární prázdnotu pro turistické pohlednice? Nebo jde kontinuitu smyslu? Kdy smysl je to, v čem se udržuje srozumitelnost něčeho, čemu sami nevládneme, ale přitom sdílíme s druhými lidmi? Kdy smysl není konstrukce, ale objev, není tu pro nás, ale naopak my pro něj?“
