„V roce 1940 byla jaderná válka science fiction. O pět let později se stala realitou. O dalších pět let později začal závod v jaderném zbrojení a za dalších pět let, v roce 1955, zamořovaly světové ovzduší obrovské termojaderné exploze a zdálo se, že ničivé síly, jež vědci dokážou vyčarovat z atomu, nemají hranic. S tím vším byl spojen Klaus Fuchs,“ píše britský novinář a dokumentarista Mike Rossiter v úvodu své knihy Špion, který změnil svět.
Fuchs hrál podle něj klíčovou roli při vytváření atomových zbraní u všech tří spojenců v čase druhé světové války, z nichž se ve studené válce stali úhlavní nepřátelé, a pomáhal jim s konstrukcí ještě silnějších vodíkových bomb.
„K nukleární patové situaci nepřispěla pouze jeho práce matematika a fyzika. Jako katalyzátor zrodu nukleárního věku, věku, který neskončil, avšak pouze změnil svou podobu, působily i jeho politické názory a přesvědčení o potřebnosti politické akce. Klaus Fuchs byl nejvýznamnější špion dvacátého století – špion, který změnil svět,“ dodává Rossiter.
Mike Rossiter (* 1948)Londýnský rodák, žurnalista, dokumentarista a filmový producent, pracuje mimo jiné pro BBC. Středem jeho zájmu jsou události související s vojenskými konflikty 20. století, je autorem několika knih z oblasti literatury faktu, které zaznamenaly velký čtenářský ohlas, např.: Ark Royal (2006), Sink the Belgrano (2007), Target Basra (2008), I Sank the Bismarck (2009), Bomber Flight Berlin (2010) či We Fought at Arnhem (2011). Kniha Špion, který změnil svět (The Spy Who Changed the World, 2014) je jeho zatím poslední publikací.  Mike Rossiter |
Mike Rossiter zrekonstruoval příběh „špiona, který změnil svět“ na podkladě odtajněných zpráv z britských, amerických, ruských a německých archivů. Ukazuje přitom, že Klaus Fuchs byl klíčovou postavou jak pro Brity, tak pro výzkum prováděný v USA, a stejně tak i pro sovětský jaderný program; byl mužem, jenž v tomto smyslu stanul u zrodu „studené války“, stojící na konkurenci v jaderné výzbroji Západu a Východu.
Ukázka z knihy, str. 17, TrinityDeset minut před plánovaným výbuchem se rozzářila zelená signální raketa a v základním táboře se rozezvučela siréna, kterou o několik sekund později uslyšeli i muži na kopci. Nastal mezi nimi šum plný očekávání. Bylo jim řečeno, aby se nedívali přímo do místa výbuchu, protože by mohli oslepnout. Měli se obrátit zády, a na ochranu zraku mohli rovněž použít svářečské brýle. Avšak teď, když už mělo ke zkušebnímu výbuchu každým okamžikem dojít, byla jejich touha vidět příliš velká a v poslední minutě rozhodovali brýle nepoužít nebo vystoupit z auta a vystavit se ultrafialovému záření. Byla odpálena druhá raketa a opět se rozječela siréna, osaměle a pochmurně. Ještě pět minut měly muže uvyklé počítat v nanosekundách svírat úzkost a vzrušení, z nichž se dělalo nevolno.
Poslední raketa oznamující odpočítávání závěrečné minuty. Edward Teller, který zanechal práce na plutoniové bombě, protože chtěl pracovat na potenciálně mnohem silnější bombě vodíkové, si začal na tvář roztírat opalovací krém a na ruce si natahoval těžké rukavice na ochranu před zábleskem. Zapraskala krátkovlnná vysílačka – uslyšeli odpočítávání posledních sekund.
Na třicet kilometrů daleko byl viditelný jasný záblesk, jenž rostl a zaléval jitřní tmu pronikavým denním světlem jako polední slunce. Na nebi rostla podivná koule. Fuchs později vzpomínal, že vypadala cize a majestátně, se zvláštními modrými a zelenými záblesky pulzujícími na povrchu. Pak se zvětšila a potemněla obrovskou tlakovou vlnou. Fuchs a ostatní muži na Compania Hill sledovali, jak ohnivá koule slábne a jak k nebi roste nafialovělý sloup. Pak uslyšeli výbuch, jako když vypálí dělo, zahřmění, jak se ozvěny hnaly pouští a odrážely se od kopců na východě.
Nad tím, co uviděli, všichni ztratili řeč. Fungovalo to.
Když vzhlíželi k obrovskému mraku, jenž rostl na obloze, uvědomili si, že je ve výšce šesti kilometrů. Třicet kilometrů vzdálená exploze je téměř oslepila. Fuchs věděl, že výbuch předčil všechny odhady z Los Alamos. Lidé, kteří toto všechno vymysleli, stáli v němém úžasu. Výsledek jejich práce předčil všechny jejich představy. Do Los Alamos se vraceli zamlklí a zamyšlení – stále ještě se vyrovnávali s tím, že na vlastní oči viděli výbuch první atomové zbraně v dějinách lidstva.
Fuchs řekl, že při odchodu se ho kdosi zeptal: „Co bude teď? Jak to použijeme?“ Odvětil: „Na tyhle otázky už je pozdě.“
Britský fyzik William Penney, který ihned zahájil experimenty zkoumající účinky exploze, o pět dní později vedl v Los Alamos seminář. Jeho předběžné výpočty založené na prvních výsledcích zkoušek naznačovaly, že obdobná bomba by zničila čtyřsettisícové město. Nezůstala by jediná budova. Jediný člověk by nezůstal nezraněn. |
