Pane prezidente, jste strůjcem pádu Topolánkovy vlády?
Tahle otázka se hraje minimálně dva měsíce. Já jsem v momentu, když vláda padala a nová se rodila, víceméně mlčel a nepokoušel jsem se k tomu něco zásadního říkat. Tak snad aspoň teď pár slov: za prvé bych chtěl říct, že tato vláda skončila tak, jak začala. Vláda začala na jednotlivcích, kteří změnili svůj názor, a skončila tím, že někteří jednotlivci změnili svůj názor. Že bez povšimnutí odešel poslanec Pohanka, který byl jednou klíčovou osobou, a nikoho to netrápilo, že se dopustilo, aby pan Bursík rozpoutal čistku ve své straně a zbavil se dvou poslankyň, když bylo naprosto jasné, že už v tu chvíli vláda nemá většinu, a že se potom stejně nemilosrdně postupovalo v ODS – bylo prostě jedině otázkou času, kdy se něco takového stane. Moje role v tom je nulová nebo záporná a je potřeba to říct velmi rezolutně. Něco úplně jiného je, jestli jsem tu vládu miloval, jestli jsem ji považoval za tak zlatou, jak ji dnes považuje část našich médií. Za tak zlatou jsem ji nepovažoval.
Jednal jste v době kolem shazování vlády s Vlastimilem Tlustým nebo Janem Schwippelem?
Nejednal.
Vůbec?
Ne. Já sice Tlustého mám na mobilu už asi patnáct let, Schwippela nikoliv. Ale Tlustého za celé poslední roky vidím jednou dvakrát za rok.
Co se stalo mezi vámi a Topolánkovou vládou? Vypadá to, že vás něčím zklamala.
Tak ta vláda mě zklamala absolutně, ta vláda mě zklamala tím, jak začala hrát zelenou kartu. Ta vláda mě zásadně zklamala chováním vůči Evropské unii.
Jaký význam má pro vaše hodnocení to, že vláda vznikla bez většinové dohody politických stran, a jaký to mělo vliv na její vládnutí v konkrétních případech?
Kdybyste si vzali mé výroky z ledna 2007, vidíte, že jsem vyjadřoval velmi velké odsudky z přeběhlického způsobu vytváření vlády. Ty výroky jsou teď pozapomenuty. Jestli to někdo překládal do mého volání pro sbratření Topolánka s Paroubkem, nebylo to tak. Já jsem říkal: buď se domluvte o vládnutí, nebo se domluvte o nevládnutí a vyvolejte předčasné volby, protože patová situace neumožňuje normální rozumné chování. Čili to byl začátek, který se nedá odestát, a mám pocit, že se vytvořila atmosféra, jako kdyby to vůbec nebyla pravda, jako kdyby šlo o vládu, která má nekonečnou podporu ve sněmovně. A podle toho se ta vláda taky chovala.
Umíte si představit, že by se prvotní hřích jejího vzniku dal vykoupit dobrým vládnutím?
O tom, jestli jeden poslanec se nechá nějakým způsobem koupit – teď to slovo koupit myslím v přeneseném slova smyslu – o tom, že se některý poslanec dá zmotivovat, aby udělal úkrok vlevo nebo vpravo, to s dobrým či špatným vládnutím nemá bezprostředně nic společného.
Topolánkovci na vaši výtku o přeběhlících namítají, že stejně tak vaše druhá vláda stála na přeběhlících. Je v tom nějaký rozdíl?
To mají špatnou paměť, protože to není pravda. Moje druhá vláda stála na jistém předstupni opoziční smlouvy, nicméně opoziční smlouvy napsané tady na Pražském hradě před zraky prezidenta Havla, kde došlo k dohodě o tom, že Miloš Zeman za křeslo předsedy sněmovny při hlasování o důvěře vládě opustí sněmovnu a vláda získá touto cestou důvěru. Tam žádný přeběhlík neexistoval, to prosím všechny, kdo už tu paměť nemají, aby si tento dokument, který určitě u vás v archivech existuje, našli.
Ale pak jste přece dva přeběhlíky získali.
To ale bylo něco jiného. To bylo potom v obrovských sporech o schválení, či neschválení státního rozpočtu, jestli si někdo dobře pamatuje, a tam sehrál roli poslanec Wagner a teď už bych si ani nevzpomněl na další jméno. Ano, pan Teplík. Ale ta dohoda, ten půdorys vlády byl napsán tady na Pražském hradě před mýma očima.
Já jsem se ptal na tu možnost vykoupení hříchu dobrým vládnutím proto, že jste dal najevo, že byste ministra Kalouska rád viděl v přechodné vládě. Do jaké míry si myslíte, že si politik takhle může vybírat rozinky?
Démonizace mého výroku o Kalouskovi je téměř úžasná, protože já jsem si povzdechl: no kdyby takový Kalousek, který drží finance, mohl zůstat v té vládě, tak by to bylo dobře. To nemělo žádnou souvislost s tím, co si vybájili někteří novináři, že já prosazuji Kalouska ve vládě. S nikým jsem o tom nejednal, nejednal jsem o žádném jménu v této nové vládě, to bylo povzdechnutí si. A že to nemělo sebemenší úspěch, vidíte z toho, že vlastně ten, o kterém si myslím, že by si nejvíce zasloužil pokračovat, tam není, a ten, o kterém si myslím, že by si to nejvíce nezasloužil, tak ten tam zrovna je.
Michael Kocáb?
Zbytečná otázka.
Proč jste se s Topolánkovou vládou nerozloučil?
Přiznám se, že to mě mrzí, ale ty vztahy byly tak zlé a uštěpačné… Když jsem si na to vzpomněl někdy dva tři týdny před fyzickým ukončením fungování vlády, tak se nám to zdálo ještě docela daleko a pak nastal neuvěřitelný kolotoč věcí, zejména kolem summitů Evropské unie. A pak byl čtvrtek, poslední pracovní den, kdy vláda fungovala. Ráno jsem si uvědomil, že jsem se nerozloučil s vládou, tak jsem opravdu horečně přemýšlel, jestli je nějaká rychlá metoda, jak vládu ještě pozvat, nebo jestli už to technicky nejde. V tu chvíli zasedal summit Východní partnerství a tak dále, tak jsem mávnul rukou a napsal jsem každému členu vlády dopis. To je všechno.
Takže to bylo technické nedopatření?
Slovo technické jsem nepoužil. Řekl jsem, že jsem v naprostém chaosu a s novým premiérem a při vyjednávání den za dnem na to pozapomněl a ve čtvrtek se mi to nezdálo vůbec možné zrealizovat a neměl bych pocit, že by většina členů vlády přišla a tak dále.
Kouzelnou shodou náhod je to podobné konci vaší druhé vlády v roce 1997, kdy se prezident Havel s vaší vládou taky nerozloučil.
No, přesto je tu jeden nekonečný rozdíl. Já jsem nepřednesl žádný rudolfinský projev. A žádný nechystám.
Proč jste nenechal Topolánkovu vládu dovládnout do konce evropského předsednictví?
Myslím, že vláda bez důvěry parlamentu nemůže vládnout donekonečna. To je naprosto evidentní a vytváření legend paní Šafaříkovou a dalšími novináři, že to byla geniální předsednická vláda, je úsměvné a myslím, že budou všichni překvapeni, jak i nová vláda naprosto standardně formální hříčku, kterou předsednictví Evropské unie je, bude odehrávat a myslím, že už si jak pan předseda vlády, tak pan ministr zahraničí našlápli, udělali první kroky v tomto směru a smyslu.
Vy sice říkáte, že Topolánkovu vládu smetl parlament, jenže tenkrát to vypadalo, že se mezi pány Topolánkem a Paroubkem schylovalo k dohodě a že by vláda mohla dopředsedovat.
Nemám pocit, že je pravda, co říkáte. Aspoň mediální výstupy obou pánů nic takového nenaznačují. Myslím, že předseda ČSSD po prvním zaleknutí z toho, co udělal, pochopil, že od něj jeho voliči očekávají, že po nakročení dokáže dojít až do cíle. Ale to je moje spekulace.
Podle vás se ODS pod vedením Mirka Topolánka ideově vyprázdnila. Čím se vyplňuje vzniklé vakuum?
Tak tohle by spíš bylo na filozofický esej. Nicméně vláda se evidentně posunula ideově a zejména se výrazně odideovala a myslím, že každý vidí, že ve vládě šlo pouze o vládnutí, a ne o substanci věcí.
Je to tak, že se nejdřív odideologizovala vláda a z ní se nákaza přenesla na stranu?
To určitě ne. Pro mě od nepaměti pan Topolánek nebyl prototypem člena ODS. Já si vzpomenu, že když jsem ho prvně viděl někdy v polovině devadesátých let v Ostravě a když jsem viděl, jaké názory zaujímá, tak nikdy nezapomenu, že jsem vrtěl hlavou a říkal jsem, my jsme ODS s tím, že každé toto písmenko něco zásadního znamená, a my nejsme žádná PDS – Podnikatelská demokratická strana. To bylo první setkání, které já jsem s ním měl, a první chcete-li ideový střet.
Pochází ta zkratka PDS od vás?
Určitě. A není to ex post prefabrikace toho výroku, to je skutečně autentická debata někdy kolem roku ’95. Nedovedu už přesně specifikovat ten den, ale vím, že to bylo vOstravě. Panu Topolánkovi šlo od začátku o něco odlišného, než co bylo v původní struktuře ODS založeno, čímž neříkám, že to je nějaký copyright, který se nesmí nikdy pohnout. Je nepochybně na dnešních stranících, aby si posun tam či onam zorganizovali sami. To je jejich právo a není pravda, že strana musí slepě dodržovat myšlenky, na kterých byla založena. S tím bych souhlasil. Já si jenom vyhražuji právo říci, jestli se mi to líbí, nebo ne.
Vás ta zkratka PDS napadla, když jste poprvé fyzicky spatřil Mirka Topolánka?
Ne, nepersonifikujme to. Nepochybně lidí s tímto sklonem – bylo by možné ta jejich jména říkat, ale není důvod – se v ODS narodilo větší množství, ale pro mě byl jedním z těch úplně čistých ztělesnění onoho postoje právě on.
To jste vytýkal ODS už v prosinci na kongresu, že vytěsnila myšlenky ve prospěch lobbistických zájmů.
Míra lobbování za dvacet let naší svobodné země nikdy nedosáhla úrovně, která vznikla za této vlády. To se žádné předchozí vládě nepodařilo. V devadesátých letech jsme byli teprve rodící se země a nikdy to nemělo tuhle sílu. Ani v prvním desetiletí 21. století ne. Míra toho, co se děje, je proti předchozím vládám nesouměřitelná.
Takže Topolánkova vláda byla prolobbovanější než řekněme Paroubkova?
Paroubkova vláda byla kraťoučká, ale než průměr vlád sociální demokracie,,, já bych řekl, že ano.
Můžete být konkrétnější? Komu Topolánkova vláda podléhala? ČEZu?
Slovo ČEZ by mě ani nenapadlo. Mluvím o světě kolem pana Dalíka.
Chcete říct, že Mirek Topolánek šel do politiky, aby si ošetřil své podnikatelské záměry?
To by mě ve snu nenapadlo. Opravdu mi to nepodsouvejte. Prostě někdy v druhé polovině devadesátých let začala přicházet do ODS skupina lidí, kteří vzešli zejména z podnikatelských světů a kteří viděli, že tohle je šance, jak ochránit své zájmy. Pozor: zájmy ve velkém, nemyslím konkrétní podnikatelský zájem svůj. Rozumíme si? Abychom to neposunuli. A já jsem vždycky v těchhle diskusích používal známý, okřídlený výrok pana Miltona Friedmana, který někdo je schopen pochopit a někdo není schopen pochopit: I’m pro-market, I’m not pro-business. A pro mě to byl vždycky test, kdo tenhle jemný rozdíl chápe a nechápe. Ano, ODS se ze strany pro-market stala pro-business, což je fundamentální změna.
Připouštíte ale, že taková tendence v ODS existovala už dávno?
Existovala, nicméně byla evidentně pod povrchem a dokud jsem tam byl já, tak při mé nesmiřitelnosti k tomuto postoji, při mém důrazu na O a nikoli P prostě nemohla vylézt na povrch tak, jak vylezla teď.
Mluvil jste o ODS jako lobbistické straně veřejně někdy dřív než na posledním kongresu?
Mně všichni vytýkají, že jsem až příliš loajální člověk. Já jsem se choval velmi střízlivě vůči ODS, do poslední doby.
Před chvilkou jste řekl, že jste nevystoupil s žádným rudolfinským projevem. Na druhou stranu jste pronesl projev na kongresu ODS v prosinci a pak vystoupil na sjezdu sociální demokracie. Prezident Havel taky zůstával dlouho ve veřejných vystoupeních k vládě přiměřeně loajální, až se v jedné chvíli…
To nemyslíte vážně. Já jsem si nezvolil Rudolfinum a klaku, která nadšeně přišla zatleskat mému vystoupení, já jsem to řekl jako legitimní čestný předseda ODS na kongresu, kde jsem nečekal pochvalu a kde jsem měl pocit, že toto musím jasně říci.
Dokážete o minulé vládě říct něco pozitivního?
Já jsem všude po světě, naposledy včera večer na setkání se skupinou ministrů zahraničí RIO, tedy skupiny latinskoamerických zemí, kterou jsem tady včera večer na Hradě měl, říkal, že jsem stále chválil naši vládu, že v bláznění kolem globální ekonomické krize se chová velmi racionálně a patří k tomu zlomku zemí, které neprovádějí naprosto šílené pokusy bojovat s touto krizí. Za druhé tato vláda samozřejmě měla výhodu velmi rychlého ekonomického růstu, ale v podstatě nezničila veřejné finance a držela je přiměřeným způsobem. Křehkost její podpory byla taková, že bylo sporné, jestli by dosáhla více. Nicméně si dovolila zásahy v jiných oblastech, kde tu podporu taky neměla, a něco z toho jí vyšlo a něco nevyšlo. Takže třeba za tyto věci jsem já vládu kdekoliv chválil, vždycky, veřejně, nahlas, a dělám to i teď.
Pojďme k jinému tématu. Jaká byla vaše první reakce, když Senát ratifikoval Lisabonskou smlouvu?
Rád bych nejdřív vytkl před závorku, co mě překvapilo: že stejně, přes veškerý nátlak, většina členů ODS v obou komorách hlasovala proti. Zpátky k vaší otázce – mě hned po hlasování napadla věta, kterou mně kolegové z Hradu rozmluvili, abych ji dal do svého prvního prohlášení na malé tiskovce, kterou jsem bezprostředně poté uspořádal. Ale stejně jsem si říkal, že já ji uplatním někde v nějakém rozhovoru, tak to je tahle chvíle. Můj první pocit byl, že Evropská unie porazila Evropu. A když trošku domýšlíme, co se tímto výrokem chce říci, tak já bych hájil Evropu, já bych nehájil Evropskou unii. Myslím, že to je nešťastný vývoj, který v Evropě nastal, a já bych Evropě nic špatného nepřál. A že se to všechno odehrává tak, jak se to odehrává, to je strašně smutné.
Koho by měl do Evropského parlamentu volit český euroskeptický nebo – jak vy říkáte – eurorealistický volič?
Doufal jsem, že lidé s názory podobnými těm mým se pokusí promluvit do evropských voleb. Ale ve chvíli, kdy nebyli schopni nalézt rozumnou dohodu mezi sebou navzájem, bych se nikomu neodvážil nic konkrétního doporučovat.
Teď mluvíte o rozštěpu na Svobodné a Libertas?
Celá řada subjektů se pokouší získat půl procenta hlasů. Myslím, že je to hloupé.
Kandidát Svobodných Benjamin Kuras v Mladé frontě Dnes povídal, že jste mu nedávno na nějakém koncertu vyčítal, že zbabrali pravicovou politiku na pět let dopředu. Je to pravda?
Nemám rád způsoby, jaké předvádí pan Kuras. Přijde na Jazz na Hradě, potkáme se v hloučku lidí se sklenkou v ruce a já říkám: To jsem z toho smutnej, a pak zhruba to, co přetlumočil. Poznámečku utroušenou v chumlu, když se valí lidi ze sálu z Jazzu na Hradě, dramaticky publikovat v novinách, to mi připadá nedůstojné. Nicméně si za tím názorem stojím.
Zbabrali to ještě nějak jinak než svou nejednotností?
Teď těsně před volbami nechci kriticky analyzovat různá seskupení, která usilují o mandáty v Evropském parlamentu. Nicméně myslím, že nejednotnost je jedna veliká vada. Druhou velkou vadou je, že se jim nepodařilo proniknout do médií a prosadit se. Ovšem to je při zaťatosti našich médií velmi obtížné.
Oznámíte před volbami do Evropského parlamentu, koho budete volit?
To určitě nemohu říci. Jistě souhlasíte, že by to nebylo správné. Samozřejmě bych rád volil nějakou stranu, která má na evropské věci názory blízké mně.
Ve středu jste měl na Hradě Declana Ganleyho. Nebyl to od vás způsob, jak podpořit Libertas? Teď vlastně ani nevím, jestli českou, nebo irskou Libertas.
Právě. Podívejte, mně se odvaha, zanícení, nasazení Declana Ganleyho nepochybně líbí a líbily. Oceňoval jsem ho a v dnešní šedi evropských politiků on je osobnost, která se něčím vymyká. To je mi v každém případě sympatické. Navíc v něčem uspěl, něčeho dosáhl. Zdálo se mi jistou dobu, že by pod deštníkem Libertas mohly v jednotlivých evropských zemích vzniknout politické strany s názory, které Evropa potřebuje jako sůl, protože jdou proti hlavnímu proudu a foukají proti větru. To je mi sympatické a určitě bych to vítal. Ale jestli to vzali za správný konec organizačně, administrativně, technicky, ideově... Myslím, že udělali chybu tím, jak se to pokusili příliš zglajchšaltovat. Myslím, že to spíš měla být taková ta umbrella organization, deštníková organizace, která řekne, že se pod ní schovávají strany s různými jmény. Myslím, že nebylo nutné, aby všem bylo vnuceno slovo Libertas. Ale jako prezident se ani slovem nevměšuji do těchto věcí, je to jenom takové moje povzdechnutí, že si tím odradili celou řadu potenciálních příznivců.
Co říkáte tomu, jak Declana Ganleyho šéf Evropského parlamentu Pöttering podezírá, že je agent Američanů, zatímco u nás se o něm říká, že je agent Kremlu?
Obojí je směšné, nesmyslné, dětinské, nedůstojné.
V pražských kavárenských kruzích býváte za agenta Kremlu označován i vy.
Já myslím, že to rozdmýchávají páni Topolánkové a Vondrové. Je to něco tak směšného a dětinského. Já jsem asi dvakrát nebo třikrát v životě viděl Putina a z toho snad jednou jsem s ním rozmlouval dejme tomu hodinu a půl. Nepřijel jsem pak z Moskvy a nedával jsem interview jako pan Topolánek o tom, že se stali dobrými kamarády. Jeli jsme velmi sporně před pěti lety do Střední Asie, do těch tří lepších zemí: Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán. Vůbec jsme se neodvážili navštívit takový Turkmenistán, kde bychom měli pocit, že podáváme ruku někomu zcela nepřijatelnému. Přesto se zvedla velká kritika. Pan Topolánek vesele vyjede do Turkmenistánu, a ve vašem deníku není jediné slovo o tom, jestli si měl s těmi lidmi podávat ruku, nebo ne. Takže opravdu – dětinská hra, myslím, že nerozumná. Nerozumná.
Co tedy dnešní Rusko je?
Od začátku říkám, že je třeba brát ho, jaké je, ale nevidím sebemenší důvod přátelení se a vracení se do minulosti se slovy, že jsme dobří kamarádi. Je třeba chápat, že to je entita, která má svůj význam, svou roli v dnešním světě, ale hrát s nimi jako rovný s rovným. To já dělám a dělal jsem vždycky. Rusové to také tak berou.
Členové Topolánkovy vlády říkali, že oni představovali poslední hráz pronikání Ruska do střední Evropy. Souhlasíte?
Vytvoření tohoto legračního schématu je snad největší podvod, který ta vláda vůbec udělala. To se tonoucí chytal stébla. Já Rusko jako hrozbu nevidím, já vidím Rusko jako velký, silný, ambiciózní stát a určitě je třeba být více na pozoru vůči takovému velkému, silnému, ambicióznímu státu než vůči – abych plácnul – malému Estonsku nebo Litvě. Ale vydělit Rusko ze světa a posadit ho na jiný piedestal a začít budovat svou politickou obhajobu u nás tady doma na takové hříčce, to je takový podvod, že já vůbec nevěřím, že se nikdo nezačervená, když to dělá.
Mirek Topolánek před ratifikací říkal, že buď bude Lisabon, nebo Moskva.
Nevím, jestli mu to poradili nějací mediální mágové, ale je to mimořádně nedůstojné.
Co je v ruském zájmu: integrovaná, nebo rozvolněnější Evropská unie?
Já jsem se nikdy nepokoušel vcítit do Ruska a do jeho zájmů. Myslím, že tam je mixáž obojího. Rusko asi jako každá entita nechce silného protihráče, na straně druhé myslím, že i v Rusku mají takový ten velkoruský pohled: radši bych jednal s jedním, abych nemusel objíždět dvacet zemí. Myslím, že se v nich oba ty pohledy přátelsky či nepřátelsky sváří.
Česká republika je středně malý stát. Není problém, když teď naši diplomacii začínají řídit lidé, kteří se řemeslo učili v osmdesátých letech v Moskvě?
Jakou naši diplomacii? Pořád tu mluvíme o Lisabonské smlouvě, myslím, že je potřeba brát ji vážně. Ta smlouva bude mít následky. Minulý týden jsme v Praze hostili summit Východní partnerství a já jsem dával večeři. Protože nás v čele EU vystřídají Švédové, tak jsem si vedle sebe posadil jejich premiéra Reinfeldta. A zrovna v tu chvíli se hrál hokej, Česká republika – Švédsko. Dostával jsem esemesky o vývoji zápasu, ukazoval jsem Reinfeldtovi 0:1, on mi odpovídal smajlíkem. Začali jsme se bavit o hokeji. Turecký prezident moc nevnímal atd. A já Manuelu Barrosovi říkám: Doufám, že už ten bratrovražedný boj mezi Čechy a Švédy na mistrovství světa je naposledy, že už konečně zmizí ten falešný nacionalismus, doufám, že příště už zvítězí evropská myšlenka a že už na všech dalších mistrovstvích světa, na všech dalších olympiádách bude jenom jeden jediný tým Evropské unie. A teď se na mě všichni dívají s nejistotou, jestli to říkám pro pobavení večera, nicméně já jsem to čtvrt hodiny rozvíjel a říkal jsem Barrosovi, že musí říci vážně, jestli Evropu bere vážně, jestli chce jedno evropské mužstvo atd. Čili já jsem pro, abychom Evropu a Evropskou unii a Lisabonskou smlouvu brali vážně. Vy se ptáte na naši diplomacii – myslím, že nemá být vůbec žádná národní diplomacie, že má být evropská diplomacie, vždyť v té Lisabonské smlouvě je napsáno, že bude zrušena diplomacie jednotlivých států. Berme tyhle věci vážně. Zapomeňme na to, že budeme mít diplomaty, budou diplomaté Evropské unie. A jenom domýšlejme krok, který děláme. A buď to někdo chceme, aby se to stalo, což já nejsem, anebo nechceme. Ale hlasujemeli pro Lisabonskou smlouvu, tak musíme vědět, co z toho vyplývá. A já tvrdím, že hlasujeme-li pro tu smlouvu, tak ať na příští olympiádu do Vancouveru jede jedno mužstvo Evropské unie. Bude nejúspěšnější, vyhraje téměř ve všech disciplínách a bude to bezvadné. To není nadsázka.
Ale zahraniční politika Evropské unie je přece hybrid. Až se bude formulovat společný postoj v nějaké konkrétní věci, musejí k tomu nejdřív všichni ministři zahraničních věcí dát souhlas. Teprve pak se hlasuje většinově.
Technické aspekty nechme stranou. Teď mluvíme o tendenci, o posouvání odněkud někam a to posouvání je naprosto evidentní.
Bude mít podle vás reálný význam vázaný mandát, který Topolánkova vláda vymyslela?
Obecně vzato – správná myšlenka. Je potřeba, aby vláda byla kontrolována parlamentem i v této zásadní věci, protože teď je to opačně. Jeden ministr něco dohodne v Bruselu a pak už to přichází jako direktiva, kterou neschválit znamená být penalizován. Jen nevím, jak ta brzdička může technicky fungovat. Myšlenka, že by existovalo komando rychlého nasazení v našich obou komorách, které bude bleskově reagovat na nejrůznější nápady zrozené v Evropské unii a bude mít politickou sílu i organizační schopnost vyvolat na toto téma smysluplnou a vážnou diskusi, já si to prostě nedovedu představit. Já jsem v neděli dostával Hayekovu cenu ve Freiburku a promluvil tam bývalý soudce německého Ústavního soudu Paul Kirchhof, kterého si paní Merkelová při minulých volbách vybrala na daňovou reformu. Kirchhof je mimořádně bystrý člověk, kéž bychom takového měli. On říkal, že spočetli, že Evropský parlament má na projednávání jednoho zákona či direktivy asi osm minut. Počet těch zákonů, které se valí, je prostě nekonečný. Osm minut znamená, že se to předjednává na chodbách a v různých lobbistických seskupeních. Samo množství zákonů v podstatě eliminuje možnost, aby se o nich vážně diskutovalo.
Chápeme to správně, že nechcete dokončit ratifikaci Lisabonské smlouvy před druhým referendem v Irsku?
Ptáte se na politickou taktiku, čímž se vymykáme dosavadnímu obsahu našeho rozhovoru. To si nechám pro sebe.
Dokázal byste vydržet s nervy ještě rok, až v Británii začne předvolební kampaň? Šéf toryů Cameron řekl, že pokud přijde k vládě a pořád nebude ratifikována Lisabonská smlouva, tak o ní v Británii vypíše referendum.
Aby to mělo nějakou evidentní věrohodnost, tak by britská Konzervativní strana musela referendum o Lisabonu udělat tématem voleb, musela by to říct dostatečně nahlas, jasně, zřetelně. A aniž bych sledoval dnes a denně výroky britských konzervativců, tak tento pocit já nemám.
Jak dlouho česká ústava dovoluje prezidentovi nepodepsat smlouvu, kterou sjednala vláda?
Myslím, že to není otázka času. Je to otázka rozumného rozhodnutí, není měřená počtem dnů, týdnů, měsíců.
Bývalý ústavní soudce Vladimír Klokočka říká, že prezident je v podstatě pouhý notář.
Pan Klokočka, Cepl a další jsou hlavně smutní z toho, že já jsem je znova nenominoval k Ústavnímu soudu, kde prosazovali jeden extrémní názor na ústavní právo. Tím pádem cokoli já udělám, oni kritizují. Myslím, že tito pánové se zásadním způsobem mýlí.
Že se mýlí ve výkladu ústavy?
Ano.
Někteří vaši nejmenovaní ministři vzpomínají, že když jste byl premiérem vy a prezidentem Václav Havel, občas jste o něm říkal: „On si myslí, že vládne, ale vládne vláda.“
Nevím, jaké to máte citáty, to nebudu komentovat. Nevím, že bychom to takhle přímo diskutovali.
Co očekáváte od vlády Jana Fischera?
Myslím, že se bude chovat jako normální vláda. Představa, že bude pouze docházet do svých kanceláří a nic nedělat, je myslím mylná. A mám pocit, že všichni budou spíš překvapeni, že každý z nich předvede dostatečnou samostatnost a ambicióznost.
Uvědomujete si, že podle určitého výkladu ústavy byste spolu s premiérem Fischerem mohl kompletně vyměnit celou vládu a vládnout až do příštích voleb?
Určitě, to je samozřejmé, ale zase pouze démonizace mé osoby by mohla někoho vést k myšlenkám tohoto typu. Já jsem do sestavení vlády neřekl ani slovo a hra některých bývalých členů vlády o tom, že už mám připravenou nějakou prezidentskou vládu, to byl jeden z největších žertů. Jakkoliv si Langrové mysleli, že nesním o ničem jiném, tak já musím říct, že jsem se modlil, aby se náhodou něco takového nestalo. Nemohlo by mě potkat nic horšího, než abych sestavoval prezidentskou vládu. To byl největší politický omyl těch pánů myslet si, že hrozí pokus o prezidentskou vládu.
Odkud mohl mít ministr Langer informace o tom, s kým si kvůli sestavování vlády telefonujete?
Koho odposlouchává nebo odposlouchával nebo odposlouchává pan Langer, to nevím. A jeho osobu já opravdu komentovat nechci. Žádným způsobem.
