Když ztratíte partnera, vyrovnáváte se s tím celý život. Já kvůli tomu začal fotit, říká fotograf

Během posledních let získal 50 cen v mezinárodních fotografických soutěžích. Vystavoval v Los Angeles, New Yorku, Londýně, Orlandu, Milánu, Kyjevu, Hongkongu a v mnoha dalších městech. Sám vydal a vyprodal první fotografickou knihu a na druhou knihu shrnující 10 let jeho práce právě vybírá peníze pomocí crowdfundingové sbírky.

Lidovky.cz: Vystudoval jste ekonomický směr, jak jste se vlastně k fotografii dostal?
Nakonec jsem školu dodělal jen proto, abych studium dokončil a neutekl z boje předčasně. Dnes bych se rozhodoval jinak a školu ukončil dříve, ale vše se zřejmě děje z nějakého důvodu. Fotografii jsem si našel skrze životní událost. Moc to v rozhovorech neříkám, ale před deseti lety se mi utopil přítel, takže element vody, který se objevuje na některých fotografiích, má svůj důvod. Váže se to i k tomu, jak jsem se dostal k fotografii – vlastně cestou nepříliš pozitivní zkušenosti – ztrátou blízkého člověka. Fotografii jsem nikdy nestudoval, neumím malovat, i když bych chtěl, ale hledal jsem ventil. Fotografie byla tím správným rozhodnutím.

Lidovky.cz: Fotografie pro vás tedy byla terapií?
Myslím si, že cokoli, co člověk tvoří, mu pomáhá ventilovat vnitřní touhy, vzrušení i traumata či strachy. Ode dna se často odrazíte právě až ve chvíli, kdy začnete něco tvořit. Asi to byl přetlak. Fotografií jsem začal ventilovat své pocity.

Lidovky.cz: Jak moc vás to, co se stalo, změnilo?
Převrátilo mi to život naruby. Doslova. Přerovnalo mi to všechny hodnoty a uvědomil jsem si, co je opravdu důležité. Něco takového vás změní, aniž byste se tomu ubránili. Začal jsem nad věcmi uvažovat jinak. Moje kamarádka se mě zeptala, jestli bych to všechno – fotografování, vystavování, přednášení, prostě svůj dnes už profesní život, vyměnil za jeho život. Vím to zcela jistě. Úplně s přehledem. I když by se naše cesty pravděpodobně rozešly, i když bychom se už dneska ani třeba neznali, vyměnil bych vše, aby tenhle člověk žil dál. Ale zkrátka někdy něco končí a něco nového začíná. Koloběh. Možná proto si někteří lidé myslí, že fotím depresivní fotografie. Pro mě osobně to jsou však fotografie plné vnitřního dialogu a vesměs klidných a vyrovnaných emocí.

Lidovky.cz: Na mě spíše působí jako na pomezí snu a reality.
Stalo se mi několikrát, že jsem viděl lidi u mých fotografií i plakat. Byl to pro mě nesmírně silný zážitek a byl jsem zaskočený. Pak jsem od nich zjistil, že si promítli svou životní zkušenost do konkrétní fotografie, že to jakoby prožili znovu. Ve fotografiích je silný pojící prvek a tím jsou lidské emoce. Je to něco pro nás všechny natolik stejné, že i proto se lidé častokrát s mými fotkami tolik ztotožňují.

Lidovky.cz: Když se vrátím znovu k vašim začátkům, když jste tedy dostudoval, opustil jste práci a začal fotografovat. Dnes vás živí jenom to?
Deset let fotím a přibližně šest let se fotkou živím. Pamatuji si na moment, když šel jako každý jiný den do kanceláře a cestou jsem obdržel e-mail, ve kterém mi potvrdili focení pro velké nakladatelství z New Yorku. Tehdy to pro mě bylo něco neuvěřitelného, přijel jsem do práce a věděl jsem, že už tam zůstávat nemůžu a nechci. Ten samý den jsem dal ještě výpověď. Risk to byl velký, když v ten okamžik nemáte na jídlo a další nájem. Ale bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Jít si za svým snem.

Lidovky.cz: Během posledních pár let jste v zahraničí posbíral padesát cen, máte za sebou několik výstav, rozhovory pro zahraniční deníky i weby. Proč myslíte, že jste v zahraničí známější než v Česku?
Já mám práci v Česku hrozně rád, rád tady pracuju, rád tady žiju. Je to takový paradox. Asi je to způsobené i těmi mezinárodními soutěžemi, na ně jsou často navázané výstavy a další příležitosti právě za hranicemi domova. Nemám vystudovanou fotografickou školu, neměl jsem tak dříve v Čechách kontakty, dělal jsem jen to, co mě baví. A většina nabídek přichází z galerií právě ze zahraničí. Někdy se mi zdá, že úspěch se tady trochu závidí a moc nepřeje. Lidé vás sice poplácají po ramenou, ale tím to končí. Už se s vámi netěší z úspěchu a moc vám nepomohou dál, i když třeba mohou. Ale i přesto to tu mám rád, i přesto se to snažíme tady měnit k lepšímu.

Lidovky.cz: V zahraničí i přednášíte...
Připadá mi to úsměvné. Přednášel jsem třeba na Sardinii, ale i na Ukrajině. Školy, instituce se vždy postarají o vše. Pokryjí veškeré náklady s tím spojené. Je to hodně příjemné a velmi si toho vážím. Spíše větší škoda je, že zde, kde je člověk doma, odtud ty nabídky moc nechodí. A přesto si myslím, že je tu spousta šikovných a zvědavých lidí z oboru i klidně mimo něj.

Lidovky.cz: Kde všude jste vystavoval?
Jsem vděčný za to, že jsem mohl vystavovat už snad po celém světě. Měl jsem expozice v Londýně, Miláně, Kyjevu, New Yorku, Orlandu, Los Angeles, Indii, Itálii, Hongkongu a také na Floridě. Tam mám svou mateřskou galerii, kde mám časté výstavy. Jejich péče o umělce je skutečně úžasná.

Lidovky.cz: Vyšla vám i fotografická kniha, na tu druhou právě sbíráte peníze i prostřednictvím veřejné internetové sbírky. Myslíte si, že kniha v dohledné době vyjde?
První kniha vyšla v roce 2013, takové shrnutí prvních pěti let. Nyní vychází druhá kniha s názvem „10 Years“. Když jsem vydával tu první, na kterou jsem sbíral prostředky také pomocí crowdfundingové sbírky, tak jsem častokrát vysvětloval, co to vlastně je. Dneska už je to poměrně známý způsob. A mě baví. Ty kampaně jsou oblíbené i mezi lidmi, navíc se na to mohou často vázat i jiné projekty. A také člověk předem zjistí, jestli o knihu lidé vůbec mají zájem. Jsem vděčný za to, že moji přátelé a fanoušci jsou velmi podporující lidé.

Lidovky.cz: Působíte na mě jako někdo, komu není jedno, koho jeho práce zajímá. Máte představu, kdo si vaše fotografie kupuje? Jsou to ženy, či spíše muži?
Myslím, že lidé, kterým se moje fotografie líbí, se mnou vlastně dospívají a stárnou. Dříve mě sledovali lidi kolem dvaceti či pětadvaceti let, dnes jsou to lidé kolem třicítky. Když se zamyslím nad tím, kdo nejčastěji kupuje moje fotky? S trochou nadsázky to je Američan, tedy muž, věk kolem 35 až 40 let, kancelářská práce. Ne, teď to trochu zlehčuji. Ale vlastně to tak odpovídá realitě. Moje fotografie si kupují předevšímlidé, kteří už mají vyřešené bydlení a chtějí tam mít něco, co nebude mít každý. I tak mě mile překvapuje, že už i mladí Češi se začínají více zajímat o investice do umění.

Lidovky.cz: Nelákalo vás přestěhovat se? Třeba právě do Ameriky?
Já mám příliš silné rodinné vazby na to, abych se stěhoval. Od té doby, co moje sestra porodila syna, už to nepřipadá moc do úvahy. Máme se sestrou silný, krásný vztah. Když se po škole odstěhovala, bylo to pro mě těžké. Tak už teď moc utíkat nechci. Vím ale jednu věc, že mě moje práce jednoho dne do zahraničí vyžene stejně. Ale kořeny budu mít tady vždycky, mám rád Česko i Čechy. A nemám rád létání. To je jistota, že nebudu tolik utíkat z Čech.

Lidovky.cz: Ve většině případů fotíte muže, proč?
Fotím většinou své přátele a ve výsledku, když nad tím přemýšlím, jsou pro mě ty fotografie stejně jakýmsi autoportrétem. Vtiskávám do toho skrze modely vždy kus sebe. Chvílemi je mi bližší mužský princip, a chvílemi zase ženský. Myslím si, že kdyby se spojilo to pozitivní ze ženy a z muže, vznikla by téměř vyvážená bytost. Mám dojem, že když fotím, sahám po něčem, co je mi blízké, nebo co mi v tu danou chvíli naopak chybí. Někdy potřebuju mužský princip, někdy potřebuju ženskou křehkost. Jednou se mě ptali, proč fotím celou novou sérii se zvířaty. Když jsem se nad tím potom zamyslel, došel jsem k závěru, že mi v tu chvíli chyběl vztah. Postrádal jsem osobní život. Potřeboval jsem citovou vazbu, kterou jsem asi projektoval do zvířat. Je to vlastně hrozně jednoduché a velmi symbolické.

Lidovky.cz: Co je pro vás během fotografování nejdůležitější? Máte dopředu jasnou představu o tom, jak má fotografie vypadat? Kde hledáte inspiraci?
Nápady přicházejí samovolně. Pro mě jsou inspirací skutečně častokrát všední věci. Třeba Praha je hrozně rychlá, hektická, lidé boří obličeje do chodníků a běhají z tramvaje do tramvaje s telefony nalepenými na obličeji. I proto jsem vděčný za svou práci, a že mám na ni a na sebe čas. Inspiruje mě i to, že vylezu ven ze studia, dívám se kolem, mám puštěnou hudbu a častokrát ty fotografie vidím v běžných situacích.

Je to takový vnitřní svět. Baví měnapříklad představy a scény divokých zvířat v městských prostorách. Vídám obrazy, které pak zhmotňuji prostřednictvím fotografií. Nemám to tak, že bych potřeboval vidět něco velkolepého, co by mě inspirovalo. Jsou to všední okamžiky, které už přehlížíme a nevnímáme je. Ale není se čemu moc divit.

Lidovky.cz: Velice silná je fotografie mrtvého ptáka v dlani, tento motiv máte i vytetovaný. Jaký k ní máte vztah?
Nejdříve byla fotka, která vznikla náhodou. Poté až tetování. Vznikla, když jsem byl na návštěvě u rodiny. Kočka nám přinesla mrtvého ptáka. Máma ho chtěla okamžitě vyhodit. Ale mě něco vnitřně zarazilo, vzal jsem si ho a na dvě hodiny jsem se s ním utekl mimo a fotil jsem. Najednou jsem v tom viděl symboliku pomíjivosti času, který je neúprosný, tělo toho ptáčka velmi rychle chřadlo.

Pro mě to byl velice silný moment. Ono to zní pateticky, ale byl to kouzelný moment smrti. Podobná poetická scéna se mi vybaví, když v oscarovém filmu Hodiny uléhá Nicole Kidmanová jako Virginia Woolfová k mrtvému ptáku na zem, kterého s malou dívenkou pohřbívají u stromu. Dokonalá scéna. K té fotografii mám strašně silný vztah, i proto jsem si ji nechal vytetovat. Ukazuje zkrátka koloběh života v celé jeho podobě a kráse.

Lidovky.cz: Jak jste sám řekl, některé fotografie vznikají bezmyšlenkovitě, jiné ne. Co se prostřednictvím nich snažíte divákům sdělit?
Jak jste sama řekla, některé fotografie vznikají samovolně, jiné jsou výsledkem procesu plánování. Některé obrazy a pocity v sobě nosím dlouho a prostřednictvím fotografie se o ně chci podělit s ostatními. To je asi případ fotky s bílým jelenem a převráceným autem na střechu na zasněžené opuštěné cestě. Příprava byla velmi náročná a podmínky v minus patnácti stupních Celsia také drsné.

Zde by to bezmyšlenkovitě asi nešlo. A proto je možná ta fotka je pro mě jednou z těch nejemotivnějších. Viděla jste film „A Single Man“, který režíroval Tom Ford? Velice mě ovlivnila scéna, kdy Colin Firth přichází k převrácenému autu a před ním leží jeho mrtvý partner. Ztráta partnera nebo partnerky v životě je hodně těžká a člověk ji zpracovává v podstatě celý život.

V tom filmu to bylo nádherně poeticky zpracováno. Je to pro mě jedna z nejsilnějších filmových scén. Tak dlouho se ve mně to téma převalovalo, a ještě s mou zkušeností, že jsem ji chtěl nějak uchopit. Chtěl jsem nějak zpracovat toto téma, nechtěl jsem ale na fotografii lidský prvek. Proto je tam bílý jelen přicházející z lesa. Je to svět lidí a ten zvířecí svět. Propojené onou ztrátou.

To jsem moc neodpověděl na otázku, co skrze fotky chci sdělit. Tvořím, protože mám tu potřebu. Ne vždy je za tím nějaká hluboká myšlenka pro diváka. Je to můj vnitřní svět. I přesto bych řekl, že žijeme dnes neskutečně rychlý život. Jsem vděčný za to, že ho můžu skrze tu fotku aspoň na okamžik zpomalit až doslova zastavit. A dát tak prostor a čas tomu, abych ukázal pozorujícím čisté lidské emoce. Něco, čím procházíme my všichni bez rozdílu.