10. listopadu 2007 9:05 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Kluci v akci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Televizní kuchaři v akci. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Televizní kuchaři v akci. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
PRAHA Nejpopulárnější kuchaři v Česku Filip Sajler a Ondřej Slanina o tom, proč číšníci nejsou číšníci, ale nosítka, jestli opravdu láska prochází žaludkem a k čemu všemu se dá použít sůl.
Jestli si kuchaře představujete jako tlouštíka s vysokou čepicí, ohánějícího se dřevěnou plácačkou, tedy něco ve stylu Princezny se zlatou hvězdou na čele, zapomeňte na to. Kuchař 21. století je podnikatel, šoumen a mág s trendy rozcuchem, který krájí cibuli jako démon, miluje design a působí dojmem, že si ve výparech nad sklokeramickou plotnou plní adrenalinové sny. Jako tihle dva, Filip Sajler (28) a Ondřej Slanina (23), „kluci v akci“, kteří se dva roky zviditelňují vařením na televizních obrazovkách a se čtyřiceti různými jídly z lososa se už dostali i do Guinnessovy knihy rekordů. Sešli jsme se v jejich Perfect restaurantu v Praze, kde jsou talíře i na stropě a hrnečky i na zrcadle a kde nad obědvajícími hosty visí obří utěrky. Během rozhovoru odbíhali tu přeparkovat, tu vydat pokyn vedle pracujícím řemeslníkům nebo bance. A občas mluvili jako knihy. Tedy jako kuchařské knihy. 

LN Souhlasíte s tvrzením, že láska prochází žaludkem?

Filip Sajler: Jasně, pravila žena a vrazila muži nůž do břicha. Ale asi jo. Napsal nám jeden slovenský divák, že uvařil nějakému děvčeti naši květákovou polívku a že se jí od té doby nemůže zbavit. Jenom nevím, jestli to myslel v dobrém, nebo špatném slova smyslu. A co do toho vlastně dal. Jasně že láska prochází žaludkem. Když je člověk dobře najedenej, tak je dobře naladěnej – a od toho se všechno další odvíjí.

Některým ženám připadá sexy vidět chlapa s vařečkou. Dají se na vaření dobře balit holky?

Ondřej Slanina: Jsou zkrátka muži, kteří mají sexy mozek, a jsou muži, kteří vypadají sexy u plotny.

F: A je příjemnější vařit pěti krásným ženám než vařit pěti chlapům se sexy mozkem. Je možný, že se na to dají balit holky. Ale potom to už jde většinou spíš z kopce.

LN Podle čeho by si člověk vlastně měl vybírat dobrou restauraci?

F: Záleží na tom, kterými dveřmi do ní vcházíte. Dřív jsem pracoval pro jednu společnost, hodně jsme jezdili po restauracích. Mně stačilo vejít do kuchyně zadním vchodem a už jsem přesně věděl, jaké tam bude jídlo. Ale dá se to poznat i zepředu – podle záchodů třeba... O: No ale to by člověk musel přijít do hospody, říct dobrý den a jít hned na záchod. F: Když člověk chce jít na dobré jídlo do hospody, měl by si ji nechat od někoho doporučit. Restaurace funguje na doporučení.

LN Kam byste šli v Praze na večeři? Tedy kromě vašeho restaurantu...

F a O:
(překřikují se) Sem já bych teda nešel nikdy! Já taky rozhodně ne. F: Já bych šel asi do čínské restaurace ve Vysočanech, ona se určitě jmenuje Huang a něco... Mám rád etnické kuchyně. Potažmo bych šel třeba do hospody U Kašpárka ve Strašnicích, kde bydlím. Vím, že tam dostanu dobrý nedělní oběd. O: Já mám taky rád etnické kuchyně, šel bych do Dahabu v Dlouhé, jednak dobře vaří arabskou kuchyni, a jednak mám rád vodní dýmku. Ale jde o to, co očekáváte. Na Klokočné, kde vaří pan Sapík, náš kamarád, od toho skutečně očekávám zážitek. Ale když půjdu do čtyřky na guláš, stačí mi, když to nebude přesolený nebo spálený. F: My pevně doufáme, že jednou nastane doba, že lidi budou chodit „na toho kuchaře“, jako se chodí „na toho herce“.

LN V českých restauracích zatím ale není moc zvykem, aby si obsluha nebo třeba kuchař s hostem povídali, jako je to běžné třeba ve Francii...

O: To má dva důvody: Jednak o to tady číšníci moc nestojí, protože u nás z devadesáti procent nepracují číšníci, ale nosítka, jak já říkám, kterým jde akorát o co největší tuzér. A druhý problém je, že když už jsou dobří a chtěli by si s vámi povídat, tak nemají čas, protože jich tam je málo. Někde to číšníci mají přímo v popisu práce si s hosty povídat. Bohužel si za to musíte zaplatit. F: Čím větší je kontakt s hostem, tím je zpětná vazba lepší. Kuchař by měl být vidět a slyšet. O:No právě. Protože když se neukáže hostům, tak bude něco jako paní Columbová – víme, že existuje, ale nikdo ji nikdy neviděl.

LN Existuje v kuchyni taky móda? A co je zrovna teď in?

O: Určitě. Ale ja si myslím, že každý by měl vařit podle sebe, a ne podle toho, že mu někdo řekne, že je zrovna moderní chřest. Já osobně vařím ne podle módy, ale podle sezony. F: S módou je to v kuchyni úplně stejné jako třeba v oblíkání. Dneska jsou v módě biopotraviny, to, čemu se říká zdravá výživa: čerstvá zelenina, saláty. V poslední době jsou poměrně módní polívky. A v celém světě je prý teď in arabská kuchyně. O: A taky už konečně přichází do módy tradiční česká kuchyně, za posledních deset let to byla samá pizza, pasta, už to asi lidem leze krrozhovor kem. V Čechách teď všichni restauratéři prahnou po nějaké té hvězdičce z průvodce Michelin. A nejlíp rovnou po třech, což normálně představuje dvacet třicet let práce. Ale když si přečtete podmínky, tak na to, abyste získali jednu hvězdičku, stačí dělat z čerstvých surovin kvalitní regionální kuchyni.

LN Je pravda, Ondřeji, že jste chtěl na průmyslovku, ale zjistilo se, že nemáte prostorové vidění? Poznáte vůbec, jak je třeba steak tlustý? 

Já jsem to spíš tenkrát v tý psychologickopedagogický poradně nepochopil. Měli jsme nakreslit nějaký tvar a já tu krychli udělal trošku jinak hranatou. Není to tak, že bych vůbec neměl prostorové vidění. 

LN  Co vlastně dělá z dobrého kuchaře špičkového? Měl by mít třeba i výtvarné nadání?

F:
Myslím, že musí mít hlavně odvahu a pevné nervy. A musí být bez rodiny, protože většinou tráví v práci sedm dní v týdnu dvacet pět hodin denně. Takže když má náběh na potenciální partnerku, tak ona si to většinou hodně rychle rozmyslí. O: On má Filip vždycky buďto náběh na potenciální partnerku, nebo na potenciální infarkt. F:No. A pak musí mít ty klasické kuchařské dovednosti, musí zkrátka umět vařit a skloubit suroviny k sobě. Měl by mít i nějaké výtvarné nadání, ale taky by měl mít chuťové vjemy malinko vyvinutejší a průbežně na nich pracovat. A určitě se nesmí bát experimentovat, objíždět svět a všude ochutnávat. Být takový gastronaut, jak my říkáme.

LN Recept si nikdo nemůže dát patentovat. Kradou si je kuchaři?

F:
Vím o několika vyhlášených pražských restauracích, kde by nikdo nepředpokládal, že jsou schopni obšlehnout meníčko z nějaké knížky úplně celé. Mezi profíky se to ví. Ale zažil jsem i druhý extrém, šéfkuchaře, který dělal omáčky, a nikdo u toho nesměl být, aby to neodkoukal. No ale recept, který leží někde ve skříni, je taky k ničemu. O: Stejný pokrm ale nakonec chutná od každého kuchaře jinak, protože každý dochucuje podle svého. I když mají stejné suroviny, nakonec to bude dokonce vypadat jinak. Takže k čemu tajnosti? 

Ondřej Slanina má praxi v několika pražských restauracích. LN  Máte kartotéku receptů? Sbíráte kuchařské knihy?

F: Na webu našeho pořadu je asi čtyři sta receptů a v soukromé databázi jich tak patnáct set budu mít. Člověk se snaží číst literaturu, sem tam si nějaký recept stáhnu z internetu. Já si rád prohlížím i různé fotografie jídel. Ale inspirací může být cokoli, časopis, auto, žena... 

LN  Auto? Žena?

O: No co je lepšího než vajíčka na rozpáleném osmiválci, ne? F: Vaříte třeba valentýnskou kuchyni, vidíte někde něco červeného, je to vyfocené v nějaké koláži, něco vás napadne. Kolikrát to bývají úplně jiné impulzy než potraviny. O: No a žena mě inspiruje k tomu, abych to udělal rychle a moh’ se jí věnovat. F: Můj táta pracuje v antikvariátu, mám od něj spoustu prvorepublikových kuchařek i kuchařek z komunistický éry, i tam se najdou funkční recepty. Dneska jsou v kuchařkách hlavně pěkný fotky, ale když si prolistujete třicet kuchařek, tak v dvaceti budou skoro stejné recepty a fotky stažené z databanky.

LN Můj přítel, který rád vaří, tvrdí, že kuchař musí mít dobrou náladu, takže si k vaření většinou dá sklenku vína. Pozná se opravdu kuchařova nálada na kvalitě jídla?

O:
Dát si sklenku u vaření je super. A kuchařova nálada je určitě znát. F: Když budou v hospodě permanentně všichni otrávení, host to pozná. V kuchyni bývá stres, pracuje se často na sekundy, takže se tam dělají vtípky, aby se situace odlehčila.

LN Jsou škodolibé?

F: No jéje! Ale to se většinou nedá publikovat, cizím by to ani vtipný nepřišlo. My si tady v kuchyni třeba věšíme různé citáty, co z koho vypadlo za moudro nebo za kravinu. O: A když chcete někoho naštvat, vezmete trošku medu, rozmažete ho po stole a na to nasypete sůl. A to než umeje... a když mu do toho jdou objednávky, tak je většinou zralej na prkno. Nebo když je váš šéf z toho fofru celej zpocenej, docela stačí nasypat mu malinko soli za límec na záda. To máte vidět, jak rychle vymýšlí, co by zase provedl on vám. F:My jsme kuchařům zabalili šuplíky s noži do fólie a zalili do aspiku. O: Taky se vystříhá hadr na nádobí do pěknýho tvaru a obalí se jako řízek. To jsem udělal zrovna tobě, ne?

LN Je něco pravdy na pověsti, že hostovi, který není spokojen, plivne kuchař za trest do jídla?

F a O:
(unisono) To se nedělá. F: Já prošel hodně hospod, ale v životě jsem se nesetkal s tím, že by se něco provedlo hostům.

LN Máte bronzovou medaili z kuchařské olympiády v Erfurtu. Existuje taky kuchařský doping?

F: Je to fakt náročný povolání, při některých akcích se pracuje nonstop i dva dny. Takže si občas dáte nějaký ten energetický nápoj a sem tam se pracuje i s alkoholem. 

LN  Jamie Oliver, britský kuchař a šoumen, s nímž býváte občas srovnáváni, tvrdí, že tamní kuchaři šňupají kokain, aby překonali únavu.

O: No protože oni na tom Západě nic nevydržej! F: Je to možný. Říká se, že kuchaři, stejně jako umělci, aby zvládli stres, berou drogy. Ale s tím jsem se v našich končinách moc nesetkal. Je to jako v jakémkoli jiném oboru. Kdo chce, bere, kdo nechce, tak ne. My se rádi napijem, viď, rádi si dáme kafe, dobrej čaj, energetickej drink, možná nějaká marihuana sem tam proběhne, ale tvrdé drogy ne.

Filip Sajler vystudoval Vysokou školu ekonomickou. LN Dřív se v televizním vaření prosazoval model „vaří Jiřina Bohdalová“. Až od dob Jamieho Olivera se ukázalo, že atraktivnější je skutečný, pokud možno vtipný kuchař. Inspirují vás jeho pořady?

F: Jamie Olivier je první úspěšný pořad tohohle formátu, a jestli jsme s ním srovnávaní, tak nám to jen lichotí. Ale všechno, co člověk může vidět a ochutnat, ho nějakým způsobem obohacuje. A je úplně jedno, jestli je to Jamie Oliver nebo koukám pod ruku kamarádovi.

LN Oliver udělal z vaření velký byznys a celonárodní show – jeho pořad se vysílá v 50 zemích světa, má síť restaurací, vlastní sadu nádobí, učil vařit bezdomovce, vydává kuchařky, do jeho restaurací chodí celebrity, Brad Pitt si pro něj poslal letadlo, vydělal prý už 25 milionů liber (přes miliardu korun), dokonce dostal Řád britského impéria. Vy jste už také vydali několik dílů svých kuchařek, DVD, otevřeli jste vlastní restauraci, máte školu vaření. Může být ohánění se vařečkou zlatý důl i v Česku?

F: Česká restaurace už není zlatý důl 90. let. V penězích se určitě neutopíte. Může to člověka v pohodě živit, ale za cenu, že pracuje sedm dní v týdnu i dvacet hodin denně a má tak dva dny do měsíce volno. 

LN  Záleží vám taky na tom, abyste Čechy vychovávali k zdravějšímu stravování?

F: My se hlavně snažíme, aby to bylo pestrý, už jsme vařili víceméně všechno, od ovesných vloček po pečenou husu. Ale kdybychom dali na ohlasy diváků, nejoblíbenější je maso, potažmo zabijačka, takovej jsme národ. Ale jako divák se na takové pořady dívám spíš pro inspiraci. Nemám na to, abych si koupil langustu nebo si ji dal za šest tisíc v restauraci. Ale může se mi stát, že se budu někde potápět, vylovíme langustu a hned budu vědět, že ji můžu uvařit a sníst smajonézou. 

LN  Oliver také inicioval vládní kampaň za zlepšení školního stravování. Co se vybaví vám, když si vzpomenete na školní jídelnu?

F: Mně se okamžitě vybaví strašlivá fronta na oběd a nepoživatelný jídlo. Ale on s tím Oliver taky neudělal žádné velké štěstí, protože všechny děti bohužel chtějí hranolky, hamburgry, smažený a pizzy. Jak může dítě jet do Mekáče, je samozřejmě nejšťastnější. Já bych to ale nehrotil. Moje prababička vždycky říkala: „Všeho s mírou.“ A jedla všecko a do devadesáti osmi let si dávala denně dva tři panáky. 

LN  Poznali byste podle objednávky, jaké národnosti jsou vaši strávníci?

O: Dá se to odhadnout. Italové si zpravidla dávají biftek, Němci zase vepřové s nějakou těžkou přílohou. No a Japonci, ti si dají prakticky cokoli, protože oni si to potřebují hlavně vyfotit.

LN Existuje nějaké jídlo, které chutná obecně všem lidem?

O: Smaženej řízek. F: Řízky chutnají všem. A bifteky. 

LN  Vařili jste někdy nějaké celebritě?

F: Pár už jich bylo. Já třeba vařil pro Tigera Woodse. Pracoval jsem pro jednu cateringovou společnost, kde jsme dělali například pro Davida Copperfielda, Davida Bowieho, pro přehlídku Vivien Westwoodové v Praze. Několikrát jsme vařili pro pana Klause. Ale já bych to v zásadě nějak moc neprožíval. Pro mě je každý host důležitý.

LN Jaké nejlepší jídlo jste kdy jedli?

O: Určitě něco jednoduchýho. A taky je důležitý, na co má člověk právě chuť. V červenci je nejlepší jídlo chleba smáslem a ředkvičkama. F: Pro mě je gastroráj Singapur ... O: Já jdu pryč, já už tohle nemůžu poslouchat. F: ... kde se jí furt, v jakoukoli denní nebo noční dobu, a samé čerstvé věci. My jsme tam vařili českou kuchyni, byla velmi oblíbená, ani by to člověk v Asii nečekal. A zajet si večer po šichtě na džbán piva a čerstvě vylovené a usmažené krevety, to potěší. Taky jsme třeba byli na soutěži v Basileji a ochutnávali meníčko Kanady – a bylo výborný. Ale globální zážitek se všemi emocemi jsem měl zatím jen v Singapuru.

LN Mimochodem, jak vaří vaše maminky? Radí se s vámi?

F: Víte, jaké jsou dvě nejlepší kuchařky v České republice? Moje máma a moje babička. O: Počkej, počkej... Moje máma a moje babička! F: To se nedá, radit jim, kuchyně doma je maminek a babiček a co já tam na tom ovlivním, když to jíme po generace? Těším se, že můžu přijet domů a dát si řízek s bramborovým salátem, španělského ptáčka... O: Upřímně řečeno, co si budeme povídat, jsme vděční, že nám někdy někdo taky uvaří. 

LN  Vaříte někdy ve snu?

F: Samozřejmě. Když člověk vaří čtrnáct dní v kuse, už ani moc nerozlišuje, jestli zrovna spí, nebo pracuje. Jednou jsme vařili rauty na Slovensku. Já ležel v posteli a ještě si četl, Ondřej vedle spal. Najednou se vymrštil, zařval „fingerfoody!“ a spal dál. Nejspíš se mu zdálo, že jich bude zase dělat dva tisíce.

LN Uvařili jste někdy něco, co se fakt nedalo jíst?

F: Samozřejmě občas něco připálím, ale to u kuchařů není většinou tím, že by to neuměli, ale že odejdou od sporáku. Víte třeba, kdy se vaří mlíko? Když se otočíte!

  • 10Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na Lidovky.cz