15. listopadu 2007 12:40 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Koho to nepostihlo, může
říct, že měl štěstí v loterii

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Ad LN 1.-16. 11.: Příběhy bezpráví

Doufám, že tyto příběhy čtou i lidé, kteří z různých důvodů přílišné podrobnosti o osudech vězněných a jejich rodin neznají. Vědět pouze, že za komunismu byli lidé nespravedlivě stíháni a vězněni, to nestačí. Pod tímto shrnutím si nikdo asi nic moc hrozného nepředstaví. Proto vítám, že zveřejňujete konkrétní příběhy obyčejných lidí -  za co a proč byli vězněni, jak se s nimi ve věznicích jednalo a jaký to mělo dopad na jejich rodiny. Pak si možná čtenáři plně uvědomí, jaký režim tu byl a že kriminál hrozil komukoliv. Koho to nepostihlo, může mluvit o tom, že měl štěstí v loterii. Obětí mohl být kdokoliv, stačilo být někomu nepohodlný.
Můj otec bohužel "v loterii nevyhrál" a v r.1957 byl odsouzen na 2 roky do vězení. Jeho vina spočívala v tom, že si před válkou s mojí mámou otevřeli obchod s potravinami a po r.1948 se poněkud více bránil jeho znárodnění. Zkuste si to představit vy, kdo v této době vlastníte malý krámek, kde pracujete jen sami dva - manželé. Vcelku asi slušná živnost na uživení se, ale určitě žádný velký "vývar". A té práce a času kolem toho! Najednou je to ale špatně, jste kapitalista a dej svou živnost dělnické třídě! Samozřejmě, že se táta obchodu nakonec vzdal, ale jeho cukání mu nebylo zapomenuto. Čekalo se na vhodnou příležitost, která nastala v r.1957, kdy byl odsouzen se skupinou několika lidí, kteří měli údajně napomáhat v útěku za hranice důstojníkovi čs.armády. Onen důstojník bydlel ve stejném domě jako moje rodiče, před svým útěkem se chtěl rozloučit s přáteli, a tak využil oslavy tátových narozenin. I když o jeho plánovaném útěku nikdo nic netušil, hodilo se to a na několik nepohodlných účastníků této oslavy spadla klec. Mně se velmi líbí tátův rozsudek , cituji: "J.R., bývalý obchodník, pořádal ve svém bytě tzv.mejdany, při nichž se mohly vésti různě zaměřené řeči. Při jedné příležitosti, v den jeho narozenin 20.3.1949, přišel k němu bývalý důstojník čs.armády M.Š. se svou chotí pogratulovat. Jmenovaný tyto pohostil a setrvali v družné zábavě do pozdních ranních hodin. Je důvodné podezření, že J.R., jako bývalý obchodník, o jeho záměrech mohl vědět, a proto nepřímo pomáhal ke špionáži". To není chyba, skutečně byl odsouzen za událost, která se stala před 8mi lety.
Mně bylo tehdy 6 let, otce jsem skoro rok neviděla, tak mě máma vzala s sebou na návštěvu do věznice. Velká chyba! Bylo to v Plzni na Borech a pamatuji se, že v té návštěvní místnosti bylo strašně moc lidí. Po celé její délce byly postaveny vedle sebe stoly, my čekali na jedné straně a na druhou stranu nahnali vězně. A všude samí bachaři. Táta se mi vůbec nelíbil, byl hubený, smutný a v mých očích podivně oblečený. Máma vypadala, že začne každou chvíli brečet. Nenapadlo mě nic lepšího, než že to snad napravím tím, že dám tátovi čokoládu, kterou jsem měla v kapse kabátu. Podlezla jsem tedy stůl z naší strany k tátovi.... A uviděl mě samozřejmě bachař. Zřejmě si myslel, že otci předávám nějaký špiónský moták. Nastal šílený povyk a i když se hned vše vysvětlilo, byla nám návštěva okamžitě ukončena, byly jsme vyvedeny jako zločinci.  Měla jsem šok, dlouho jsem se bála uniforem a cesty k borské věznici. Už nikdy mě máma na návštěvu za tátou nevzala, nevím, jestli to bylo na věčné časy zakázané, nebo mě chtěla jenom chránit.  Táta byl ve věznici pořád nemocný, dvakrát téměř smrtelně - vždy těžký zápal plic. O mě se musela celou dobu starat převážně babička, protože máma musela pracovat, aby nás dvě uživila. Zřejmě ještě musela platit výlohy za obhajobu, dlouhou dobu se snažila dokázat, že vše kolem mého otce je omyl. A to byl advokát velmi slušný člověk, který když pochopil, že vina mého otce už byla od začátku stanovena, vymluvil matce další spolupráci s tím, že by jenom zbytečně platila. Vím, že jsme musely hodně šetřit.  V "uvolněném" r.1968 si táta podal žádost o rehabilitaci a tato jeho žádost měla v r.1970 dopad na mě, když jsem  chtěla jít na vysokou školu. Tehdy mi jedna profesorka sdělila, že dostali oznámení, koho za žádnou cenu na vysokou školu nepřijmou, i kdyby udělal přijímačky exelentně. Mezi jmény bylo i moje. Už jsem si ani žádnou přihlášku nepodala. Nepíši to proto, že by mě to snad ještě mrzelo, asi jsem i něco takového čekala. Soustředila jsem svůj život na rodinu a výchovu svých tří dětí a nikdy nelitovala.  Když ještě zmíním, že prarodiče z matčiny strany museli odevzdat státu svoje malé hospodářství a bratr mé matky byl za války letcem v Anglii, není třeba dalšího vysvětlování, jak si všechny naše rodiny žily.
Já jsem sice asi dost zarputilý antikomunista a nikdo nikdy mě nedonutil, abych vstoupila do KSČ a v současné době bych nikdy žádného komunistu nevolila. Ale to je asi tak všechno, na co mohu být hrdá (dá-li se to tak označit).Nechtěla jsem, aby moje děti zažily to, co já, za žádnou cenu jsem nebyla ochotná připravit svým dětem jakékoliv nepříjemnosti s režimem. Tak jsem se tehdy vlastně vědomě zařadila mezi tzv. mlčící většinu. Až moc dobře jsem však věděla, jak umí komunismus s lidmi zatočit. I s malými dětmi. A to se našim rodinám ještě nestalo až tak nic hrozného - přežili jsme. Máma se alespoň dočkala rehabilitace svého bratra, tátovy již ne, to je mi líto. Jsem šťastná, že se zadostiučinění táta dožil a byl rehabilitován. A jsem přešťastná, že moje děti si ze života v komunismu už mnoho nepamatují a pevně doufám, že to takhle zůstane již napořád. I přesto, že leccos se mi v současné době nelíbí. Ale je to vina nás všech, všichni si ještě pořád neseme jiné způsoby chování, které jsme si z dob komunismu přinesli. Máme se pořád ještě čemu učit. Nevím, jak vy, ale mně tohle učení vůbec nevadí.

Jana Batíková, Plzeň




Najdete na Lidovky.cz