Komárek: Kleóbis a Bitón

Stanislav Komárek: Kleóbis a Bitón

Psal se podzim roku 1997. Krottenbacherova přednáška o pozdním taoismu, čínské alchymii a hledání elixíru nesmrtelnosti byla předmětem všeobecné chvály a chodila na ni i v letním semestru následujícího roku celá řada lidí mimo fakultu, ba i s univerzitou nijak nesouvisejících. Našeho protagonistu zaujal jeden z posluchačů, působící jakýmsi způsobem "japonsky", byť měl vlasy nazrzlé a evidentně to byl Čech, nebo alespoň minimálně Středoevropan. Působil zvláštním způsobem "napruženě", jako by spolkl pravítko, a na Jindřicha se během přednášek upřeně a studeně díval. 

Edmund Grabovský, jak se bledě asijský návštěvník jmenoval, studoval, jak se později ukázalo, politologii a zároveň dělal pomocníka správce sítě v jedné bankovní filiálce. Jednou, při předposlední přednášce, se Pseudoasiat Jindřicha zeptal, zda by za ním nemohl přijít na konzultaci. Tomu to bylo velmi nepříjemné, ale bez dobrého důvodu podobnou věc odmítnout nelze. Když přednáška skončila a studenti se až na onoho jednoho rozešli, začal našeho protagonistu obcházet mráz. Kamenný host zprvu mlčel a nechal se uvést do Jindřichovy pracovny. Tam mu se spojenýma rukama vysekl úklonu a zase se narovnal, jakoby poháněn perem. "Edmund Grabovský," představil se jakoby po vojensku. Začal velmi úsporně a úsečně líčit svou životní historii, vyprávěnku musel mít připravenou dlouho dopředu. Je posledním potomkem polské šlechtické rodiny, jeho prapraděd provázel hraběte Dybowského do vyhnanství na Dálném Východě, odkud se mu podařilo uprchnout do Japonska, kde několik let žil. Odtud se lodí vrátil do Evropy, ne do nenáviděného Ruska, ale do c. a k. monarchie, kde udělal v armádě kariéru jako důstojník, podobně i jeho syn. Po roce 1918 rodina zůstala v Praze, kde byl praděd naposledy posádkou. On sám už rodiče nemá a sám si vydělává na studia – politologii si vybral proto, že se chce stát úředníkem Evropské unie v bruselském centru. To vnímá jako řádový hrad grálových rytířů, vysoce inteligentních, výkonných, čistých fyzicky i morálně. Jindřich cítil, jak se mu dělá mdlo. Ale samuraj pokračoval: Zabývá se japonskými bojovými uměními, bušidó, cesta válečníků, je i cestou jeho. Ví, že pro svůj budoucí úkol musí sbírat a koncentrovat síly. Alkohol nepije, přítelkyni nemá, neboť ženy bojovníka oslabují. Chce se stále zdokonalovat. Jeden jeho přítel ho už dříve zasvěcoval do života rytířských řádů, zejména johanitů, a jednou jej vzal i na jakési soustředění. Vrátil se nabit energií, o jaké neměl dříve tušení, ale světu vládnou slaboši, jako by se spikli. Poté zmlkl a dlouho se na Krottenbachera díval. Tomu začal stékat po zádech praménkem studený pot. Takhle začíná uhranutí? Po hodné chvíli Jindřich řekl: "Přejete si ještě něco, pane kolego?" Jeho protějšek se na něj zadíval podivným pohledem a bylo vidět, jak se mu zachvívají rty. Objevil se perfektní bílý chrup. "Však víte..." odtušil tiše. Krottenbacher se poděsil, neboť nevěděl. Je za tím nějaké vyděračství, něco sexuálního, bláznění prosté? "Mluvte konkrétněji…" "Snad jsem vám naznačil dost…" "Tak pozor, nebudeme si hrát na schovávanou, buď se vyjádřete, nebo běžte, nebudu s vámi ztrácet čas!" Znělo to na intelektuála překvapivě pánovitě. "Já… já bych chtěl zasvětit do černé magie… chtěl bych moc nad životy nepřátel… budu to potřebovat," vykoktal s největší námahou. "Potřebovat to můžete, ale já nic takového neznám. Ano, přednáším o čínské alchymii, ale jsem vědec, ne černokněžník. Jste na špatné adrese." "Já vím, vy své esoterické učení nesmíte prozradit jen tak a přednášíte jen to exoterní, dobře jsem to poznal, ale chci dokázat, že jsem vás hoden. Mistře!" "Běžte!" "Co mám udělat, abyste mne přijal do učení? Dáte mi vědět, až přijde čas?" "Ano, dám," řekl Jindřich k svému velkému podivu a otevřel dveře. Audience byla u konce, ale náš hrdina nemohl této noci vůbec usnout, byť si stokrát opakoval, že různých poděsů bojových i esoterických je Praha plná a jedná se o fenomén banálně neškodný. Po skončení poslední přednášky příští týden se podivník opět přitočil a tiše šeptal: "Už je čas?" "Ještě ne," odtušil náš hrdina. 

Jak se podivil, když za ním zhruba za čtrnáct dnů přišla jedna studentka a vzkazovala mu od "Edmunda" pozdravení opět s dotazem, zda čas už nastal. Náhle se v něm zrodil nápad otestovat, kam až sahá lidská chtivost a zaslepení. Tušil ale, že si hraje s ohněm. Odpověděl, že čas už nastal a ať mu Grabovský zavolá. Dal dívce své soukromé telefonní číslo. Téhož večera, jak očekával, telefon zadrnčel. "To jsem já," ozvalo se tajemně ze sluchátka jako ve špatném špionážním románu. "Prý čas už přišel… kdy se mi dostane zasvěcení?" "Už brzy," odpověděl temně Jindřich. "Přijď pozítří v pět ráno na zastávku tramvaje u vchodu do Divoké Šárky." Náhle mu tykal. "Provedu." Náš hrdina měl podivný pocit, který dosud nikdy v životě nepoznal. Ještě nikdy nikdo neskládal s takovým nadšením svůj osud do jeho rukou, ještě nikdy nikdo nenabízel tak ochotně moc nad sebou samým. Tu dáváme vždycky dobrovolně, i upíra je, jak známo, do domu třeba poprvé pozvat. Pak už přichází, nežádán, sám. Úplně nedoceňoval skutečnost, že kdo podobnou nabídku přijme, sám se do lepkavých osidel zaplete neméně. Svět se jakýmsi způsobem sestává z otroků a pánů a ten, kdo chce být pánem nejmocnějším, se stává nejnižším rabem. On sám se domnívá, že na chvíli, ale netuší, že často napořád. Jindřicha se zmocnila náhlá touha po dominanci nad tím moučným červem, byť pružným jako vrbový proutek. Věděl ale také, že je to radost riskantní a nečistá, proti níž je heroin pouhý žert a dětinské povyražení. Ale život v zajištění a neproblematickém civilizovaném klidu si zjevně žádá rozruchy typu adrenalinových sportů. Tohle byl bungee jumping nového typu. S posupným úsměvem zašel do prodejny dostihového sportu a zakoupil jezdecký bičík. Překvapilo ho, jak je taková věcička drahá, ale mimo řádné pěšinky není radno hledět na groš. Mohl jej možná levněji a blíž zakoupit v některém ze sex shopů, ale na takováto místa se náš protagonista styděl. Oné ominózní noci téměř nezamhouřil oka. První tramvají ujížděl k ústí Šáreckého údolí. Dorazil včas. Pátá hodina ranní znamená v červnu už skoro bílý den, byť obyvatelstvo ještě hluboce spalo. Grabovský už na něj čekal. V rámci zocelování měl v chladném ránu jen šortky a bílé tričko, na odkrytých partiích byl, jako většina ryšavců, světle růžový a zcela holý. Jindřich k němu nakročil a řekl: "Nuže…chtěls iniciaci, máš ji mít…princip černé magie je jednodušší, než si myslíš…ale cena je vysoká…jsi odhodlán naprosto ke všemu… k nejhoršímu ponížení?" vykročili po cestičce mezi skály. Ptáci zpívali, pára se zvedala a v improvizovaných brlozích přilepených u skal procitali bezdomovci zimou z alkoholové mdloby. "Ano, jsem ochoten k čemukoli…" postavil se opět do pozoru. "Černá magie spočívá v práci s energií, kterou poskytuje emoce hněvu a zášti a kterou je nutno se naučit obrátit proti objektu, který chceme zničit. Vidíš támhle tu osiku ve spáře v polovině skály? Na té se budeš cvičit. 

Osika je ze všech stromů nejměkčí a stačí na ni i začátečník. Také se na ní prý oběsil Jidáš…" Jindřich sama sebe v houštině nabubřelých nesmyslů nepoznával. Co ho to posedlo? "Kdybys měl nějakou milenku, svedl bych ji v tvé přítomnosti a pak ti ji zase vrátil, ale tohle je technicky neproveditelné. Je úkolem zasvěcovatele v tobě vybudit hněv až na sám okraj možností. Ty ho ale musíš odvracet na náhradní objekt, dnes strom, zítra někoho z tvých nepřátel. Deflexe emočního potenciálu se tomu říká. A zároveň si musíš mne, svého mistra, nade všechny vážit. Tím mezi námi vzniká silnější pouto, než je jakákoli pokrevní vazba." Grabovský mu s pootevřenými ústy visel na rtech. "Teď klekni a polib mi ruku!" povelel iniciátor. "Nejsi víc než pes, dál poběžíš po všech čtyřech!" Bičík několikrát svistnul a na tričku začaly prosakovat narudlé šmouhy. "Rychleji!" Dívka, venčící dobrmana, jim vyšla v ústrety v ohbí cesty a nemohla věřit svým očím. Místo je ostatně pro nepravosti jako stvořené. "Přidej!" Kolena i dlaně inicianta už byly rozedřené o kameny pěšinky. Na cestičce ležel psí exkrement, snad právě od řečeného dobrmana, snad od jiného velkého plemene, velikostí srovnatelný s lidským. "Sežer ho!" velel Jindřich hlasem, jehož by se jeho blízcí zalekli. "No?!" Ještě chvilka váhání a dvě rány, z nichž jedna mu nasekla okraj ušního boltce. Pak poslechl. Po procesu, který připomínal starý hloupý vtip o bohatýru Muromci, si dlouho otíral hřbetem ruky rty a nenávistně se na Krottenbachera šklebil. Ten se uchechtl: "Vidíš, účinkuje to. Uvidíme, jestli dnešní lekce zabere. Teď už tě nechci vidět. Běž údolím dál, já se vrátím. Ruku mi líbat už nemusíš. Zmizni!" Za stohy foliantů a stěnou z čínských kaligrafií se na našeho hrdinu šklebila odvrácená strana světa. Podobně, jako se salónní psíci chtivě vrhají na různé nesalónnosti, zapletl se i on. Vzpomínal si na vojnu a úlohu sadomasochistních vazeb ve společnosti vůbec, jak vlastně umožňují tvorbu smeček a jejich semknutost. Dnes smýkáš blátem ty mne, zítra já tebe. Pak se můžeme žoviálně poplácávat po ramenou. I univerzita či církev provozují totéž v poněkud zakryté podobě. Dnes prověřuji a kádruji já tebe, zítra sedíš v komisi ty mně. Ti, kdo si za léta navzájem zasadili stovky dobře mířených ranek, se už nemohou nikdy opustit, milují se i nenávidí v neoddělitelné ambivalentní směsici, fatálně k sobě vázáni. Z morku jejich kostí pak táhne instituce svou sílu. Alma mater je náročná domina žádající člověka celého – sluší se ale podotknout, že sadomasochismus je jev převážně mimosexuální, v nejlepším případě jakási komplikovaná sublimace, podobně jako třeba malířství či literatura. Má významnou statistickou korelaci se společenským úspěchem, zejména pak s postupem v hierarchicky strukturovaných organizacích. To, co říkal Grabovskému jako poloviční vtip ve své nabubřelé řeči o síle vazby vzniklé iniciací, byla pravda víc, než by si byl ochoten připustit. Vazba lidí a psů, zejména tzv. služebních plemen, je převážně této povahy. Dobrman tam neběžel jen tak zbůhdarma. Možná před pěti minutami i on dostal řemínkem, aby vzápětí s jazykem vyplazeným služební horlivostí čekal další rozkazy. 

**** 

Byl už konec listopadu, když jednou večer v Jindřichově bytě zazvonil telefon. Byl to Grabovský, o němž si náš protagonista myslel, že je i se všemi trapnými vzpomínkami kdesi v horoucích peklech. Tónem téměř rozkazovačným mu řekl, že jej chce vidět, nejlépe opět v Šárce, a domluvil termín na zítřejší poledne. Krottenbacher jako ochromený přikývnul. Opět se setkali na stanici tramvaje. Grabovský mlčel a tvářil se zcela neproniknutelně. Šli toutéž trasou jako minule. Bojovník ukázal němým gestem na skálu – jak se dalo čekat, osika byla suchá, se všemi listy, ale zhnědlými a povislými. Ostatní osiky už dávno opadaly a jejich žluté lupení leželo kolem. Když byli dost daleko, sykl Grabovský: "Neumíš si představit, jak tě strašně nenávidím!" Jeho tvář se zkřivila takovou záští, jakou Jindřich ještě nikdy u živého člověka neviděl. Snad jen čínské obrázky démonů a některé masky tradičního čínského a japonského divadla dosahovaly těchto kvalit. Ve strašné šelmí grimase na Krottenbachera cenil zuby. Ten na něj vycenil zuby taky a zcela animálně si v prázdné dolině hrozili. Pokud by je někdo viděl, naskakovala by mu nepochybně husí kůže, ale svědků nebylo. Už už se zdálo, že se navzájem zakousnou do svých krčních tepen, ale v poslední chvíli k tomu nedošlo. Beze slova se rozešli. 

**** 

Psal se rok 2000 a Krottenbacherův osud se nachyloval ke konci. Po dlouhém váhání zavolal Grabovskému a dal si s ním sraz v osm hodin ráno druhého dne na Masarykově nádraží. Přikázal mu, aby si s sebou vzal meč, který mu přivezl z poslední cesty do Číny. Jak teatrální, pomyslel si a zastyděl se. Grabovský se nevzpíral a účast přislíbil, ač byl pracovní den – kouzlo tedy ještě účinkovalo. V době, kdy historický šerm zažíval konjunkturu, vozil šavle v hromadných dopravních prostředcích kde kdo. Jindřich si sebedojímavě vzpomněl na Němcové pohádku o Šternberkovi, kde si zázračný bílý koník hlavního hrdiny jako odměnu vyprosí setnutí hlavy, aby se déle netrápil, a rozeštkal se. Tato obrozenecká vyprávěnka jej možná k celé akci, která se dala zařídit mnohem nenápadněji, inspirovala. Večer se uspal rohypnolem a Sylvie jej hladila po bezvládné, jakoby odumřelé hlavě. Než usnul, přemýšlel, zda je to všechno pravda. Přicházela mu teď na mysl často. Ráno svítilo raně podzimní slunce naplno, bylo příjemně teplo a v hale nádraží čekal Grabovský, jako vždy přesně. Letmo se pozdravili, Jindřichovi se zdálo, že se místo náznaku úsměvu zašklebil a odhalil mohutně rostlý špičák, trochu vybočující z řady. Krottenbacher koupil dva lístky a nasedli do vláčku takzvané Buštěhradské dráhy, která vedla k jeho rodišti. Na nádražní podlaze ležel kus stránky z bulvárního deníku Hrom: Vypili v rozjaření popel z dědečka: "To kafe je ňáký starý!" říkali kamarádi. – Vzácné žáby pašovali v řitních otvorech… – Čtyři miliony českých mužů trpí vážnými poruchami potence… Mlčeli a vlak se rozjel. Jako mikrokosmos v makrokosmu se objevila ruzyňská věznice s bílou strážní věží. Jedni tu trápí druhé ve vzájemně se uzavírajících cyklech, drsně a přehledně se tu na každé cele odehrává to, co ve světě kolem probíhá kašírovaně a naveliko. Velké vězení se obejde i bez mřížových katrů na koridorech a železných opon. On se teď snaží utéct, ale je to horší než se vylomit ze Sing singu. Tady je alespoň kavalec, chleba a čaj a čas od času kopnutí či znásilnění od spoluvězně. V neznámé polopustině fičí, je tam šeravo, chladno a strach. Polopoušť a temnota pod jejími keříky se nezdají mít konce. Snad jsme jen nepěkný sen, který se zdá nějakému spícímu božstvu. Vláček ujížděl dál a míjel Ústav boje proti škůdcům, architektonicky a celkovým rázem nápadně podobný Ruzyni. Kdo si netroufá na bližního, podusí aspoň pár mšic. Projeli Unhošť, Kladno, Kamenné Žehrovice, Stochov – tady vždycky vystupoval z vlaku Masaryk a v nádražním salonku čekal na kočár z Lán, na zdejším hradišti se snad narodil kníže Václav a starý dub prý zasadila kněžna Ludmila při této příležitosti. Komolý kužel obří haldy teď už zaniklého dolu Nosek se tyčil jako nedávno vyhaslá sopka. Konečně Rynholec, cíl jejich cesty. Pokynul Grabovskému a na malé zastávce vystoupili. Napříč polní cestou šla dorostlá housenka otakárka, lysá a pestrobarevná, nadouvala se spěchem a svými krátkými přísavnými nožičkami se snažila co nejrychleji dostat do nějakého příhodného místa k zakuklení. Byla ve své sametově bezmocné spěšnosti pro běžného člověka odpuzující i fascinující zároveň. Jindřichovi blesklo hlavou, že motýl byl ve starém Egyptě poukazem k zmrtvýchvstání, po "smrti" plazícího se zemského červa povstane v sarkofágu kukly cosi barevně éterického, co se vznese k obloze. Na moment mu bleskla myšlenka, že by stačilo jediné šlápnutí a měla by po zmrtvýchvstávání, ale pak ji zapudil a naopak podivnou bytost, kouzelnější než ufonaut s tykadélky, opatrně odnesl z cesty pryč. Tak jako Já jsem živ, i vy živi budete. Na rozkvetlé trnité jehlici předváděli poslední modráskové a ohniváčci svůj pozdní rej – za týden dva bude po všem, ale teď ještě blýskali něžnými křidélky v rozmanitých odstínech modří a červení, jako by na vztek postupujícímu zmaru. Příroda se klidně přirozovala a nebrala, možná z neznalosti, možná schválně, ohled na důvod a cíl jejich cesty. Luční koníci v slunečném dopoledni pocvrkávali a není jisté, zda by nějaký anděl sledující Zemi byl schopen rozlišit jejich bědná usilování a sny od našich. Pokynul Grabovskému směrem k lesu a pustili se po pěšince, kterou Krottenbacher znal z dětství. Byli už téměř na místě. Zavedl svého druha do opuštěné štoly, která ústila v jámě, kam bylo nutno slézt po rozmoklém, mazlavém a smekajícím se jílu. Když došli až na konec krátké chodby, řekl Grabovskému, že od něj očekává poslední službu a pak už budou od sebe svobodní. Aby mu usekl hlavu a nechal ho tady, v téhle opuštěné díře nikdo hledat nebude, a najde li po létech, ničeho se nedopátrá. Připomněl mu japonskou tradici, kdy nejbližší přítel při podobné službě asistuje. "Nebudeš mi to věřit, ale vždycky jsem tě měl rád," řekl mu a nečekaně ho políbil na tvář. Zvyk je starý – už středověcí odsouzenci tak často činili katům, někdy taky trávili předcházející noc se svým mistrem popravčím v pitce a ten po nich mimo jiné chtěl i hlasité prohlášení, že mu odpustili. "Já jsem tě měl taky rád, celou tu dobu, tohle přece nemůžu…" "Srabe, vo co, že nesekneš…!?" Jindřich sklesl na všechny čtyři a posléze se sklopil do polohy signalizující absolutní podřízení, s čelem u země a zátylkem obnaženým vzhůru. "Ty srabe!!!" zařval ještě jednou. Grabovský vytáhl šavli z pochvy, rozmáchl se a vší silou ťal. Jindřichova hlava narazila čelem do bláta, ale zůstala na ramenou. "Jau!" vykřikl bolestí a překvapením. Namísto krku zasáhl meč kostěný výstupek na lebce, učeně zvaný tuberosis sphaeno occipitalis, kde je kost značně ztluštělá a v případě Jindřicha zřejmě i pevná. Laskavý čtenář, je li mužského pohlaví, si může tento výstupek lišící muže od žen hravě v týle právě teď nahmatat. V kosti byl povrchový zásek a z rozťaté kůže stékala po límci krev. I ocel byla zřejmě mnohem horší, než obchodník líčil, v prodeji aušusu za kvalitu nemají na Východě sobě rovných. "Ještě!" povelel, když se vzpamatoval. "Ne, tohle po mně nechtěj, ne…!" Možná ani nesekl vší silou, pomyslel si Krottenbacher. Náhle jím prostoupila ona známá radost, která přepadá čerstvě zachráněné, a touha žít za každou cenu. Zvedl se ze země a plivl Grabovskému do obličeje. "Ne abys za mnou chodil, už tě nechci vidět…" prohlásil absurdně a nechal na sebe rovněž plivnout – slina se rozprskla po tváři a stékala na košili. Vyhrabal se z jámy a zamířil k hlavní silnici, Grabovský odcházel k zastávce, zanechav šavli v podzemí. Jindřich se prodíral lesem, ne po pěšinkách, ale cestou necestou. O jakýsi pahýl si roztrhl rukáv, ale bylo mu to jedno. Doklopýtal k hlavní silnici a začal stopovat. Vyhlížel tak, že jen vyložený zvrhlík by mu nezastavil. Skutečně hned první auto zabrzdilo a mladá žena se zhrozila jeho zevnějšku. Ano, přepadli ho a musí do kladenské nemocnice. Dobrodinka jen přehodila přes sedadlo veliký ručník, aby jí nepokrvácel přepychové potahy. Jako ve snu vnímal Kladno, nehezké město, které dobře znal. Z meditace jej vyrušilo zastavení před chirurgickou ambulancí. Dovnitř šel sám, mumlaje neurčitým hlasem díky za odvezení. Profesionálové se vždy neobvyklých věcí vyděsí méně než laici a Krottenbacherovu ujištění, že s kamarádem zkoušeli šermovat a ten ho čirou náhodou trochu sekl, uvěřili, či alespoň neřekli nic. Po vyholení zátylku a dezinfekci rány ji několika stehy stáhli a s protitetanovou injekcí Jindřicha na jeho silné naléhání pustili, byť musel podepsat jakýsi reverz a doktorka jej několikrát varovala, že po prudkých úderech do hlavy je lépe zůstat několik dní na nemocničním lůžku na pozorování, zda nedošlo k nějakým opožděným následkům. Když odpoledne autobusem přijel domů, poděsila se Sylvie jeho strhaného vzhledu i uválených, potrhaných a okrvavených textilií. "Jindříšku, co to s tebou udělali…?" "Neptej se… byl jsem na Kladně v nemocnici…" Svlékla ho, trochu opláchla s výjimkou hlavy pod sprchou a oblékla do pyžama, mateřsky něžně. "Srdíčko, to je taková hrůza…" řekl, když ho ukládala do postele a přikrývala prošívanou dekou, "zmáčkni mi bodík, ano?" "Neboj se, ty můj hošíčku, já už teď budu pořád u tebe, bude se ti zdát nějaký krásný sen…" Sedla si k posteli a nesmírně něžně mu stiskla "bod štěstí" kdesi za pravým uchem, což prý přivodí vždy to, co člověku nejvíc chybí. "Zavři očička…" Hladila ho po vlasech a líbala na čelo ještě dlouho poté, co přestal dýchat. Teprve ráno, když už začínal zřetelně vychládat, zavolala záchranku. Následovat už mohla jen soudní pitva. Krvácení pod tvrdou plenu mozkovou je velice běžnou komplikací úderů do zátylku, třeba i opileckých pádů ze schodů. Na kladenské pohotovosti byl více než výmluvný záznam i s reverzem. Nikdo tam ovšem neznal řeckou bájio Kleóbidovi a Bitónovi, vzorných mladících, kteří se sami zapřáhli do vozíku a dovezli svou starou matku, Héřinu kněžku, do chrámu v Argu, když nebylo možno sehnat tažná zvířata. Dojatá stařena se modlila k bohyni, aby pro její syny učinila to nejlepší – a oba v chrámu usnuli a už se nikdy nevzbudili.

Konec