4. listopadu 2015 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

‚Když budete při obřízce plakat, svážou vás.‘ Příběh příkoří a bolesti v Keni

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
První vlaštovky. Pauline Kinyarokuová  se před lety zařekla vybojovat pro... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy První vlaštovky. Pauline Kinyarokuová se před lety zařekla vybojovat pro... | foto: Ivana Milenkovičová
NAROK  „Když jsem byla ještě děvče, donutili mě nechat školy. Když mi bylo 11, byla jsem obřezána a ve 13 letech provdána za o hodně staršího muže. Byla jsem příliš mladá na to, abych chápala manželství. Nevěděla jsem nic o mužích. O tom, jaké je to spát s mužem a co manželství s ním obnáší. Bylo to jako znásilnění,“ začíná vyprávět svůj životní příběh dnes skoro padesátiletá Pauline.

Prudce u toho gestikuluje rukama, což dává do pohybu masy titěrných cingrlátek, která visí z bohatě zdobených barevných náhrdelníků a s chrastěním o sebe narážejí.

Vydrží to sotva pár minut a pak se zarazí. „Pokaždé, když si na to vzpomenu, je to těžké.“ Neubrání se slzám, které si otírá do cípu velkého rudého šátku, šuky – poznávacího znamení Masajů. Masajové věří, že rudá je barvou odvahy a síly. A Pauline taková bezesporu je. Její životní příběh je plný příkoří a bolesti.

Podobný úděl mají po staletí všechny masajské ženy. Halí svá těla do těch nejpestřejších barev, snad jako by měly přebít všechnu tu temnotu, která jim byla dána do vínku už s jejich prvním nádechem. Jejich život nic neznamená. Narodily se jako bezcenné a tak mají i zemřít. Život masajské ženy má po věky věků velmi exaktně danou cenu – pěti krav a jedné ovce. Přesně tolik za masajskou dívku dostane otec, když ji provdá. Jen zřídkakdy je jí tou dobou víc než 15 let, spíš méně.

„Masajské ženy jsou jako sochy, které jen tak stojí. Nemají žádné slovo, nemají žádný majetek,“ říká Pauline. To ony samy jsou totiž majetkem. Nejprve otce a poté manžela – vydány napospas jejich milosti a zvůli.

„Masajské ženy jsou jako sochy, které jen tak stojí. Nemají žádné slovo, nemají žádný majetek,“ říká Pauline.

Když se z dívky stává žena

Aby však dívka mohla být provdána, musí se stát nejprve ženou. Podstoupit násilný a mimořádně bolestivý rituál obřízky, při níž jsou jí částečně či úplně odříznuty vnější pohlavní orgány.

Označení obřízka nicméně evokuje dojem jakéhosi chirurgicky přesného zákroku, jak jej známe z náboženských a zdravotních důvodů u mužů i v našich zeměpisných šířkách. V případě ženské procedury v afrických podmínkách je však přesnější překlad anglického termínu female genital mutilation neboli mrzačení ženských pohlavních orgánů. Ženy, které ji podstoupily, si totiž následky nesou do konce života.

Je to krvavá a zvláště bolestivá tradice, která připraví ženy o veškerý sexuální prožitek a způsobí jim mnohdy doživotní zdravotní obtíže. Masajové věří, že bez obřízky dívka nikdy nebude skutečnou ženou. Neobřezaná je jen dítětem a tak k ní také navždy budou všichni ostatní přistupovat. Budou jí opovrhovat. Neobřezanou si ji nikdy žádný masajský muž nebude chtít vzít. Pokud by snad ona či její rodina odmítly, nejpravděpodobnějším scénářem je jejich vyloučení z komunity.

Keňa.

Jednadvacáté století na masajské kultuře změnilo mnohé, avšak vymýtit natolik hluboce zakořeněnou praktiku, jakou je obřízka, je nesmírně obtížné. Přestože je ženská obřízka v Keni od roku 2011 zákonem zakázána a za její provádění hrozí až doživotní trest, nadále se uplatňuje ve velkém. Některé statistiky hovoří o tom, že tuto praktiku podstoupilo až 70 procent masajských žen. Přesná čísla však nikdo nezná. Tradiční komunity, do kruhu uspořádané vesnice z hlíny uplácaných chatrčí o asi stovce obyvatel, jsou často skryty statistikám i zákonům.

Velkou roli při zachovávání této tradice přitom hraje skutečnost, že těmi, kdo obřízku provádějí, jsou samy ženy. Není to však tak, že by tento obřad vstupu do dospělosti mladé dívky samy vyžadovaly. „Obřízka je vždy násilná,“ vysvětluje Pauline a otevřeně líčí rituál, jejž musí děvčata podstoupit.

Pláč ničemu nepomůže

Zpravidla v každé komunitě se vyskytuje jedna žena, která tuto praktiku provádí. Další, včetně dívčiny matky, jí pak asistují. „Masajská obřízka se odehrává vždy přímo doma, velmi časně ráno. Hned po probuzení vás ženy chytí a posadí tam, kde spí dobytek. Další vám pak drží nohy. Když budete plakat a vzpouzet se, svážou vás.“ Neexistuje nic, co by akt obřízky mohlo zvrátit. Není rozhodnutí, které by masajské ženy mohly učinit samy, všechny náleží mužům. Pokud oni rozhodnou, že je čas dívku provdat, musí ji místní ženy obřezat. A ony to udělají. Tolik se bojí mužů. A trestu.

Když je po všem, jako by nestačily tristní hygienické podmínky samotné, jako symbolické gesto vstupu do sexuálního života ženy zabijí mouchy poletující okolo a vetřou je do rány. Tu pak následně omyjí mlékem a natřou tukem z dobytka. Daleko od jakékoliv lékařské péče některé z dívek následné infekci podlehnou. Jiným se rána natolik špatně scelí, že se při styku či porodu znovu otevře.

„Účelem obřízky je eliminovat nevěru. Protože si žena nemůže užít, nebude nevěrná,“ vysvětluje Pauline logiku vnucenou masajskými muži ženám. Sami muži přitom žijí polygamně – v průměru má každý dvě ženy, někteří i víc v závislosti na výši majetku. Ten se zpravidla vyčísluje kusy dobytka. I když peníze do tradiční masajské společnosti pronikají stále více, hlavní komoditu stále představují krávy, ovce a kozy.

Každá žena žije v hliněné chatrči, kterou si musí po svatbě vlastníma rukama postavit av níž vychovává své děti. Má-li muž více žen, je zcela a jen na jeho rozhodnutí, s kterou z žen zrovna bude pobývat. Ony i jejich obydlí mu patří. A tu, která se mu znelíbí, může klidně odvrhnout. Tak jako to učinil Pauline její manžel. Měl několik žen a ona prý nebyla dobrou manželkou.

Ať už žádná dívka nepodstoupí totéž

V pětadvaceti letech se najednou během okamžiku ocitla bez střechy nad hlavou. „Byla jsem vyhnaná jen v tom, co jsem měla na sobě. Měla jsem jedinou šuku!“ bere názorně mezi tři prsty kus rudého šátku zakrývajícího jí ramena. „Byla jsem bosá. Měla jsem jen tohle a masajské náušnice. Hladová a neměla jsem kam jít.“ Zpět ke své rodině se vrátit nemohla a další svazek s jiným mužem masajská kultura nedovoluje. Pauline zůstala úplně sama.

„Přišla jsem do města. Neměla jsem absolutně nic. Spala jsem na větvích.“ Psal se rok 1994. Tehdy prý začala přemýšlet o životě. „Řekla jsem si, že už nechci pro žádnou masajskou dívku, aby musela podstoupit to, co já. Rozhodla jsem se pro to obětovat,“ říká.

A asi tomu tak mělo být. Komusi se tehdy zbídačené, osamocené ženy ztracené uprostřed města zželelo a dal jí 500 šilinků – dnes v přepočtu o něco méně než 250 korun. Nakoupila za ně kukuřici a tu začala prodávat dál. Brzy se k ní připojily další ženy podobně zkoušené životem a společně založily hnutí a později i oficiální organizaci Enaitoti s cílem zlepšit postavení žen v masajské společnosti a vymýtit ženskou obřízku a sňatky v raném věku. „Neměla jsem žádný plat, ale byla jsem odhodlaná osvobodit masajské dívky od útisku, aby mohly získat vzdělání a nikdy nemusely podstoupit obřízku nebo být v raném věku provdány za staršího muže,“ vysvětluje Pauline.

„Účelem obřízky je eliminovat nevěru. Protože si žena nemůže užít, nebude nevěrná.“

„Účelem obřízky je eliminovat nevěru. Protože si žena nemůže užít, nebude nevěrná.“

Křesťanství je proti obřízce

Dnes je tomu už více než dvacet let, co se v mysli Pauline tam kdesi v prašných ulicích Naroku, ošuntělého provinčního střediska v centrální části Keni, ten plán zrodil. Nyní má svou kancelář – velmi skromnou a pouze pronajatou, ale účel plní. Odtud vyráží s hrstkou dalších do blízkých i vzdálených komunit šířit osvětu. Snaží se ženám i mužům tváří v tvář vysvětlit, že i neobřezaná žena může být provdána.

Zejména mezi muži však stále musí našlapovat jen velmi opatrně. Argument o větší potěše ze sexu s neobřezanou ženou, pro niž akt není utrpením, však zpravidla zabírá. Ve prospěch osvětové kampaně navíc hraje i to, že údajně až polovina všech Masajů se hlásí ke křesťanství, které ženskou obřízku neschvaluje. Písmo svaté si sice leckdy Masajové vykládají velmi svérázně, avšak jistý pozitivní vliv křesťanství ve věci ženské obřízky popřít nelze. Ať už je to ovšem mužský chtíč, nebo víra, podstatné je jen to, aby tisíce a tisíce mladých žen už nemusely podstupovat totéž příkoří.

Ivana Milenkovičová

Autor

Ivana Milenkovičováivana.milenkovicova@mafra.czČlánky




Najdete na Lidovky.cz