Nový karlínský administrativní palác je holdem uměleckému směru, který se sice v architektuře počátku druhé dekády minulého století příliš neprosadil, ale dnes je obdivovanou a vyhledávanou atrakcí české metropole (o domě U Černé Matky Boží jsem psal před týdnem, článek si můžete přečíst zde).
Stavba tvořící nároží ulic Pobřežní a Šaldovy přitom nevznikla na projekčním prkně českých tvůrců. Jejími autory jsou švýcarští architekti Mathias Müller (* 1966) a Daniel Niggli (* 1970) ze studia EM2N. Tím pádem se tento text stává součástí našeho občasného seriálu věnovaného stavbám zahraničních projektantů na našem území.
Z mrtvé zóny atrakce města
Curyšský ateliér EM2N má za sebou řadu ceněných staveb. Snad nejzajímavější je revitalizace starého železničního mostu v jejich domovském městě (který mimochodem nápadně připomíná pražský Negrelliho viadukt). Architekti vyčistili staré mostní oblouky a vestavěli do nich kontejnery s galeriemi, obchody a kavárnami.
Z mrtvé zóny tak vytvořili novou atrakci města. Něco podobného by ovšem určitě slušelo i pražské stavbě, shodou okolností stojící také v Karlíně. Ze stejné doby – tedy druhé poloviny první dekády tohoto století – pochází i kulturní a kongresové centrum ve švýcarském Thunu, kde se jako výrazný motiv objevují sešikmené plochy.
Impozantní geometrický obraz
Někdy v té době získali Švýcaři zakázku na pražskou administrativu. Jejich první studii mi kdysi ukazoval investor Serge Borenstein a já měl pocit, že autoři našli správnou cestu k řešení: pražský kubismus se pro ně stal zajímavou inspirací, ale nešlo o nějakou lacinou kopii. Záměrně zvolili zcela jiný materiál než tradiční zdivo nebo beton.
Průčelí je pokryto panely, jejich povrch tvoří eloxovaný plech. Ve výsledku je tu však dosaženo podobného efektu, jaký známe třeba ze staveb nejradikálnějšího kubisty Josefa Chochola. Je to hra faset obrácených pod různými úhly ke světlu a vytvářejících tak impozantní geometrický obraz.
Kubismus v Berlíně
Není to první pokus nechat se inspirovat expresivní architekturou, k níž položil základy v letech 1911–1912 pražský architekt a teoretik Pavel Janák. Již před lety jsem se byl podívat v Berlíně na administrativní budovu vodohospodářské společnosti postavenou v letech 1998–2000 na rohu Stralauer Strasse a Mühlendammu (poblíž nové holandské ambasády Rema Koolhaase). Její autoři – Christoph Langhof, Thomas Hänni a Alfons Wening – se zjevně inspirovali právě českým kubismem – a zejména stavbami Josefa Chochola.
Kubismus inspiruje také současný design
Také známé kubistické vázy, dózy nebo nábytek fascinují současné designéry již řadu let. Zaujaly též slavného italského architekta a designéra Alessandra Mendiniho (* 1931), který v éře vrcholícího postmodernismu navrhl řadu uměleckoprůmyslových předmětů inspirovaných kubismem. Známá je např. jeho pohovka, která tvarově vychází z Gočárova sofa z roku 1913. Autor však pozměnil některé tvary a zvolil výraznou barevnost. Mendiniho kresba kubistického interiéru zdobí také obálku katalogu výstavy českého kubismu, který vydala na počátku 90. let společnost Vitra. Zdá se tedy, že stoletý český fenomén, architektonický kubismus, není zdaleka mrtvý.
