Jediná možnost, jak vykročit do budoucnosti, je vypořádat se s minulostí. Tuto moudrost jako by potvrzoval i připravovaný román Vyhnání Gerty Schnirch mladé autorky Kateřiny Tučkové (1980). „Historická fikce“, jak román nazývá sama prozaička, se vrací k divokému odsunu německých obyvatel Brna na konci druhé světové války.
Z jakých důvodů se mladí lidé dnes tak často vracejí do doby druhé světové války? Podle Kateřiny Tučkové je to proto, že právě tam ještě sahá paměť našich rodin – jejich nejstarší generace. A podle autorky také v tomto znovuotevření historie hraje výraznou roli fakt, že zatímco děti tehdejších obětí chtěly spíše na své „němectví“ a špatné zážitky z konce války zapomenout, vnuci se naopak k tomuto období vracejí.
A proč konkrétně se do tohoto tématu pustila Kateřina Tučková? „Bavili jsme se o tom jednou s historiky v hospodě a já jsem o těchto událostech vůbec nevěděla. Přitom v Brně žiju v domě, kde nejdřív bydleli Židé, poté, co jim byl za války majetek zabaven, se tam nastěhovali Němci, po jejich odsunu Češi a pak, když se postavila sídliště, Češi odešli do paneláků a do centra, do klasicistních domů, přišli zase Romové...“
Zbrojováci nelenili
Jak odsun Němců z Brna probíhal? Došlo k němu bezprostředně po konci války, v květnu 1945. Již předtím, během března a dubna, ale odešlo z Brna do Bavorska podle evakuačních plánů tehdejšího brněnského primátora Oskara Judexe asi třicet tisíc německých obyvatel – těch, kteří se angažovali pro vítězství hitlerovské říše. Zbývajících dvacet tisíc pak bylo odsunuto z iniciativy dělníků ze Zbrojovky 30. května 1945.
Byla vyvěšena vyhláška, že se Němci mají dostavit na Mendelovo náměstí. Šlo ale jen o ženy s dětmi a staré lidi nad 60 let. Muži totiž byli nahnáni do pracovních táborů a do Německa byli odsunuti až v následujících letech prostřednictvím Červeného kříže, takže se pak rodiny v novém prostředí složitě shledávaly.
Krutým zacházením v brněnských pracovních táborech neblaze proslul jistý Jan Kouřil, který měl údajně na svědomí tři stovky lidských životů. Kateřina Tučková doplňuje pointu jeho příběhu: „Utekl pak také do Německa, kde se snažil prodat velké množství zlatých zubů, což vzbudilo podezření, a nakonec byl zadržen a odsouzen.“
Jiní zbrojováci v téže době zorganizovali inkriminovaný pochod dvacetitisícového davu. Podle autorky románu Vyhnání Gerty Schnirch však Němci nejprve netušili, jaké důsledky bude toto shromáždění mít: „Už to bylo ten měsíc podruhé, poprvé to bylo při návštěvě Edvarda Beneše – kvůli bezpečnosti, nahnali je do tunelu na Tišnov na dva dny, ale pak se zas mohli vrátit, takže oni podruhé čekali něco podobného.“
Jenže realita byla nakonec diametrálně odlišná. Rudé gardy se nechtěly spokojit pouze s původním požadavkem vyvést Němce z Brna, a vytyčili si za cíl vyvést je až za hranice s Rakouskem. Organizace ovšem velmi vázla, a tak nakonec pochod po třiceti kilometrech skončil v Pohořelicích, kde byli lidé umístěni do tamní cihelny.
Během pochodu byl nedostatek vody a řada mrtvých, o jejichž počtu se dodnes čeští a němečtí historici dohadují. Pamětníci, s nimiž Tučková před samotnou prací na románu hovořila, vzpomínají na mrtvoly ležící u cesty, rozstřílené lebky i kojence odhazované do polí.
V nastalém chaosu někteří z německých obyvatel pokračovali do Rakouska na vlastní pěst, další zůstali na českém území a pracovali v zemědělství. Po čase se třeba i vrátili do Brna. To ale lze těžko považovat za výhru, nejen v důsledku komunistického převratu. Lidé německé národnosti totiž museli dávat dvacet procent své mzdy do fondu obnovy a jejich „němectví“ se s nimi táhlo i dále.
Vlak dětství a naděje
Hlavní hrdinka románu Vyhnání Gerty Schnirch vznikla spojením osudů několika existujících lidí. Nejvíce ale Kateřinu Tučkovou, která jako součást přípravy na psaní románu absolvovala i pochod z Brna do Pohořelic, inspirovaly dopisy, jež v 80. letech posílala do brněnského deníku Rovnost jedna z pamětnic tohoto děsivého pochodu. Nepublikovaná korespondence se po letech dostala náhodou autorce do ruky.
Román, který letos vydá nakladatelství Host, se zdá velice vzdálen autorčině prvotině Montespaniáda z roku 2006, která byla „holčičí záležitostí“: „Na Montespaniádě jsem si všechno vyzkoušela – že je možné něco napsat, vydat to a že si to taky najde určité čtenáře. S tím jsem mohla přejít k závažnějšímu tématu,“ vysvětluje Kateřina Tučková, jež se živí jako výtvarná kurátorka na volné noze.
Nedávno ale vydala už jednu knihu týkající se druhé světové války a Brna. Jde o monografii prozaičky Věry Sládkové. Tato autorka je nejvíce známa trilogií Malý muž a velká žena, která byla převedena do televizního seriálu Vlak dětství a naděje Karla Kachyni.
Z jakých důvodů se mladí lidé dnes tak často vracejí do doby druhé světové války? Podle Kateřiny Tučkové je to proto, že právě tam ještě sahá paměť našich rodin – jejich nejstarší generace. A podle autorky také v tomto znovuotevření historie hraje výraznou roli fakt, že zatímco děti tehdejších obětí chtěly spíše na své „němectví“ a špatné zážitky z konce války zapomenout, vnuci se naopak k tomuto období vracejí.
A proč konkrétně se do tohoto tématu pustila Kateřina Tučková? „Bavili jsme se o tom jednou s historiky v hospodě a já jsem o těchto událostech vůbec nevěděla. Přitom v Brně žiju v domě, kde nejdřív bydleli Židé, poté, co jim byl za války majetek zabaven, se tam nastěhovali Němci, po jejich odsunu Češi a pak, když se postavila sídliště, Češi odešli do paneláků a do centra, do klasicistních domů, přišli zase Romové...“
Zbrojováci nelenili
Jak odsun Němců z Brna probíhal? Došlo k němu bezprostředně po konci války, v květnu 1945. Již předtím, během března a dubna, ale odešlo z Brna do Bavorska podle evakuačních plánů tehdejšího brněnského primátora Oskara Judexe asi třicet tisíc německých obyvatel – těch, kteří se angažovali pro vítězství hitlerovské říše. Zbývajících dvacet tisíc pak bylo odsunuto z iniciativy dělníků ze Zbrojovky 30. května 1945.
Byla vyvěšena vyhláška, že se Němci mají dostavit na Mendelovo náměstí. Šlo ale jen o ženy s dětmi a staré lidi nad 60 let. Muži totiž byli nahnáni do pracovních táborů a do Německa byli odsunuti až v následujících letech prostřednictvím Červeného kříže, takže se pak rodiny v novém prostředí složitě shledávaly.
Krutým zacházením v brněnských pracovních táborech neblaze proslul jistý Jan Kouřil, který měl údajně na svědomí tři stovky lidských životů. Kateřina Tučková doplňuje pointu jeho příběhu: „Utekl pak také do Německa, kde se snažil prodat velké množství zlatých zubů, což vzbudilo podezření, a nakonec byl zadržen a odsouzen.“
Jiní zbrojováci v téže době zorganizovali inkriminovaný pochod dvacetitisícového davu. Podle autorky románu Vyhnání Gerty Schnirch však Němci nejprve netušili, jaké důsledky bude toto shromáždění mít: „Už to bylo ten měsíc podruhé, poprvé to bylo při návštěvě Edvarda Beneše – kvůli bezpečnosti, nahnali je do tunelu na Tišnov na dva dny, ale pak se zas mohli vrátit, takže oni podruhé čekali něco podobného.“
Jenže realita byla nakonec diametrálně odlišná. Rudé gardy se nechtěly spokojit pouze s původním požadavkem vyvést Němce z Brna, a vytyčili si za cíl vyvést je až za hranice s Rakouskem. Organizace ovšem velmi vázla, a tak nakonec pochod po třiceti kilometrech skončil v Pohořelicích, kde byli lidé umístěni do tamní cihelny.
Během pochodu byl nedostatek vody a řada mrtvých, o jejichž počtu se dodnes čeští a němečtí historici dohadují. Pamětníci, s nimiž Tučková před samotnou prací na románu hovořila, vzpomínají na mrtvoly ležící u cesty, rozstřílené lebky i kojence odhazované do polí.
V nastalém chaosu někteří z německých obyvatel pokračovali do Rakouska na vlastní pěst, další zůstali na českém území a pracovali v zemědělství. Po čase se třeba i vrátili do Brna. To ale lze těžko považovat za výhru, nejen v důsledku komunistického převratu. Lidé německé národnosti totiž museli dávat dvacet procent své mzdy do fondu obnovy a jejich „němectví“ se s nimi táhlo i dále.
Vlak dětství a naděje
Hlavní hrdinka románu Vyhnání Gerty Schnirch vznikla spojením osudů několika existujících lidí. Nejvíce ale Kateřinu Tučkovou, která jako součást přípravy na psaní románu absolvovala i pochod z Brna do Pohořelic, inspirovaly dopisy, jež v 80. letech posílala do brněnského deníku Rovnost jedna z pamětnic tohoto děsivého pochodu. Nepublikovaná korespondence se po letech dostala náhodou autorce do ruky.
Román, který letos vydá nakladatelství Host, se zdá velice vzdálen autorčině prvotině Montespaniáda z roku 2006, která byla „holčičí záležitostí“: „Na Montespaniádě jsem si všechno vyzkoušela – že je možné něco napsat, vydat to a že si to taky najde určité čtenáře. S tím jsem mohla přejít k závažnějšímu tématu,“ vysvětluje Kateřina Tučková, jež se živí jako výtvarná kurátorka na volné noze.
Nedávno ale vydala už jednu knihu týkající se druhé světové války a Brna. Jde o monografii prozaičky Věry Sládkové. Tato autorka je nejvíce známa trilogií Malý muž a velká žena, která byla převedena do televizního seriálu Vlak dětství a naděje Karla Kachyni.
