Když seberete filmu démona

Studio Disney před dvěma lety natočilo první díl Letopisů Narnie C. S. Lewise a vydělalo na něm lewisovsky nekřesťanských tři čtvrtě miliardy dolarů. New Line Cinema, studio podepsané pod Pánem prstenů, zavelelo k protiútoku a získalo práva na zfilmování tří kritikou oceňovaných a v Británii komerčně úspěšných knih Lewisova krajana a hlasitého kritika Philipa Pullmana.

Proti světu náboženského zápalu a sebeobětování postavilo ságu založenou na ateismu a kritice církve. Přestože dva díly máme ještě před sebou, jedno je jisté už teď. Převést do autentické filmové podoby barvitý, vypravěčsky bohatý a intelektuálně ambiciózní fantaskní Pullmanův svět se zatím jeví spíš jako úkol sisyfovských rozměrů.

Paralelní svět
Zlatý kompas, který vyšel v Británii v roce 1995 a u nás ho letos vydalo Argo, se odehrává ve světě existujícím paralelně vedle toho našeho a vypráví dobrodružství svérázné a výjimečné dívky jménem Lyra. Jednoduchý, ale atraktivní nápad existence paralelních světů si Pullman vypůjčil z moderní fyziky. Vědu pak dostatečně ozvláštnil daemony, magickými stvořeními a anticírkevním poselstvím.

V Lyřině světě má každý svého daemona, svou duši, jenž na sebe bere podobu různých zvířat. Není nic horšího, než o něj přijít. Přesně to je ale ďábelský plán všemocného magisteria, rozuměj církve, jež unáší děti a kdesi u severního pólu provozuje laboratoř, kde jim vymývá mozky.

A Lyra musí děti zachránit a vzepřít se paní Coulterové, pravé ruce magisteria. A pomoci mluvícímu lednímu medvědovi. A po cestě potká texaského vzduchoplavce a královnu divoženek. A pak je tu tajemný Prach a zlatý kompas ukazující pravdu... Mezi tím se mihne Daniel Craig coby charismatický lord Asriel. Uplatní pár triků, co se přiučil od Jamese Bonda, a zmizí. Pokud jste se ztratili u mluvících medvědů, tak si z toho nic nedělejte. Není to vaše vina.

Režisér Chris Weitz, jenž je i autorem scénáře, nemá s projektem takových rozměrů velké zkušenosti. Celkem s lehkostí zvládl komedii klasického britského střihu Jak na věc. Jenže ukočírovat Hugh Granta v roli napraveného starého mládence je jedna věc.

Marilyn s mozkem Hannibala Lectera
Rozumět si s Pullmanovou epikou a vměstnat 430 stran do 114 minut je věc značně odlišná. I když na to máte velkorysý rozpočet 118 milionů dolarů, který vám umožní řadu speciálních efektů, jimiž vytvoříte magicky krásnou podívanou.

Weitzovi se předloha vzpírá pod rukama a smrskne se na řetězec na sebe vršených akcí a rychlého chrlení nových postav, které ani nestihneme poznat. Na kvazimytologii, jež je krví příběhu, už nezbývá čas. Přes všechnu vnější krásu se režisérovi příliš nedaří vytvořit dojem autentického fantaskního vesmíru s jeho unikátními pravidly, jako se podařilo třeba Peteru Jacksonovi Středozemí.

Když už máte v druhé polovině pocit, že se věci v tomhle směru začínají obracet k lepšímu a plnokrevná dětská fantazie ožívá, místo dalších slibovaných dobrodružství sledujete titulky.

Nejtrvalejší je zřejmě vzpomínka na Nicole Kidmanovou v roli paní Coulterové. Když tiše kráčí uličkou mezi stoly, jako by se ve zlatavých šatech vlnilo samo zlo. Napadá nás sice, jaké by to bylo, kdyby tvůrci zůstali věrni temnému černovlasému originálu, ale Kidmanová je jako Marilyn Monroe s mozkem Hannibala Lectera sladce hrozivá.

Film dopadá obdobně jako děti v knize. Trochu jako tělo bez svého daemona a slibná předmluva než plnohodnotný díl. Že budou další dva díly, je značně pravděpodobné. V mezidobí čekání na ně bude nejlepší se do Pullmanova světa pročíst.