Kniha představuje Adolfa Benše (1894–1982) jako talentovaného absolventa pražské techniky a poté i akademie výtvarných umění, kde byl žákem Jana Kotěry a Josefa Gočára. Vliv tehdejší tvorby obou klíčových osobností architektonické scény je patrný už na školních výkresech a prvních samostatných projektech.
Pro tato léta hledání je příznačný styl pozdní moderny a nastupujícího stylu art deco. To však byla v architektově díle jen epizoda. Velmi rychle si našel cestu k novým tendencím reprezentovaným teoriemi a projekty Le Corbusiera, okruhem německého Bauhausu nebo holandskými kolegy.
Pařížská inspirace
V polovině 20. let navštívil Benš pařížskou výstavu dekorativních umění a na vlastní oči viděl experiment – obytnou buňku L’Esprit Nouveau od švýcarského novátora Le Corbusiera, avantgardou opěvovaný Melnikovův konstruktivistický pavilon SSSR a samozřejmě i Gočárův československý stánek. Své zážitky vylíčil domácím čtenářům na stránkách revue Stavitel, podobně pak referoval o dalších frekventovaných tématech, jako byla výstava moderního bydlení ve Stuttgartu, problematika rovných střech, sociální výstavby nebo pražského urbanismu.
Kromě teoretických statí se však již v polovině 20. let dostal k zásadní pražské realizaci – společně s kolegou z techniky Josefem Křížem vyhrál soutěž na administrativní palác Elektrických podniků (EP) v Praze Holešovicích-Bubnech (1926–1935). Tam mohli oba autoři naplno rozvinout avantgardní principy, jako je železobetonový skelet, plochá střecha, křížový půdorys, pásová okna či keramický samoomyvatelný plášť.
Budova Elektrických podniků (EP) ještě nebyla dostavěna a její spoluautor už vyhrál další významnou soutěž na nové letiště v tehdejším pražském satelitu Ruzyni, jež mělo nahradit stávající kbelský terminál s dřevěnými domky jeho učitele Gočára. V první polovině 30. let tak vznikl supermoderní letecký přístav, který téměř neměl v Evropě obdoby.
Je ironií osudu, že k žádné tak významné zakázce se pak už Benš nedostal. Projektoval ovšem moderní školy v Mladé Boleslavi a slovenském Ružomberku, obytný dům pro zaměstnance EP na pražském Žižkově, československý pavilon na veletrhu v belgickém Lutychu, funkcionalistické vily v Bratislavě a Praze-Troji nebo typový domek pro Baťovu firmu do Zlína (s Františkem Jechem). A těsně před válkou svou vlastní vilu na pražské Babě (v sousedství známé kolonie Svazu čs. díla) a ještě dva víkendové domky.
Málo se ví, že Adolf Benš navrhl i několik mostů: železobetonový v Lokti, ocelový v Děčíně-Podmoklech a konečně most s hydroelektrárnou v Písku.
Po válce se stal profesorem na UMPRUM; projektování pak bohužel omezil, jak bylo tehdy režimem po pedagozích požadováno. Za zmínku stojí i řada Benšových soutěžních projektů. Nevynechal téměř žádnou podstatnou akci, zabýval se zásadními pražskými tématy, jako byla dostavba Staroměstské radnice, mosty přes Vltavu, galerie moderního umění nebo náměstí Republiky, a k řadě těchto motivů se po čase vracel, takže je zajímavé sledovat na svěžích skicách a precizních výkresech, jak se tato témata dále vyvíjejí.
Smutný pohled na současný stav
Vladimír Šlapeta měl při sestavování knihy k dispozici množství cenných archivních materiálů z pozůstalosti architekta a z několika soukromých i státních institucí. Ty jsou v knize řazeny do kapitol, které chronologicky zaznamenávají projektantovu tvorbu od školních studií přes jednotlivé životní etapy až po poválečnou pedagogickou činnost na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Každá je uvozena lapidárním textem, pak následují plány a většinou původní černobílé fotografie.
Právě ty jsou významnou součástí knihy. Najdeme zde dokonalé fotografie celých staveb, ale i jednotlivých detailů. Šlapeta tedy zdánlivě sleduje jeden z trendů současné doby, kdy se černobílým snímkům dává přednost před současnými. Při bližší prohlídce však seznáme, že ne všechny obrázky pocházejí z první republiky: tak třeba na snímku letištní budovy v Ruzyni se v záběru objeví i špička tryskového embraeru.
Osobně mi takové porušení obrazového purismu vůbec nevadí, naopak bych přivítal kapitolu, kde by byly soustředěny záběry (a pro změnu třeba v barvě) jednotlivých staveb dnes. Většinou by to nebyly hezké obrázky – stačí se jen podívat na chátrající budovu EP, obkrouženou nájezdy na magistrálu, nebo nevkusně dostavěný terminál takzvaného starého ruzyňského letiště (a taky zničený interiér).
Ale i takové informace jsou důležité. Druhou část knihy tvoří Benšovy texty z dobových periodik, v nichž se zabývá tématy ze svých cest nebo problematikou československé architektury meziválečné i poválečné éry, vše opět s bohatým obrazovým doprovodem. Dále tu najdeme seznam jeho žáků a jejich vzpomínky, přehled Benšových projektů, realizací a odborných statí a anglické resumé. Úvodní slovo napsal známý britský teoretik Kenneth Frampton, obdivovatel československé avantgardy. Nezapomněl v něm vyjádřit obdiv k impozantnímu prostoru vnitřní haly v budově EP a na závěr vyjádřil přání, aby se podobných monografií příslušníků naší meziválečné avantgardy objevilo více.
Vladimír Šlapeta: Adolf Benš (1894–1982). |
