K otázce výstavby radarové základny se Klaus stavěl rezervovaně, dokud měl vyhlídku, že získá nějaké komunistické hlasy. Když padla, přitvrdil.
Švejnar byl pro radar, ale když přišel na to, že jak pro ČSSD, tak pro komunisty, bez nichž se na rozdíl od Klause neobejde, je to citlivé téma, naopak ubral na důrazu. Tato názorová pohyblivost nevěští v obou případech nic dobrého.
Přitom samozřejmě na volbě prezidenta velmi záleží. Její výsledek pravděpodobně podstatně ovlivní politickou orientaci České republiky na dlouhá léta dopředu. Ovlivní ji nepřímo: fakticky se totiž volitelé nerozhodují mezi Klausem a Švejnarem.
Stejně jako počínaje předvolební kampaní 2006 vždy znovu a znovu rozhodují mezi Topolánkem (přesněji řečeno vládní koalicí) a Paroubkem. Klaus a Švejnar jsou jen pumlíče, jimiž se hra hraje.
Není to samozřejmě volba mezi nebem a peklem, jen mezi relativně lepším a relativně horším. Ale každý se dokáže rozhodnout, není to na bezesnou noc, a samozřejmě, jak už to v životě chodí, jen jedno rozhodnutí bude správné. Nejde mi teď o to, agitovat pro jedno nebo druhé (své sympatie pro vládní koalici neskrývám), jen upozornit na podstatné okolnosti, aby volitelé sami před sebou nefixlovali a něco si nenamlouvali.
Unesou zelení ten náklad?
Komunisté vstoupili teď razantně do hry. Těžko se jim divit. Nehodlají se spokojit s rolí opovrhovaného pomocníka, který je poté, co splní svou úlohu, odkopnut. Proč taky: osud Jana Švejnara je v jejich rukou.
Protikandidaturou Bobošíkové dávají najevo: Chcete-li naše hlasy, musíte si je perně zasloužit. Smysl jejich ultimáta je: švejnarovská koalice je musí vzít za rovnoprávné partnery a musí jim vyhovět v odmítnutí amerického radaru (což je jakýsi symbol pro celou zahraničněpolitickou orientaci České republiky). Pozoruhodné a příznačné je, že požadavky kladou zeleným a ČSSD, ne Švejnarovi.
Paroubek nemá s komunistickým ultimátem problém. Dosáhl úpravy požadavku na pakt o neútočení - teď to má být „dohoda o kultivaci politického prostředí“, k níž mohou přistoupit i další strany (představa, jak se Paroubek bude podílet na kultivaci politického prostředí, je velmi zábavná) -a tak je zastřen fakt, že jde o faktickou integraci KSČM do „koalice pro změnu“, i přídech komunistického diktátu.
Problém mají ovšem zelení: připojí se k paktu? Odmítnou jednoznačně radar? Komunisté vystihli jejich slabou stránku. Nejsou v té věci jednotní a nemají jasné a věrohodné stanovisko. Obávám se, že na tuto malou a nijak zvlášť stabilní stranu teď bylo naloženo víc, než dokáže unést. Přitom zelení jsou v současné době jediným politickým reprezentantem „havlovského“ okruhu, který tradičně vyniká neschopností se politicky organizovat.
Široká a pohodlná cesta, která vede do maléru
Problémy se už přenášejí do nitra Občanské demokratické strany. Svědčí o tom hádanice kolem schvalování zákona o ekologické újmě v Poslanecké sněmovně i konflikt mezi předsedou Topolánkem a prvním místopředsedou Bémem. Zdá se, že průběh první volby Topolánkovou pozicí otřásl.
Občanská demokratická strana si za to jistě může sama. Měla dost času, aby si otázku výměny stráží ve vedení strany vyřešila v době, kdy byla v opozici. Udělala to ostatně po Zemanově odchodu i ČSSD. Sice nedokonale, ale aspoň se snažila. Občanští demokraté zvolili širokou a pohodlnou cestu, která vede do maléru. Jsou obětí vlastní vyčuranosti - to ovšem není žádné alibi pro jiné, aby se chovali nezodpovědně.
Je velmi pravděpodobné, že nezvolení Klause (jeho politické možnosti coby prezidenta se velmi účelově přeceňují, navíc kritika ze strany jeho oponentů není vždycky spravedlivá) povede k další destabilizaci ODS a k tomu, že se koalice - navzdory dobré vůli zúčastněných - stane docela nefunkční a padne. Totéž se ovšem stane, pokud už před prezidentskou volbou zelení dejme tomu nějakou zamaskovanou formou přistoupí na komunistické požadavky. Pak už by na výsledcích prezidentské volby vůbec nezáleželo.
Švejnar byl pro radar, ale když přišel na to, že jak pro ČSSD, tak pro komunisty, bez nichž se na rozdíl od Klause neobejde, je to citlivé téma, naopak ubral na důrazu. Tato názorová pohyblivost nevěští v obou případech nic dobrého.
Přitom samozřejmě na volbě prezidenta velmi záleží. Její výsledek pravděpodobně podstatně ovlivní politickou orientaci České republiky na dlouhá léta dopředu. Ovlivní ji nepřímo: fakticky se totiž volitelé nerozhodují mezi Klausem a Švejnarem.
Stejně jako počínaje předvolební kampaní 2006 vždy znovu a znovu rozhodují mezi Topolánkem (přesněji řečeno vládní koalicí) a Paroubkem. Klaus a Švejnar jsou jen pumlíče, jimiž se hra hraje.
Není to samozřejmě volba mezi nebem a peklem, jen mezi relativně lepším a relativně horším. Ale každý se dokáže rozhodnout, není to na bezesnou noc, a samozřejmě, jak už to v životě chodí, jen jedno rozhodnutí bude správné. Nejde mi teď o to, agitovat pro jedno nebo druhé (své sympatie pro vládní koalici neskrývám), jen upozornit na podstatné okolnosti, aby volitelé sami před sebou nefixlovali a něco si nenamlouvali.
Unesou zelení ten náklad?
Komunisté vstoupili teď razantně do hry. Těžko se jim divit. Nehodlají se spokojit s rolí opovrhovaného pomocníka, který je poté, co splní svou úlohu, odkopnut. Proč taky: osud Jana Švejnara je v jejich rukou.
Protikandidaturou Bobošíkové dávají najevo: Chcete-li naše hlasy, musíte si je perně zasloužit. Smysl jejich ultimáta je: švejnarovská koalice je musí vzít za rovnoprávné partnery a musí jim vyhovět v odmítnutí amerického radaru (což je jakýsi symbol pro celou zahraničněpolitickou orientaci České republiky). Pozoruhodné a příznačné je, že požadavky kladou zeleným a ČSSD, ne Švejnarovi.
Paroubek nemá s komunistickým ultimátem problém. Dosáhl úpravy požadavku na pakt o neútočení - teď to má být „dohoda o kultivaci politického prostředí“, k níž mohou přistoupit i další strany (představa, jak se Paroubek bude podílet na kultivaci politického prostředí, je velmi zábavná) -a tak je zastřen fakt, že jde o faktickou integraci KSČM do „koalice pro změnu“, i přídech komunistického diktátu.
Problém mají ovšem zelení: připojí se k paktu? Odmítnou jednoznačně radar? Komunisté vystihli jejich slabou stránku. Nejsou v té věci jednotní a nemají jasné a věrohodné stanovisko. Obávám se, že na tuto malou a nijak zvlášť stabilní stranu teď bylo naloženo víc, než dokáže unést. Přitom zelení jsou v současné době jediným politickým reprezentantem „havlovského“ okruhu, který tradičně vyniká neschopností se politicky organizovat.
Široká a pohodlná cesta, která vede do maléru
Problémy se už přenášejí do nitra Občanské demokratické strany. Svědčí o tom hádanice kolem schvalování zákona o ekologické újmě v Poslanecké sněmovně i konflikt mezi předsedou Topolánkem a prvním místopředsedou Bémem. Zdá se, že průběh první volby Topolánkovou pozicí otřásl.
Občanská demokratická strana si za to jistě může sama. Měla dost času, aby si otázku výměny stráží ve vedení strany vyřešila v době, kdy byla v opozici. Udělala to ostatně po Zemanově odchodu i ČSSD. Sice nedokonale, ale aspoň se snažila. Občanští demokraté zvolili širokou a pohodlnou cestu, která vede do maléru. Jsou obětí vlastní vyčuranosti - to ovšem není žádné alibi pro jiné, aby se chovali nezodpovědně.
Je velmi pravděpodobné, že nezvolení Klause (jeho politické možnosti coby prezidenta se velmi účelově přeceňují, navíc kritika ze strany jeho oponentů není vždycky spravedlivá) povede k další destabilizaci ODS a k tomu, že se koalice - navzdory dobré vůli zúčastněných - stane docela nefunkční a padne. Totéž se ovšem stane, pokud už před prezidentskou volbou zelení dejme tomu nějakou zamaskovanou formou přistoupí na komunistické požadavky. Pak už by na výsledcích prezidentské volby vůbec nezáleželo.
